Na polsko-běloruských hranicích se střetává nutná ochrana vnější hranice EU a lidské utrpení
Hranice mezi Polskem a Běloruskem je zároveň vnější hranicí Evropské unie. V roce 2021 sem začal režim Alexandra Lukašenka v odvetě za sankce EU záměrně svážet osoby z Iráku, Afghánistánu, ze Sýrie, aby je pak tlačil přes hranice s Litvou, Polskem a Lotyšskem. Mělo jít o politický tlak na EU. Podle humanitárních organizací ale ke krizi přispívá i aktivita pohraniční stráže obou států. Například Lékaři bez hranic popisují násilí i nelegální „pushbacky“, se kterými se migranti potýkají. Mezi Polskem a Běloruskem se tak střetává – s ohledem na současnou bezpečnostní situaci velmi potřebná – ochrana vnějších hranic Evropské unie a lidské utrpení.
Víme, že mají v lese mnoho stanovišť, kde kontrolují auta na menších silnicích poblíž hranic. Někdy je těžké se k potřebným dostat, takže je lepší počkat na noc, kdy pohraničníci nemohou hlídat třeba prostor mimo lesní cesty. Většinou chodíme podél řeky nebo přímo lesem, abychom se jim vyhnuli. Někdy tedy musíme ujít mnoho kilometrů oklikou, než se dostaneme k lidem v nouzi, popisuje nám Michał noční akce.
Michał je popularizátorem jízdy na kole po celém Polsku, dnes jsme se ale potkali v Hajnówce. Právě zde totiž působí jako jeden z terénních pracovníků neziskové organizace Egala, financované převážně z grantů větších organizací a darů. Podporuje osoby, jež prchají ze své domoviny přes polsko-běloruskou hranici. Dříve pomáhali jak v lese, tak při kontaktu s pohraniční stráží, úřady nebo během ošetření v nemocnici, zařídili překladatele, vysvětlili náležitosti ohledně žádosti o azyl. Nyní je pomoc omezená; mohou dodávat hlavně základní potraviny, vodu a oblečení přímo v lese a podporovat pacienty v nemocnicích a v otevřených kempech. Polsko totiž v březnu loňského roku podávání žádostí o azyl přímo na hranicích dočasně pozastavilo.
Jedno z aut pohraničníků právě zaparkuje před okny kavárny, kde sedíme. Michał vyhlédne ven a zasměje se. „Podívejte, jaká mají krásná auta! Pravděpodobně také potkáte vojáky v obrovských vojenských autech. My jim říkáme ,pushback auta‘, protože když najdou větší skupinu lidí z lesa, naloží je do aut a odvezou k plotu. Jsou tam speciální dveře pro zvířata, která migrují lesem přes hranice. Těmi migranty prostrkají a nechají za plotem,“ pokračuje zasmušile.
Pravidelně kontroluje telefon položený na stole, ale na drátě je klid. V posledních dnech nezasahují tak často, jeden až tři zásahy denně; během posledních tří dní ale téměř nikdo o pomoc nepožádal. Loni měli akcí mnohem více. „Máme několik základen, od řeky Bug až téměř k litevským hranicím. Nevím, kolik zásahů měli jinde, protože si to neříkáme. Někdy je lepší nevědět.“
Bažinou a pralesem
Na hranicích funguje asociace skupin zaštítěných jako Grupa Granica – její součástí jsou neformální organizace, jednotlivci a v Egale, která je jednou z nich, Michał pomáhá od jejího založení v roce 2021. „Podél hranice funguje síť organizací, jež mohou rychle poskytnout základní humanitární pomoc. Místní na nás předají kontakt, a pokud je někdo v nouzi na polské straně, může poslat zprávu.“
„Snažíme se také nabrat nové dobrovolníky, ale proces je složitý. Musíme vědět, že jim můžeme důvěřovat; pokud nepomůžete správným způsobem, ohrozíte sebe i ty, jimž pomáháte. Proto teď posíláme na humanitární akce hlavně ty nejzkušenější, zejména do těžkých míst.“ Podmínky komplikuje hlavně reliéf Bělověžského pralesa; bažiny, lesní řeka, obtížně dostupný terén. Dalším faktorem je přítomnost pohraniční stráže.
„Plot je na polské straně a ubírá tím část polského území. Dělá tak Polsko o kousek menší a to mi přijde zábavné,“ usmívá se ironicky Michał. „Před nějakou dobou našla pohraniční stráž pod plotem asi dvacet metrů dlouhý tunel. Vedl z běloruské strany pod silnicí, která lemuje hranice. Proto teď na tu silnici pokládají asfalt,“ dodává.
V červnu 2024 polské ministerstvo vnitra zavedlo nárazníkovou zónu, čímž účinně zakázali přístup do kritické části polsko-běloruské hranice. Nárazníková zóna, jež se rozprostírá až dva kilometry do polského území podél hranice v délce 60 kilometrů, navazuje na opatření zavedená v prosinci 2021. Za poslední dva roky utrpěla třetina pacientů, které Lékaři bez hranic ošetřili, zranění při přelézání nebo pádu z hraničního plotu, včetně zlomenin nebo hlubokých řezných ran.
Michał podotýká, že se práce humanitárních organizací od zavedení nárazníkové zóny ztížila. Na to, jestli do ní chodí, odpovědět nechce. „O situaci nerozhodujeme, můžeme jenom reagovat. Nemáme skoro žádnou moc, musíme se ale snažit zachránit každý život.“
„Na Ukrajině je válka, ne tady,“ reaguje na poznámku o tom, že Rusko a Bělorusko využívají migraci jako součást „hybridní války“. EU a Polsko jsou v tomto vnímání situace téměř za jedno, Lékaři bez hranic a humanitární organizace ale před takovou rétorikou varují. Podle nich tím dochází k „dehumanizaci zranitelných osob, když jsou vykreslovány jako hrozba, nikoli jako lidé prchající před konflikty, pronásledováním a násilím“.
Kasia
Nemocnice v Hajnówce je schovaná na okraji města. Sedíme v autě na parkovišti, začíná se smrákat a venku přituhuje. Kasia na nás mává baterkou. Pro Egalu pracuje od roku 2022 a její současnou prací je koordinace týmu sociálních pracovníků a řízení organizace.
Na otázku, zda je zdravotní sestra, se jen zasměje. „Nejsem. Ale možná jsem jí v minulém životě byla. Jsme obyčejní lidé, působíme jako zdravotničtí dobrovolníci. Povzdechne si a dodává: „Dnes už do nemocnice mnoho migrantů nechodí. Kvůli změnám v zákonech… nemyslím si, že se do nemocnice dostane každý, kdo to potřebuje. Hraniční stráž dost pravděpodobně hodně lidí prostě zatlačí zpátky do Běloruska.“
Podle Lékařů bez hranic zaznamenala polská pohraniční stráž mezi 1. srpnem 2021 a 30. listopadem 2024 přibližně 108 148 pokusů o překročení hranice a „vrátila na hranici“ 53 670 osob.
„Minulý týden jsme měli pacienta, 22letého Súdánce, mladého muže. Byl tady v nemocnici a nebyl žádný důvod pro hospitalizaci, takže pohraniční stráž prostě udělala pushback. Někdy je kvůli zranění nemohou zatlačit zpět… ale pravděpodobně to dělají s mnoha lidmi, kteří jsou zranění méně, kteří jsou slabí, kteří jsou hladoví,“ vysvětluje. Lékaři bez hranic referují o podobných případech.
Je to o lidskosti
„Hlavním účelem je ale chránit lidi před režimem v zemích, jako je Bělorusko. Slyšeli jsme mnoho příběhů o krutosti, jak je bijí, pouštějí na ně psy… Vidíme zbité tváře, modřiny, kousance od psů. Jsou vyděšení, dospělí muži pláčou, když si vzpomenou, co se stalo v Bělorusku.“ Proto se tým Egaly naučil poskytovat i základní psychologickou pomoc.
„Když tu máme pacienta, ptáme se ho, co se stalo. Jednou z otázek je, zda zažil násilí a z které strany. Někdy uvádí jen Bělorusko, někdy i Polsko. Že spadli ze zdi a nemohli se hýbat, leželi na zemi a volali o pomoc – a první věc, kterou pohraniční stráž udělala, když dorazila, bylo, že jim nastříkala pepřový sprej do očí a na genitálie. Někomu, kdo se nehýbe, neutíká. Je to kruté.“ Na chvíli se odmlčí.
„Někdy ale říkají: Ano, byl jsem svědkem mnoha násilností v Bělorusku, ale polská policie mě zachránila. Miluji je, miluji Polsko – kdyby nebylo jich, pravděpodobně bych zemřel… Já za sebe neříkám, že jsou všichni násilní,“ míní Kasia. „Záleží na tom, kdo je ve službě, jaký je to člověk. Jsou vycvičeni k ochraně hranic, ale měli by být také lidští a postupovat podle zákona.“
Popisuje návštěvy politiků – jak „tleskají a chválí násilí vojáků, jak jsou dobří a úspěšně chrání naše hranice“. Popisuje, že na hranicích jsou i větší pravomoci v použití zbraní. „Teď používají gumové projektily. Nedávno měl jeden mladík ze Somálska stopy po nich jak na hlavě, tak na boku… Jak chceme, aby se migranti v naší zemi chovali dobře, když první, co tady zažijí, je násilí?“ Na otázku, proč podle ní pohraničníci násilí nadužívají, odpovídá: „Protože je jim to dovoleno.“
Dle tiskové kanceláře pohraniční stráže jsou její příslušníci oprávněni použít přímá donucovací opatření k odrážení přímých útoků a zabránění nelegálnímu překročení státní hranice. Vše se provádí přísně v mezích zákona a pouze v případě nutnosti, zejména v reakci na agresívní chování nebo pokusy o násilné překročení hraniční bariéry. Cílem těchto opatření je zajistit bezpečnost příslušníků a chránit integritu hranice.
Polská pohraniční stráž také dle mluvčí Anny Sobieské-Tekieńové vykonává své povinnosti (předcházení nelegální migraci, vydávání rozhodnutí o povinnosti cizince k návratu a v některých případech i jejich vymáhání) a veškeré činnosti jsou prováděny s ohledem na práva a důstojnost dotčených osob. Činnosti jsou prováděny na základě zásad stanovených v zákoně ze dne 13. června 2003 o poskytování ochrany cizincům na území Polské republiky.
Od zavedení nárazníkové zóny zaznamenala organizace Lékaři bez hranic poprvé zranění způsobená gumovými projektily. Od ledna 2025 má tahle organizace zajištěný přístup do tří pohraničních oblastí, ale při získávání povolení se stále potýká s administrativními nesrovnalostmi a překážkami a přístup do celé oblasti zůstává omezený. Jak Kasia, tak i Lékaři bez hranic upozorňují také na ničení osobních věcí nutných k přežití, jako jsou telefony a oblečení. Lékaři bez hranic mluví také o nátlaku k podepsání dokumentů v polštině, kterým migranti nerozumějí. Píše se v nich, že chtějí být navráceni do Běloruska.
Volání z lesa
„Když lidé překonávají hranici, při skoku z plotu si třeba zlomí nohu nebo mají hluboké rány od ostnatého drátu. V takovém případě není možné prostě zavolat sanitku nebo člověka vzít a sám ho převézt do nemocnice – to je pašování a za to se chodí do vězení. Organizování jiných osob k překročení hranice Polské republiky je v rozporu s předpisy. Známe zákony a ctíme je,“ vypráví Kasia, když přicházíme k nemocnici.
„Vždy, když lidé z terénu volají sanitku, musí o tom uvědomit hraniční stráž. S tím seznámíme i pacienta – pokud zavoláme sanitku, voláme i pohraničníkům. Je to jejich rozhodnutí. Zároveň můžeme pomoc poskytnout pouze tehdy, když jsou na polském území a sami se dokáží dostat z nárazníkové zóny. Do té nesmíme vstoupit ani jim nabídnout pomoc. Pokud jsou hodně zranění a jsou v nárazníkové zóně, pohraniční stráž sanitku zavolá sama,“ zdůrazňuje Kasia.
„Po hospitalizaci sem pohraničníci přijdou, protože jsou zodpovědní za lidi, jež najdou ve své oblasti. O těch osobách svým způsobem rozhodují a pak je odvezou do své kanceláře.“
„Podle mezinárodního práva je právem každého člověka požádat o mezinárodní ochranu, pokud o to stojí,“ podotýká Kasia a popisuje celý proces. „Mezinárodní uprchlík má právo podat žádost na hraničním stanovišti. Nejdříve proběhne pohovor, zda chce osoba požádat o mezinárodní ochranu v Polsku; ten se koná za přítomnosti tlumočníka (osobně nebo on-line) a poté je rozhodnuto, kde bude migrant umístěn (otevřený nebo střežený tábor) po dobu trvání řízení před Úřadem pro cizince. Proces trvá různě, od několika měsíců po desítky měsíců. Záleží na zemi původu, zda má doklad a také na jeho individuální historii ze země původu.“
Nový polský zákon ale pozastavuje právo na podání žádosti o mezinárodní ochranu přímo na hranici. Kasia se domnívá, že si to pohraničníci i vláda interpretují tak, že tento zákaz platí po celém Polsku, a tím porušují zákony a uprchlíky prostě vracejí do Běloruska, aby to pak Bělorusové udělali obráceně. „Žádosti zpracovává Úřad pro cizince, ale než ji někdo podá, pohraniční stráž rozhodne o vyhoštění. Nemůžete být vyhoštěni do země, která je považována za nebezpečnou, což je Bělorusko. To úřady by měly rozhodovat, ne pohraniční stráž v lese.“
Papíry a právníci
Vysvětluje, jak svou pomoc ohraničují úředně. Ukazuje nám plnou moc ve dvou jazycích. „To aby člověk chápal, co podepisuje. Pak jej můžeme zastupovat před úřady nebo v nemocnici, ptát se na zdravotní stav anebo zavolat pohraniční stráži a zeptat se jí na konkrétní osobu. Nejsme členové rodiny, takže bez toho nám nikdo nemusí poskytovat informace. To je normální a respektujeme to.“
Na dalším dokumentu je přeloženo prohlášení o záměru požádat o mezinárodní ochranu. „Tyto dokumenty později pošleme právníkům. Spolupráce s nimi je zásadní, hlavně v kontextu nových nařízení, jež tohle na hranicích zakazují.“ Právníci se pak podle Kasie obracejí na Evropský soud pro lidská práva (ESPL); k tomu je opět potřeba pohovor, který s klientem provede právě Egala.
„A ESPL do několika hodin, někdy do jednoho dne, poskytne prozatímní opatření. Tím lze zabránit pushbacku, protože takovou osobu nelze z Polska vyhostit. Někdy je to závod s časem; soud pracuje během týdne, takže pokud pacient přijede v pátek odpoledne, nikdo žádost o předběžné opatření nebude řešit až do pondělí. V případě, že jsou zranění, v nemocnici několik dní zůstanou. Máme tak aspoň trochu času navíc.“
Popisuje, jak pohraničníci jejich pomoci ze začátku bránili. „Stáli před každým pokojem pacienta se založenýma rukama a nikdo nesměl dovnitř. Byli jsme ale úspěšní, protože jsme dokázali vysvětlit lékařům, že neděláme nic špatného. Chceme jenom pomáhat lidem, kteří nic nemají, a pomůžeme také nemocnici, když pacientům doneseme třeba oblečení nebo hygienické potřeby.“
Nic není černobílé
„Lidé si občas myslí, že jsme šílení aktivisté, kteří jsou proti naší zemi… Ano, někteří na všechno kašlou, my to tak ale neděláme. Pokud máme fotku pasu, naskenujeme ji a pošleme pohraničníkům. Jsme k sobě navzájem zdvořilí, jsme v kontaktu, známe konkrétní lidi a někdy máme dobré vztahy založené na vzájemném respektu,“ popisuje Kasia.
„Občas nám říkají, že to, zda bude osoba vrácena, rozhoduje někdo jiný, ale aspoň nám sdělí, kam byla osoba převezena, jestli byla vrácena. Řeknou nám: Omlouváme se, že jsme ho vrátili do Běloruska, dočasné opatření přišlo až v 18.00, ale oni se rozhodli ho vrátit dříve. Informují nás nebo právníka, neskrývají to.“
„Někteří lidé si budou myslet, že nejsme v kontaktu, že se jen hádáme. To není pravda. Respektujeme jejich práci. Víme, že jde o bezpečnost a že mají svá pravidla, jež musí dodržovat. Ale my jen chceme požádat o přístup k zákonům, k postupům. To je to, za co bojujeme – ne bojujeme, diskutujeme. Jsme normální lidé,“ dodává.
Zmiňuje také incident, při kterém byl poblíž hranic zabit polský voják. Podle médií byl pobodán při střetu s migranty u hraničního plotu, zraněním podlehl o několik dní později. „Nemocnice k nám v té době změnila postoj a nelíbilo se jim, co děláme. Bylo to velmi těžké období, ale zhruba po roce se to zlepšilo. I mně záleží na bezpečnosti naší země.“
Jazyková bariéra
Pak se vrací zpět k pacientům a jazykové bariéře. „Někteří pacienti jsou jako zmrazení, nechtějí s nikým v nemocnici mluvit. Pak z nemocnice volají mně. Pacienti jsou traumatizovaní, často je někdo podvedl.“ Pokouší se jim představit sebe i Egalu, často ale bez odezvy.
„Někdy tvrdě spí, ale musím s nimi mluvit. Nevím, jestli mám čas – když jej přijede odvézt pohraniční stráž, možná nestihnu pacienta připravit na to, co se bude dít dál. Musím s nimi občas zatřást, a to nesnáším, ale komunikace je klíčová. Když to jde anglicky, je to snazší a máme víc času. Když ne, volám někomu, kdo mluví jejich jazykem, když neznám zemi, ze které pocházejí, dokážu to odhadnout.“
Pacientovi pak telefon podá a tlumočník se mu pokusí vysvětlit, že musí mluvit, protože je v nemocnici, a pomoci se mu může dostat jen v případě, že bude komunikovat. Často spolu Kasia a pacienti mluví i přes překladač.
Mají lékaři nějaké předsudky? „Jsem si jistá, že všechny lékařské úkony jsou prováděny správně a na vysoké úrovni a pacienti dostanou veškerá vyšetření, jež potřebují,“ tvrdí Kasia. „Někteří lékaři nejsou šťastní, že sem přicházejí migranti. Dokud je poskytována péče, je to v pořádku a nediskutujeme s nimi, to není naše role. Mají právo na své přesvědčení.“
Kriminalizace, soudy, osobní útoky
Kasia už dříve zmínila, že mnoho lidí nesouhlasí s tím, co jako Egala dělají. „Politici manipulují informacemi, šíří strach a vyvolávají v lidech pocit, že jsou ohroženi migranty. Že přijdou a zabijí nás, znásilní nás, zbijí nás, změní naše náboženství. Že si lidé budou muset vzít migranty domů.“
To ale podle ní přebírají i média. „Je velký rozdíl mezi realitou a tím, co přinášejí média. Nemluví o násilí na hranicích, spíše ukazují migranty, jak házejí kameny na vojáky, velké skupiny, které tlačí na hranici, křičí, jsou násilné – to je to, co přicházelo z televize na začátku celé situace.“
Takové případy ale skutečně nastaly – například 16. listopadu 2021, kdy stovky migrantů tábořících na běloruské straně hraničního přechodu v Bruzgách zaútočily na polské bezpečnostní složky. Pokoušely se překonat plot a násilím se dostat na území Polska. Podle zprávy pohraniční stráže skupiny migrantů ničily hraniční zabezpečení a útočily na polské úředníky a vojáky pomocí kamenů, petard a dalších nebezpečných předmětů. Byli zraněni příslušníci pohraniční stráže a policie stejně jako jeden z polských vojáků. Není to ale zdaleka celkový obraz situace.
Kasia popisuje i reakci své babičky. „Babičce je přes devadesát, a když vidí v televizi takové záběry, je naštvaná, bojí se. Žije jen několik desítek metrů od polsko-běloruské hranice a v době, kdy tam bylo hodně lidí, slyšela plačící děti a křik. Pamatuje si válku, pamatuje si, jaké to je mít hlad. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak to vnímám… říkala jsem jí: Babi, představ si, jak jsi byla za války hladová. Jak mohou lidé reagovat, když jsou hladoví, když se bojí, když jsou biti… chtějí jen být v bezpečí.“
V nemocnici slyšela příběhy lidí, kteří jedli listí ze stromu nebo trávu politou vodou s pepřem. „Pro nás je v 21. století těžké si to představit. Kdyby to média ukazovala, možná by lidé měli více empatie, ale když jen ukazují obrovskou skupinu černochů s kameny, kteří sem přicházejí… Když se podíváte na statistiky, kolik migrantů dostalo mezinárodní ochranu, zjistíte, že největší počet lidí je z Ukrajiny, Běloruska, Ruska a z Afghánistánu, ze Somálska, z Jemenu. V součtu to není tak velké číslo. Lidé ale slyší o miliónech migrantů, kteří sem přicházejí, a to působí na jejich představivost.“
Zmiňuje také svého kolegu, Bartka. Hrozilo mu několik let vězení za „ovlivňování pohraniční stráže“, kdy ji po pushbacku migranta v lese – bez informací, na něž měl podle plné moci právo – v návalu emocí nejprve urazil a následně vyhrožoval, že jejich násilné metody a chování požene k soudu a ombudsmanovi pro lidská práva. Okresní soud v Bělostoku jej ale zprostil obžaloby, protože soudce uznal, že ze strany pohraniční stráže „chyběla lidská citlivost a transparentnost“.
Incidenty neminuly ani Kasiu. „Někdo mi prořízl pneumatiky na autě. Poprvé auto postříkali barvou, ale podruhé byl v kole zabodnutý zalamovací nůž. Našel to manžel, který byl tak naštvaný, že vůbec nepřemýšlel nad tím, že by to měl zdokumentovat. Hodil nůž do popelnice a přemýšlel, jak to opravit.“ Někdy je prý sama odvážnější, někdy o tom nemá sílu mluvit. „Lidé vědí, kde bydlím, je to malé město. Dotýká se nás to osobně,“ dodává.
Polsko–běloruská hranice
Po vypuknutí krize na hranicích s Běloruskem v roce 2021 začala Evropská komise řešit tzv. instrumentalizaci migrace a úpravu kodexu schengenského prostoru.
Dle dostupných dokumentů má jít o soubor nástrojů k situacím, kdy třetí stát úmyslně organizuje nepravidelné migrace k vnější hranici EU s cílem destabilizovat ji nebo její členský stát a ohrozit tak jeho základní funkce (bezpečnost, pořádek či územní integritu). Upravuje délky podmínek azylu, jako jsou čekací lhůty nebo zázemí případných azylantů, stejně jako zrychlené vyhoštění.
Proti tomu ostře vystupovaly jak humanitární organizace, tak Evropská rada pro uprchlíky a exulanty – podle nich je ohrožena důstojnost lidí na útěku, jejich právo na azyl, zákaz nelidského zacházení, svoboda, ochrana před vyhoštěním, práva dítěte i právo na účinný opravný prostředek.
V roce 2022 nechala polská vláda na hranici postavit 186 km dlouhou zeď s předsazeným elektrickým plotem, a v březnu roku 2025 navíc přijala opatření, které na hranicích pozastavuje právo žádat o azyl. Platnost nařízení je 60 dní, Polsko je ale opakovaně prodlužuje až do současnosti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
