Dobrovolník kousek od ukrajinské fronty: Vozím jednooké s pneumotoraxem, mým snem je vlastní sanitka
Ve stínu změny rétoriky nové vlády vůči pomoci Ukrajině zůstávají Češi jedním z významných spojenců napadené země. Reflex v sérii textů přináší svědectví dobrovolníků, kteří opakovaně vyráží do blízkosti válečné zóny. Jakou mají po více než čtyřech letech motivaci? A co říkají na politické kroky české vlády?
Kuba je vystudovaný muzikant. Hudba už ale víc než rok musí jít stranou. Stejně tak „normální“ život v Praze. Novou profesí Kuby je totiž být řidičem záchranky. Řidičem záchranky na Ukrajině pár kilometrů od fronty, kde vozí zraněné vojáky. Když si po pár vyměněných zprávách konečně voláme, je zrovna v okolí města Slavjansk. Rozhovor musí posunout o půl hodiny, zrovna píchl pneumatiku. „Tady je to pořád něco,“ hlásí mi do telefonu.
S novinářem prý nikdy nemluvil. Tím lépe, říkám si. Alespoň je zajištěna autenticita. Kuba totiž odpovídá na otázky hned a upřímně. „Proč jsem nakonec vyrazil na Ukrajinu sám? Upřímně vám řeknu, že se mi tolik nelíbilo, jak se o válce mluvilo v médiích. Přišlo mi, že každý nemá stejně silný hlas, chtěl jsem se podívat sám na vlastní oči. A pomoct lidem, řidičák na sanitku jsem už měl, tak proč to nevyužít,“ říká dobrovolník, který se na Ukrajinu dostal přes dobrovolnickou organizaci Koridor UA, nyní spolupracuje také s iniciativou Czech Volunteer Hub.
Malá posádka, velké příběhy
Hned přidává k dobru pár historek. A taky popis každodenní reality. „První, čeho si všimnete: na silnicích jsou všude sítě proti dronům,“ vypráví Kuba. A pokračuje. „Chlapi mi zrovna minulý týden ukazovali, že na místě, kde jsme parkovali i my, drony odpálily několik stojících aut,“ dodává. Samozřejmostí jsou pak vojenská bojová vozidla, která jezdí tam a sem podle potřeby. Kuba vozí především raněné ukrajinské vojáky.
„Naše posádka je malá, jeden řidič, dva záchranáři. Většinou se snažíme nabrat více zraněných najednou. Je to různě namixované. Ovázané ruce, nohy, popáleniny. Nedávno jsem vezl týpka, který měl pneumotorax, sešroubované části těla a přišel o oko,“ popisuje saniťák.
Záchranářské zážitky ale nejsou spojené jen s válkou. Kubova jednotka nedávno zasahovala u „klasického“ požáru. „Bylo to v domě u jedné babičky. Bydlela doma s imobilním synem. Co vám budu povídat, kouřil v posteli, ta s ním vzplála. Asi půl hodiny to hořelo i s ním, oživit se ho záchranářům už nepodařilo, strašný zážitek,“ líčí Kuba.
Ukrajinci jsou jiná nátura
Než začal jezdit po Ukrajině se sanitkou, zkoušel i jiné práce. V Mykolajivu například přes Koridor UA pomáhal s rekonstrukcí domů zbouraných po náletech ruských bomb. „Klasika. Ráno přijdeš na stavbu, boucháš omítku a večer jedeš domů,“ sděluje Kuba. Zrovna si podle svých slov užíval „klídek“ stavební práce, když v tu chvíli jim zavolali kolegové z partnerské organizace. „Do skladu přiletěl dron. Bohužel to byl Šáhid, bezpilotní letoun íránské výroby. Dvůr byl úplně rozbombenej, auta na boku, vyražené dveře, okna,“ popisuje Kuba. Místo omítky tak musel přijít úklid po Šáhidu…
Kromě řízení sanitky nebo dalších dobrovolnických aktivit se stíhá bavit i s místními. V některých podle svých slov už nějakou dobu vidí rezignaci. Jiní, hlavně ti se zkušenostmi z fronty, v sobě naopak stále mají oheň. „Ukrajinci jsou jiná nátura. Už před válkou jsem jich pár znal, oni se třeba moc nebaví u jídla nebo u pití, oběd sní potichu,“ přibližuje.
Reakce na jeho práci je prý z devadesáti procent pozitivní. V jeho „bublině“ se nálada nijak významně nemění. Češi, kteří chtějí pomáhat, pomáhají dál. Ti, kteří nechtěli, nepomáhají. „Situaci v dobrovolnické komunitě změna naší vlády moc neovlivnila,“ míní Kuba. Největší dosah v humanitární oblasti mají politici prý hlavně v momentě, kdy předvedou nějakou rétorickou „prasárnu“. Třeba jako Tomio Okamura a jeho novoroční projev. „Lidé posílali peníze na Ukrajinu o to víc,“ konstatuje dobrovolník.
Tanec s dronem nad hlavou
Kuba přitom na Ukrajinu nevyrazil zapřísáhlý a stoprocentně přesvědčený. „Nebyl jsem proruský, ale ani stoprocentně proukrajinský. Upřímně vám řeknu, že se mi tolik nelíbilo, jak se o válce mluvilo v médiích. Přišlo mi, že každý nemá stejně silný hlas, chtěl jsem se podívat sám na vlastní oči. Co si Ukrajinci myslí, o čem se baví,“ vypráví. Po více než roce a půl má jasno.
„Ruskou invazi na Ukrajinu vnímám jako jednoznačné narušení práva, proti kterému se potřebuji postavit. Jaké jsou širší příčiny konfliktu, to mi přijde jako mnohem hlubší a méně jednoznačná otázka, a proto mi vadí mediální redukce na Rusko zlo a Ukrajina dobro. Od začátku jsem byl ale proukrajinský a protiruský. A především vidím svoji misi v pomoci konkrétnímu člověku tady a teď než pitvat historické souvislosti,“ dodává Kuba.
Na co dalšího z vlastního pozorování přišel? „Lidé si na válku zvykli. Pokud to jde, snaží se dál žít, bavit se, tancovat, i když jim nad hlavou létají drony,“ popisuje dobrovolník. „Ukrajinci jsou možná víc nacionalistčtí než my, víc se tu mluví o národu, to u nás neznáme. Jinak jsou to úplně normální lidi, řeší peníze, drahé bydlení, jako u nás,“ dodává.
Co dál? Na předměstí Slavjansku je Kuba teprve několik dní. Výjezd s jednotkou mu domluvil známý a spolupráce je teprve na začátku. „Sanitku by užili. Užili by jich určitě i mnohem víc,“ míní Kuba. Ideální stav by pro něj byl měsíc pomáhat na Ukrajině a měsíc být doma v Česku. „Aby se z toho člověk nezbláznil. Přítelkyně by to určitě taky ocenila,“ směje se. I proto spolu s dobrovolnickou iniciativou uspořádali sbírku. Chtějí sanitku koupit, nechat ji na Ukrajině, kde by sloužila humanitárním účelům, a zároveň se pravidelně vracet a pomáhat.
