Válka nás probudila čtyřiadvacátého února ve čtyři v noci. Byli jsme rozespalí, v šoku, nechápali jsme, co se děje… Po chvíli jsme začali v panice balit věci, ale kam utéct? Bylo nám řečeno, ať zatím zůstaneme doma, tak jsme seděli potmě na chodbě, sledovali zprávy, volali jsme si s rodinou i zaměstnanci, všichni v panice a strachu. Ulice byly ucpané kolonami aut, jak se všichni snažili utéct. Pochopili jsme, že se nemáme šanci z města dostat, všechny cesty byly plné a auta stála. Z oken jsme viděli výbuchy, požáry, zkázu… Rusové nás ostřelovali. Pak jsme se kvůli bezpečnosti stáhli do sklepa domu. Víte, nejhorší asi bylo, když přilétala ruská letadla a shazovala pumy. Všechno se třáslo, vibrovalo, ten hluk… člověk netušil, kam a kdy… Tehdy mi došlo, že nemůžeme čekat, ale musíme utéct. Jenže bylo riskantní vůbec vyjít ze sklepa,“ vzpomíná Larisa Gonská.
„Žijeme… žili jsme v domě v centru Charkova,“ pokračuje a její muž Alexej zatím ukazuje na telefonu fotky jejich rozbombardovaného činžáku, který zasáhly dvě rakety.
Vtéct do řeky osudu
„Samozřejmě že jsme před začátkem ruské agrese občas četli v novinách různé zprávy o tom, že je možné, že na nás Rusko zaútočí. Ale my tomu nevěřili. Nikdo tomu opravdu nevěřil. Byli jsme zvyklí na určitou nestabilitu z ruské strany, ale pořád jsme mysleli, že to je zkrátka hlavně v Luhansku a v Donbasu, že to bude dál takové plíživé. Nikdo z nás si neuměl představit, co se nakonec stalo,“ pokračuje Larisa.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Už mám předplatné.
Přihlásit se
