Kdo se o nás postará? Populace stárne a lidí závislých na každodenní pomoci přibývá
Stále víc nemocných seniorů a stále méně pečovatelů, kteří se o ně mohou postarat. Systém dlouhodobé péče v Česku čelí náporu, jenž se má ještě zvyšovat. Podle demografických predikcí počet lidí ve věku nad osmdesát let do roku 2035 výrazně vzroste, a to o stovky tisíc osob. A výrazně přibude těch, kteří budou potřebovat dlouhodobou péči. Tu by si podle průzkumů většina Čechů v případě potřeby přála v domácím prostředí. Jenže pečovatelé chybějí jak v domovech, tak pro domácí péči. V čem jsou největší mezery a jak to řešit?
S ituace pacientů v třetím a ve čtvrtém stupni závislosti na péči je absolutně katastrofální. Nefunguje nic. Systém stále ještě přijatelně, ale na hraně funguje pro pacienty v prvním a druhém stupni závislosti. Ti jsou stále relativně soběstační a spoustu úkonů zvládají ještě sami. Ale jakmile se ten člověk dostane do třetího čtvrtého stupně, tak je na péči úplně závislý absolutně ve všem, popisuje David Mára svůj pohled jako pečujícího. O svého tátu trpícího demencí se rozhodl starat doma. Otec je už teď maximálně závislý na nepřetržité péči rodiny. Ta postupně začala narážet na několik překážek, kvůli nimž začal David Mára veřejně mluvit o nedostatcích systému.
O tom, že by otci našli místo v domovech se zvláštním režimem, rodina ani neuvažovala. „Tatínek má Alzheimerovu chorobu s přidruženou smíšenou demencí. Chci mu dopřát důstojný a hezký závěr života ve známém prostředí a mezi lidmi, kteří ho mají rádi. V domově odchází člověk ze života v podstatě sám a mnohem dříve. Pro imobilní, nespolupracující pacienty s poruchou chování a těžkou demencí podle mě neexistuje žádné zařízení schopné zajistit důstojnou péči. Jediným řešením je LDN na doporučení nemocnice, ty jsou ale přeplněné,“ popisuje motivaci pro své rozhodnutí David Mára.
DOMA, NEBO V INSTITUCI?
Každodenní a dlouhodobou péči potřebuje odhadem na půl miliónu lidí v Česku. Demence, mozkové příhody, neurologická nebo jiná chronická onemocnění. Důvodů, proč je člověk zcela odkázán na pomoc druhých, může být řada. Stejně jako variant dlouhodobé péče a v praxi se často střídají podle toho, jak se mění zdravotní stav člověka. Doma může být s pomocí rodiny, terénních sociálních služeb či domácí zdravotní péče. Pokud už péči nejde zvládnout, přicházejí na řadu pobytové sociální služby – domovy pro seniory či domovy se zvláštním režimem pro lidi s demencí. Další možností jsou zdravotnická lůžka, od nemocnic přes léčebny dlouhodobě nemocných až po paliativní a hospicovou péči.
Zařízení ovšem bojují s nedostatky kapacit. Vloni nebylo podle dat ministerstva práce a sociálních věcí z kapacitních důvodů uspokojeno téměř 39 tisíc žádostí o umístění v domově pro seniory a přes 24 tisíc žádostí o pobyt v domovech se zvláštním režimem. Data ale mohou být zkreslená tím, že žadatelé mohou podat i více žádostí do různých domovů. Přesný počet čekajících tak nelze snadno vyčíslit. V Česku také neexistují přesná veřejná data, jež by ukazovala, kolik lidí s demencí ve vysokém stupni závislosti žije doma a kolik v instituci.
Celkově ovšem podle dat největší zdravotní pojišťovny využívání zdravotní domácí péče roste. „Vloni tuto péči čerpalo 115 tisíc pojištěnců. Počet pracovišť pro zajištění domácí péče zdravotní sestrou v posledních letech významně roste napříč republikou. Vloni VZP uhradila na takové služby 3,5 mld. korun, v roce 2022 to bylo 2,6 miliardy korun,“ říká mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Viktorie Plívová.
To, že domácí prostředí v případě potřeby dlouhodobé péče preferuje většina Čechů, ukazují i průzkumy. Podle listopadového šetření agentury MindBridge by se tak rozhodlo 82 procent lidí. Doma si velká část Čechů přeje prožít i konec života. V loňském průzkumu Centra paliativní péče a agentury STEM/MARK to uvedla jako první možnost polovina respondentů. Nemocnici nebo hospic ani ne pět procent. Většina z nich přitom právě v nemocnici umírá.
Všechny formy dlouhodobé péče v Česku ovšem také čelí nedostatku personálu.
PEČOVATELÉ
V sociálních službách chybějí přes tři tisíce pracovníků. Ukázal to průzkum z počátku roku, který se zapojením 625 zařízení krajů i neziskových organizací provedla Asociace poskytovatelů sociálních služeb. Pro Davida Máru byla personální nouze v zařízeních také jedním z důvodů, proč otec není v domově se zvláštním režimem. Obtížně ale rodina sháněla i pečovatele domů. „Potíž je v tom, že kvalifikace na pečovatele je jen základní vzdělání a krátký kurs sociální péče. A potom toho člověka pošlou ke klientovi, jenž je v těžkém stavu,“ říká David Mára.
Podle zákona o sociálních službách stačí pracovníkovi v sociálních službách základní vzdělání a absolvovaný akreditovaný kurs minimálně 150 hodin. Rodina Davida Máry ale narazila i na další problém – dlouhé čekací lhůty.
„Na uvolnění skutečně profesionálního personálu čekáte měsíce, někdy až rok. My jsme čekali asi osm měsíců. Oslovili jsme organizace, které jsme vyhodnotili jako kvalitní, a tam právě čekáte měsíce. Oslovili jsme i ty malé s trochu lepší dostupností, tam čekáte třeba ,jen‘ čtyři měsíce, kvalita je ale horší,“ popisuje David Mára.
Někteří lidé se potom obracejí i na služby v šedé zóně. Různé portály, jež nabízejí pečovatelskou službu maskovanou za úklid, sekání trávy a podobně. To bývají lidé bez registrace v sociálních službách nebo jsou to profesionálové, kteří nechtějí být omezeni regulačními limity ceny.
V konečném důsledku tak o blízkého doma pečuje převážně sama rodina. Ukázal to i loňský průzkum o pečujících osobách, který si nechalo vypracovat ministerstvo práce a sociálních věcí. Podle něj o nemocné doma pečují výhradně blízcí v 63 procentech případů. Dalších 43 procent kombinuje péči blízkých s podporou profesionálních pečovatelů.
LÉKY A LÉKAŘI
A jak je to s návštěvami lékaře a zdravotním vyšetřením? U lidí v domovech se zvláštním režimem zpravidla zajišťuje kontakt se zdravotnickým zařízením instituce, v domácí péči je to na rodině. Praktičtí lékaři mají u pacientů, kteří nejsou schopni dopravit se do ordinace, návštěvní povinnost. Ta ale neplatí u ambulantních specialistů. David Mára tvrdí, že měli u otce s demencí problém nejen s vyšetřením u specialisty, ale i s návštěvou praktika. „Je imobilní a zároveň agresívní, nespolupracující a zmatený. K praktickému lékaři ho nemáte šanci dostat. A že by přijel on za ním domů? To ho sem dostaneme tak jednou za dva roky. A ještě horší je to se specialisty. Hledáte psychiatra, urologa, geriatra, kardiologa a další a všichni vám řeknou to stejné. Takže potom ze zoufalství volíte záchranku a to zase slyšíte, že zneužíváte rychlou záchrannou službu i nemocnici, protože ten člověk není v přímém ohrožení života. Pak tam čekáte tu frontu, klidně hodiny. Pacient tam huláká, je agresívní, v panice, a to mezi desítkami čekajících lidí, kteří jsou z toho zcela vyděšení,“ popisuje.
V ambulanci potom údajně David Mára narazil i na to, že si personál se stavem jeho otce nevěděl rady. „Přišlo mi, že nevědí, jak pracovat s agresívními pacienty v křeči. Takže mu neudělali rentgen ani CT, říkali, že nejsou schopni ho vyšetřit. Vlastně se ocitnete úplně mimo systém zdravotní péče, pošlou vás zase domů,“ popisuje David Mára, jenž otci nakonec sám začal vymýšlet i lékovou formu medikamentu, který se mu nedařilo v tabletách podat.
„Otec má benigní hyperplazii prostaty, tlačí ho to a má bolesti. Jsou na to účinné léky, ale jen tablety, jiné formy na to nejsou. Prášky plive, nechce je polykat, kouše. Kousat je ale kvůli risku vedlejších účinků nesmí. Takže jsem začal číst farmakologii, biochemii a z nouze jako amatér inicioval vývoj nové lékové formy,“ popisuje David Mára.
Napadla ho forma čípků a začal s tím oslovovat farmaceuty a lékárnickou komoru. Nakonec mu pomohl vedoucí lékárník Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze Lukáš Láznička.
„Pan Mára mě oslovil přes Českou lékárnickou komoru a po vzájemné komunikaci jsme byli schopni vytvořit rektální lékovou formu, kterou jeho otec velmi dobře toleroval. Právě oblast paliativní péče je typická tím, že musíme reagovat na velmi specifické požadavky pacientů. Máme ale omezené možnosti, a ne vždy jsme schopni všem požadavkům vyhovět,“ říká farmaceut Láznička.
A co na popsané mezery v systému říká ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovna? Ministerstvo tvrdí, že nemocniční personál je proškolený dost a měl by si umět s takovými pacienty poradit. „Specifické postupy např. i v rámci péče o nepohyblivé a agresívní pacienty jsou součástí interních školení, která zajišťují svým zaměstnancům jednotliví poskytovatelé zdravotních služeb,“ uvádí. „Pokud praktický lékař přijme pacienta do péče, má tzv. návštěvní povinnost, a to právě v případě, kdy pacient není schopen se do ordinace dostavit sám z důvodu zdravotního stavu. Pokud by odmítl, jedná se o porušení smluvních podmínek a je možné se se stížností obrátit na zřizovatele zařízení, ČLK či zdravotní pojišťovnu pacienta. Ambulantní specialisté návštěvní povinnost nemají. Když pacient není schopen se na vyšetření dopravit z důvodu zdravotního stavu, vypíše ošetřující lékař žádanku o dopravní službu, jež transport realizuje na náklady zdravotní pojišťovny pacienta,“ popisuje Viktorie Plívová z VZP.
Se zdravotnickou přepravní službou ale rodina Davida Máry zase narazila na problém, že nebyla vybavena pomůckami pro přepravu pacientů tohoto typu – například schodolezem. Na nedostupnost lékařů si stěžovala u zdravotní pojišťovny, od níž dostala seznam těch, kteří by je měli přijmout do péče. Také nepochodili. „V případě, že pacient nebo jeho pečující považuje postup praktického lékaře nebo speciality za chybný, lze podat stížnost dle zákona. Zákon o zdravotních službách řeší podmínky, za nichž může poskytovatel zdravotních služeb odmítnout přijmout pacienta do své péče,“ připomínal bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob.
Jednou z podmínek, kdy lékař může pacienta odmítnout, je, že má už příliš mnoho registrovaných pacientů. Nebo třeba provozní důvody – personální zabezpečení nebo vybavení. Když lékař řekne: máme plno, nemá tak pacient moc možností než hledat dál. Nebo se se stížností obrátit opět na pojišťovnu, případně na kraj nebo ministerstvo zdravotnictví. Pečující rodiny ovšem řeší i to, jak se změní život jim samotným.
„Začaly hádky o to, kdo se stará víc, kdo míň. S takto nemocným musí být nonstop minimálně dva lidé souběžně. Takže o něj pečujeme sami plus docházejí externí pečující, na které padne příspěvek na péči – 27 tisíc. Ale ti externí pečující vám akorát umožní to, že se můžete pár hodin vyspat. A když dáte příspěvek na péči na externí pomoc, tak vám nezbude nic na běžné životní náklady. A pracovat souběžně s péčí 24/7 prakticky nejde. Postupně přijdete o práci, utratíte úspory a padnete na existenční dno, vyčerpáni s nulovou nadějí na řešení situace. Já žil doteď z úspor z podnikání a teď už nemám žádné. Utratili jsme i rodinné úspory, jež jsme šetřili desítky let. Takže nevím, co budu dělat,“ hodnotí situaci David Mára.
Právě náhlá obtížná finanční situace je další věc, s níž se pečující rodiny musejí vyrovnat. Že jsou pro ně právě příspěvky klíčové, ukázal i průzkum pro ministerstvo práce.
ZMĚNA?
Mohou se dlouhodobě nemocní a jejich pečující dočkat nějaké změny? Vláda Petra Fialy příspěvky na péči ve všech stupních závislosti zvýšila. Ministerstvo práce a sociálních věcí nicméně připouští, že v případě náročné domácí péče to není dostačující. „Z tohoto důvodu připravujeme dotazníkové šetření zaměřené na pečující osoby 24/7, abychom zjistili, jaké potřeby mají a v jakém stupni příspěvku na péči jsou ti, o něž pečují. Důležitá je také možnost setrvat v zaměstnání, které je zdrojem financí. Z toho důvodu je řešena otázka zvýšení informovanosti zaměstnavatelů o neformální péči a pečujících osobách, jež jsou pro zaměstnavatele často neviditelné,“ uvedlo ministerstvo práce.
V oblasti řešení nedostatku pečovatelů resort pracuje na změnách zákona, které mají více otevřít vstup do povolání studentům sociální péče na vyšších odborných a vysokých školách už během studia. A chce zpřístupnit povolání pečovatele kvalifikovaným sanitářům. Pokud jde o posílení lůžek, má stát podle predikcí zmapováno, kolik jich kdy bude potřeba. Modely ukazují, že při zachování současné struktury péče bude do roku 2035 potřeba vybudovat přibližně 34 700 nových pobytových lůžek. Zatím ale nebyl představen konkrétní plán, jak toho docílit.
Fialova vláda rozpracovala reformu dlouhodobé péče a propojení zdravotní a sociální oblasti, ale části nestihla dokončit. Například nesplnění definice pravidel pro sledování kvality péče v reformě vadí i Evropské komisi a Česko kvůli tomu přijde o zhruba 1,19 miliardy korun z Národního plánu obnovy na péči o seniory. Ministerstvo práce k tomu ale říká, že unifikace standardů by kvalitu služeb nezvýšila a že upřednostňuje individuální přístup i za cenu nižší míry souladu s požadavky Evropské komise.
David Mára mezitím zkouší získat finance i jinou cestou. A aktuálně řeší také zamítnutí žádosti na pomůcky pro svého otce. Ty jsou ale podle něj nezbytné, a proto řeší odvolání. S rodinou rovněž založil pro otce sbírku a s dalšími pečujícími neziskovou organizaci, jež se snaží situaci změnit. „Zásadní jsou peníze, protože za ty si člověk může koupit externí pomoc i soukromé kliniky, když vypadnete ze státního systému. A další věcí jsou služby, pomůcky, léky. Jak v domovech se zvláštním režimem, tak v domácí péči,“ hodnotí David Mára.
A lze očekávat, že se situace pro nemocné a pečující nějak změní po nástupu nové vlády? Kabinet ANO, SPD a Motoristů toho slibuje víc než dost. V programovém prohlášení mluví o podpoře rozšíření kapacit dlouhodobé péče, rozvoji terénní a ambulantní péče, podpoře sítě odlehčovacích služeb, slibuje valorizaci příspěvků na péči a propojení sociální péče se zdravotní a celkovou podporu domácí péče tak, aby co nejvíc pacientů mohlo zůstat ve svém přirozeném prostředí. To je téměř identické s tím, co slibovala odcházející vláda. Až příští čtyři roky ukážou, jestli se tentokrát podaří změny dotáhnout do konce.
