Cestovka pro místní: umělkyně Kateřina Šedá a její CK ŠťastníVeselí zvedla Kutnohorské ze židlí
„Už jste někdy byli na dovolené ve svém vlastním městě? Ne? Tak je čas to napravit! CK ŠŤASTNÍVESELÍ vás zve na jedinečný vánoční zájezd Kutnohoráků do Kutné Hory – se vším všudy a zcela zdarma!“ Jinými slovy: chcete nakouknout do tajemných zákoutí své obce, povozit se zájezdovým autobákem a poznat nové či staronové lidi, kteří můžou bydlet nebo pracovat jen kousek od vás? Chcete se nechat vést delegátčiným vztyčeným deštníkem a konzumovat průvodkynin výklad i vepřovou se šesti v zájezdní restauraci? O. K., řeklo sluchátko hlasem Kateřiny Šedé.
Může se to zdát trochu švihlé, ale to lze říci vlastně o všech projektech umělkyně Kateřiny Šedé (* 1977). Ta ve své práci programově myslí outside the box: vychází z pozorování na první pohled neviditelných souvislostí a společenských vztahů mezi lidmi a prostřednictvím svých sociálně laděných experimentů chce účastníky vymanit ze zažitých stereotypů. Autorka více než padesáti projektů a publikací před dvěma dekádami donutila na tři sta obyvatel prý úplně obyčejných Ponětovic zažít něco zcela mimořádného, její performanci z Bedřichovic viděli i návštěvníci londýnské Tate Modern, podle její Magnesií Literou ověnčené knihy Brnox se krásně prochází brněnským Cejlem, tedy jakýmsi Bronxem, a díky projektu UNES-CO se na čtvrt roku dostali do centra Českého Krumlova mezi turisty i běžní lidé, v pravém slova smyslu obyvatelé, se svým všednodenním životem. A nyní osmačtyřicetiletá sociální architektka vyzvala k turistice po vlastním městě Kutnohorské. Mimochodem, velký rozhovor Marka Gregora s Kateřinou Šedou si již brzy budete moci přečíst v tištěném Reflexu.
Město spíš na dovolenou
„Přišlo nám to do kaslíků jako leták a inzerát byl i v Kutnohorských listech, které nám všem radnice posílá zdarma,“ říká mi moje spolustolovnice s tím, že podmínkou účasti na zájezdu CK ŠťastníVeselí byl trvalý pobyt v Kutné Hoře. Nepřemýšlela prý dlouho a maminku vzala s sebou. Je sobota 17. ledna, půl deváté ráno, nula stupňů, sedíme v domě U Slunce a ládujeme se koláči a chlebem (tedy ti, kdo na rozdíl ode mě nesvěřili přebytečná kila do rukou Kalorických tabulek) a z programu dnešního celodenního zájezdu víme, že nás čeká dlouhý den. Naplánovala nám ho právě Kateřina Šedá, která se před dvěma lety dohodla se zástupci města a Galerie Středočeského kraje (GASK) na spolupráci a financování. Během uplynulého roku zajela do Kutné Hory, sama nebo se svým úzkým týmem, asi dvacetkrát, mluvila s lidmi všech věkových skupin, z centra i z periferií, s příslušníky spolků i s drobnými podnikateli, pozorovala okolí a přemýšlela nad tím, jak to celé uchopit.
„Ozývalo se, že Kutná Hora je město na dovolenou, ale Kutnohoráci si ji neumějí užít. Proto mě napadlo ukázat místním Kutnou Horu očima turistů. Současně jsem chtěla město propojit na více úrovních – lidi žijící na jeho okrajích, v panelácích i ve vsích, se spolky a organizacemi v centru,“ vzpomíná na to, jak se jí začal před očima rýsovat koncept CK ŠťastníVeselí. „Neustále jsem poslouchala, že v Kutné Hoře je sice spousta živé kultury pro turisty a hosty, ale místní se vzájemně neumějí domluvit a řada akcí vzniká paralelně vedle sebe. Velmi tu chyběl moment setkávání.“
Ve spolupráci s aktivním a vstřícným starostou Lukášem Seifertem, který se v Kutné Hoře sám narodil a pro dobro města evidentně dýchá, vedoucí Odboru cestovního ruchu, školství a kultury na Městském úřadu Kutná Hora, ostřílenou kulturní diplomatkou Dagmar Ostřanskou, která byla coby ředitelka Českých center v Sofii a Kyjevě zvyklá kooperovat s umělci a dávat jim jak peníze, tak volnou ruku, a týmem z kutnohorské radnice Šedá uspořádala osm celodenních zájezdů, každý s kapacitou přes třicet Kutnohoráků. Těchhle zhruba tři sta lidí – převis poptávky po akci je samozřejmě obrovský, ale fondy nejsou nekonečné – se rozhodla vytáhnout z jejich stereotypu a ukázat jim jejich město jinak. Kdy jindy s takovým projektem vyrukovat než u příležitosti 30. výročí zapsání Kutné Hory na Seznam UNESCO? UNESCO spojuje, znělo heslo, a ačkoli Kateřina Šedá v některých svých předchozích projektech naznačovala, že UNESCO v mnohém rozděluje, tady si to pěkně sedlo a ke stmelení komunity bezpochyby došlo.
Její děti objímaly varhaníka
Místní kytarista Jiří Bureš v jizbě domu U Slunce nalazuje účastníky zájezdu na dnešní den, lidé snídají, skupinky se už nyní trhají a mísí. Nikdo kromě dvou teenagerů není na mobilu – a i ti dva se zabývají Horou, jak městu přezdívají místní, protože se vrátili ke své oblíbené kratochvíli z doby covidové a v historických kulisách loví pokémony. Jsou tu dva školáci mladší a dva starší, část osazenstva jsou fit důchodci, vidím několik dvojic matka – dcera. Všichni dostáváme placky s logem projektu a připínáme si je viditelně na oděv, aby bylo zřejmé, že jsme jeden tým, a taky abychom se ve městě, které všichni kromě mě tak dobře znají, nepoztráceli. Kateřinin filmový štáb čile točí a fotí. Jsme už šestý zájezd, dva byly uzavřené, jeden pro ukrajinské obyvatele Hory a druhý pro skupinu skautů. „Právě ten úvodní, pro nějž Saša z Křesťanského společenství Kutná Hora vybral ukrajinské usedlíky, přinesl asi nejsilnější a nejdojemnější zážitky," vzpomíná Kateřina Šedá. „Hodně se brečelo a zněla slova typu Poprvé se tu se mnou zachází jako s člověkem. Třeba dvě dámy ubytované v hotelu Mědínek byly tak nadšené, že snad ani nešly spát a jen se ve svém pokoji fotily a natáčely. Další maminka čtyř dětí, která s nimi přijela do Kutné Hory před dvěma měsíci a ještě se příliš nestihli aklimatizovat, byla nadšená. Její děti pak objímaly varhaníka…“
Prakticky veškeré naše finance šly na produkční náklady a záznamy akce – film, web, tiskoviny. Místní podnikatelé v gastronomii, průvodci po kostelích nebo provozovatelé kulturních institucí náš rozpočet nezatížili a pomohli, říká Kateřina Šedá. Proces prý vlastně zpomalila jediná věc – stali se cestou z Kutné Hory účastníky autonehody a sama autorka si nějakou dobu poležela v jihlavské nemocnici se zlomeným hrudníkem.
Zdolej horu v papučích
Vyrážíme do terénu. Místní samozřejmě mnohokrát viděli chrám svaté Barbory a sedlckou Kostnici, ale na kůr kostela svatého Jakuba, nejstaršího chrámu ve městě, je dosud nikdo nevzal. „Slyšel jsem, že jste přijeli zdaleka,“ směje se jáhen, který nás spolu s varhaníkem po svatostánku provádí. Tady si dáváme na čas, zato kanceláří starosty a nádhernou ceremoniální síní místní starobylé radnice víceméně profrčíme, abychom nezdržovali svatebčany ani srdečného starostu. S tímto fandou do sportu obecně a do fotbalu zvlášť jsem se setkala už na letošním pražském Designbloku, kde spolu se svým týmem převzal prestižní cenu za impakt. Oceněnou knihu 1318 minut v Kutné Hoře iniciovala Dagmar Ostřanská.
Ještě před polednem se náš zájezd rozdělí vejpůl: část z nás se vydává zahřát punčem do přátelské restaurace U Havíře, další si jdou připomenout scenérie z počítačové hry Kingdom Come: Deliverance do sklepení domu č. 153. Mimochodem, název tohoto herního megahitu z dílny tuzemských vývojářů už všichni místní vyslovili tolikrát, že jí bez výjimky říkají jen iniciálovými zkratkami, KCD čili kej-sí-dý.
Náš zájezd observuje, a není to poprvé, socioložka Jitka Wirthová z pražské Fakulty sociálních věd. Pracuje na výzkumu možností lidského jednání v současných digitálních infrastrukturách. „Kateřina Šedá prakticky ve všech svých projektech pracuje s lidmi tak, že jim umožňuje jednat zcela jinak než běžně,“ říká doktorka Wirthová s tím, že jí projekt přišel tak fascinující, že se do něj sociální architektce prostě „nacpala“. „Podívejte se například, jak tu funguje paměť. Lidé procházejí svým městem a začínají si vzpomínat. Ukazují ostatním: Tady jsme byli na víně, támhle to známe… Jenže oni to neříkají cizím lidem, ale svým potenciálním sousedům. Říkají si věci, které nesvěřujete úplně cizímu člověku na ulici, ale na druhou stranu je ani nevnucujete rodině. Paměť se vytváří situačně a moc hezky funguje na přechodech z místa na místo. Na návštěvě architektonických památek musíte stát, být zticha a poslouchat, ovšem na cestě z lokace na lokaci zjišťuju, kolik toho lidé o své Kutné Hoře vědí. Oni vlastně žádný odborný výklad nepotřebují; kdyby chtěli, dali by ty informace dohromady sami. Dalším aspektem je, jak se noví přistěhovalci hezky začleňují mezi starousedlíky. Mnozí z těch zhruba třicetičlenných zájezdů zjišťují, že náhodou potkali svoji sousedku, učitele svých dětí, svého dávného učitele, kterého čtyřicet let neviděli… Takovýhle zájezd krásně rozruší každodennost, přinese spoustu nečekaných a nejednoznačných zážitků.“
Což se potvrzuje hned v okamžiku, kdy nastoupíme do zájezdového autobusu naší dočasné CK, olepeného logy projektu a nápisy typu Zdolej horu v papučích. Šumí to tu jak ve včelím roji – lidé se jeden druhému svěřují s pocity únavy, hladu a překvapení, dosavadní skupinky už jsou jaksi natržené, vtipkuje se a dochází ke kolektivnímu těšení.
Chtěli by ji za babičku
Do restaurace Přítoky za týmem Šimona Pečenky na okraj města už mnozí zájezdníci zavítali, ačkoli není právě v centru a otevřeno má jen v pondělí až pátek od deseti do tří. Je prostě vyhlášená a srdečný šéf Šimon hýří vtipem. Talíře plné poctivé české kuchyně taky nejsou na škodu; vyluxované je vracíme do kuchyně a mažeme autobusem zpět. Kamenná kašna, Spolkový dům, kostel svatého Jana Nepomuckého a horká čokoláda s kouskem australského zákusku lamington, pak hop do autobusu na prohlídku místní průmyslovky, nově Národní kulturní památky. To už je skutečně především pro Kutnohorské, i když ten výhled z terasy obrovské budovy bych přála každému, stejně jako večeři v útulné restauraci Na Pašince, která nám naservírovala menu, jímž se druhdy pochlubili i Zdeňku Pohlreichovi a statisícům jeho televizních diváků. Než za námi zavře dveře kubistické kino Modrý kříž (samozřejmě se nám dostalo odborného výkladu a pochopitelně jsme se podívali do promítací kabiny), probíráme s Kateřinou Šedou, co nečekaného během intenzivního období v Hoře zažila. „Na zájezdech vznikly skupiny lidí, kteří se dál stýkají,“ líčí umělkyně. „Jedni rodiče, kteří se zájezdu zúčastnili se svými malými dětmi, nám volali, že se jim velmi líbila jedna starší účastnice a jestli bychom je nemohli propojit, že by ji chtěli za babičku.“
Původně ke třem rozličným průvodcům po Kutné Hoře, které vyšly jen za loňský rok, chtěla s pomocí účastníků zájezdu vydat čtvrtý, průvodce po místních vztazích, nikoli štacích a lokacích. Možná však nenajde čas. Projekt je dokonale přenositelný a z Krumlova, který svými akcemi občerstvila před osmi lety, už jí psali, proč s touto CK nevyrukovala už u nich.
Trochu to připomíná chasidskou legendu, v níž člověk po dlouhém putování najde poklad pod svým vlastním prahem. S tímhle pocitem odjíždím z Hory domů a vzpomínám na oblíbený děčínský cyklus Procházky s městským architektem. Myslím, že by ho šlo poněkud přišedivět – a CK ŠťastníVeselí by měla rázem franšízu jak fík.
