Z válkou decimovaného Charkova přesunuli sebe i výrobnu firmy do České Vsi u Jeseníku. Našli tu nový domov a začali od nuly. Dnes vozí většinu svých rostlinných potravin na Ukrajinu, část tam zdarma rozdávají coby humanitární pomoc, jako to udělali hned po začátku války.
Válka nás probudila čtyřiadvacátého února ve čtyři v noci. Byli jsme rozespalí, v šoku, nechápali jsme, co se děje… Po chvíli jsme začali v panice balit věci, ale kam utéct? Bylo nám řečeno, ať zatím zůstaneme doma, tak jsme seděli potmě na chodbě, sledovali zprávy, volali jsme si s rodinou i zaměstnanci, všichni v panice a strachu. Ulice byly ucpané kolonami aut, jak se všichni snažili utéct. Pochopili jsme, že se nemáme šanci z města dostat, všechny cesty byly plné a auta stála. Z oken jsme viděli výbuchy, požáry, zkázu… Rusové nás ostřelovali. Pak jsme se kvůli bezpečnosti stáhli do sklepa domu. Víte, nejhorší asi bylo, když přilétala ruská letadla a shazovala pumy. Všechno se třáslo, vibrovalo, ten hluk… člověk netušil, kam a kdy… Tehdy mi došlo, že nemůžeme čekat, ale musíme utéct. Jenže bylo riskantní vůbec vyjít ze sklepa,“ vzpomíná Larisa Gonská.
„Žijeme… žili jsme v domě v centru Charkova,“ pokračuje a její muž Alexej zatím ukazuje na telefonu fotky jejich rozbombardovaného činžáku, který zasáhly dvě rakety.
Vtéct do řeky osudu
„Samozřejmě že jsme před začátkem ruské agrese občas četli v novinách různé zprávy o tom, že je možné, že na nás Rusko zaútočí. Ale my tomu nevěřili. Nikdo tomu opravdu nevěřil. Byli jsme zvyklí na určitou nestabilitu z ruské strany, ale pořád jsme mysleli, že to je zkrátka hlavně v Luhansku a v Donbasu, že to bude dál takové plíživé. Nikdo z nás si neuměl představit, co se nakonec stalo,“ pokračuje Larisa.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
