Tím, že jsem odkryla všechny svoje karty na stůl, se chráním, aby mě někdo napadal, že jsem šílená a chovám se zvláštně, říká rapperka Arleta. Otevřeně mluví jak o hraniční poruše osobnosti, tak o sebepoškozování, kterým si nikdy nechtěla ublížit, „jen“ ulevit, nebo divokém období s drogami, ze kterého se potřebovala vypsat. „Zjistila jsem, že když skládám texty a k nim přidám hudbu, která dokáže ten text nějakým způsobem doprovázet a dodat mu určitou potřebnou dynamiku, tak tím, že to člověk pak poslouchá dokola v rámci těch nahrávek a nějakým způsobem si opakuje ty problémy, o kterých napsal, je to dost terapeutické,“ popisuje prvotní motivaci se kreativně vyjádřit. Že by její nahrávky někdo slyšel, si tehdy nepřipouštěla. Dnes je oceňovanou interpretkou.
„Dostanete se do takových stavů, že tím nechcete zatěžovat kamarády ani někoho jiného. Terapeut je člověk, který je vždycky na vaší straně, což je fajn, je to nezávislý pozorovatel, a jakmile se naučíte úplně se otevírat a fakt vyložit všechny karty na stůl, tak to může být skvělý,“ přibližuje rapperka Arleta svou zkušenost s terapií, na kterou docházela celou střední školu. Teď jí sezení u odborníka supluje rap, i když připouští, že sexismus a životní styl, které se s ním pojí, jsou spíš přitěžující okolností.
Hloupé pokřikování na koncertech se naučila ignorovat a odmítá přistoupit na to, že by základním stavebním kamenem rapové kultury byla objektivizace žen. V bojkotu raperů, kteří k ní svými toxickými tracky přispívají, ale smysl nevidí. „Když dáte lidem úplně takovoutu útočnou formu vašeho nesouhlasu vůči tomuhle, tak si už automaticky postaví kolem sebe zeď a nejsou naklonění jakékoliv diskuzi, která může nastat potom, co vlastně budu otevřená tomu, že: ano, tak mají sexistické texty, ale v mém případě se to nestane. Když budeme spolupracovat, tak tam nikdy nic takového nebude,“ věří a afektovanost nebo snahu konkurovat agresivitou hudebního projevu mužským protějškům necení ani u svých kolegyň. Považuje ji za nefunkční a přičítá faktu, že holky jsou na scéně v menšině, a tudíž pod tlakem.
Pokud jde o její osobní boj s hraniční poruchou osobnosti, přiznává, že ten zatím pod kontrolou nemá, ale plánuje k tomu dospět. „Piju alkohol, chodím na party a tak, což vlastně s tímhle vůbec nejde. To znamená, že si třeba nemůžu dát nějakou antidepresivní léčbu, protože to nemůže fungovat dohromady,“ uvědomuje si, že změna je do budoucna nevyhnutelná. Dává si proto tak rok, pak chce znovu začít jezdit na koních, pořídit si farmu a svým kamarádům tam nabízet hipoterapii.
Co na její otevřenost říkají rodiče? Komu vděčí za to, že je tam, kde je? Jakým způsobem se formuje její hudební styl? A proč dlouho nic nenahrála? Na tyto a další otázky odpovídala raperka Arleta.
