Od šesti let žil prakticky jen s otcem. Matka byla vážně nemocná, dlouhodobě hospitalizovaná a o dva roky později zemřela. Pro oba následovalo náročné období. „Tatínek i já jsme se uzavřeli do sebe, měli jsme svůj vnitřní svět. Dával mi to nejlepší, co uměl, ale ta ztráta byla bolestná,“ vzpomíná na své dětství Tomáš Paprštein. Emocionální prázdno mu pomohl zaplnit nástup do turistického oddílu, v němž získal ztracený pocit bezpečí a ve vedoucím Matějovi, který byl zároveň jeho třídním učitelem, nejlepšího kamaráda. „Přítele“, který zneužil důvěry dospívajícího chlapce a stal se jeho sexuálním predátorem. Zatímco dnes třicetiletý Paprštein si prošel sebepoškozováním, depresemi a terapie se stala nedílnou součástí jeho života, pachatel pohlavního zneužívání učí dál.
„Vnímal jsem to jako zcela normální věc, protože tak mi to Matěj vysvětloval,“ popisuje Tomáš Paprštein sexuální sblížení se svým o 20 let starším učitelem a oddílovým vedoucím, u kterého coby teenager našel pochopení i pocit sounáležitosti. Až později pochopil, že jejich výlety ve dvou, nocování v klubovně nebo nahé koupání ve školním bazéně, při kterých docházelo k vzájemnému sexuálnímu uspokojování a orálnímu sexu, nebyly důkazem nezištného přátelství, ale výsledkem promyšlené manipulace. „Byl jsem zmanipulované dítě a zároveň jsem poznal něco, co se mi v první chvíli líbilo, ačkoliv nejsem homosexuálně zaměřený. Už mám rodinu, mám druhou ženu, dvě zdravé děti. Ale v tu dobu to pro mě bylo nové, bylo to vzrušení. Bylo to něco příjemného, což je právě ten paradox, proč se obětem třeba málo věří, protože lidi většinou nechápou, proč to ta oběť neřekne,“ vypráví z vlastní zkušenosti, která není ojedinělou. Poté, co se o ni podělil na svém webu a v podcastu Ve stínu: Nejlepší přítel, se mu ozvaly stovky lidí. „Píšou mi ženy, chlapi, spíš momentálně dospělí lidé, kteří si prošli něčím podobným, stejným, nebo někdy i něčím mnohem horším než já, a sdílí se mnou příběhy. Cítí sílu toho, že je důležité o tom mluvit,“ říká.
Ani jeho primární motivací přihlásit se po letech k minulosti, na kterou by nejradši zapomněl, nebyla pomsta. Rozhodující bylo odhodlání pomoct druhým. Nejen obětem pohlavního zneužívání, ale i jeho pachatelům. Až s odstupem času si uvědomil, jak snadno může člověk podlehnout manipulaci, s jejímiž následky se pak vyrovnává celoživotně, a jak dokonale umožňuje systém viníkům zamést stopy – výmazem záznamu z rejstříku trestů nic nebrání recidivě. K práci ve školství se vrátil i trestaný sokolovský pedagog a oddílový vedoucí Matěj. I na to chce Paprštein svým vystoupením z anonymity upozornit.
„Sexuálně mě zneužíval, potom manipuloval s celým svým okolím a dneska prostě učí bez toho, aniž by si přiznal vinu sám v sobě. Neříkám, že má jít a veřejně se doznávat, to vůbec ne. Mým největším přáním je, aby to on sám v sobě, klidně anonymně, začal řešit a aby dožil hezký život. Ale chci apelovat na to, že odsouzený člověk, i když se nebudeme bavit o mém případu, se nemůže vrátit k dětem. Dostal ambulantní léčbu, zákaz mimoškolní činnosti a mě tyhle momenty, to není zloba, ale zvedalo mě ze židle slyšet, jak se tomu vlastně vysmívá, že všechna nařízení obcházel, že jezdil s dětmi dál jako kuchař a teď dál učí na základní škole s mládeží jenom v jiném městě,“ dodává s tím, že svému někdejšímu příteli odpustil a mrzí ho, že on za své činy zodpovědnost přijmout nedokázal a mstí se mu.
Kdy došlo k prvnímu sexuálnímu kontaktu? Jak dlouho jejich sexuální vztah trval a čím si chtěl Matěj pojistit, že neskončí odchodem na střední školu? Co odstartovalo policejní vyšetřování? Jak na zjištění, že byl sexuálně zneužíván, reagoval jeho otec? S jakými následky se musel vyrovnávat? A proč na odbornou terapii nastoupil teprve před rokem? I o tom všem mluvil Tomáš Paprštein v otevřeném rozhovoru pro Prostor X.
