Tvrzení, že jsme všichni traumatizovaní, mě jako psychologa dráždí, říká Pavel Rataj s tím, že jedince formuje celá řada vlivů různé intenzity, včetně těch pozitivních. Jde o celoživotní proces, v němž podstatnou roli sehrává zhruba prvních sedm let života. Tehdy se nám nedostává schopnosti emocionální autoregulace, kterou suplují rodiče. Pokud přitom selhávají a dítě zůstává v silných pocitech samo, přirozeně se brání vnímání vlastních emocí. Odpojení, což je termín, který se pro přehlížení toho, kdo jsem a co prožívám, používá, se pak odráží i ve vztazích. „Dlouhodobý partnerský vztah je největší psychoterapií, největším zdrojem sebepoznání lidí,“ říká Rataj, jenž se specializuje na párovou terapii.
„Primární obrana ve vztahu je: ‚Ty za to můžeš, ty se sebou něco udělej, ty jdi k psychologovi, ty se změň, ty uber, ty přidej,‘ což je takový záchvěv, že chceme po druhém, aby vytvořil lepší svět, aby my jsme se nemuseli dotknout sami sebe. Můj optimismus pramení z toho, že v určité chvíli i tenhle systém selže, a buď se ten vztah musí rozpadnout, nebo se dostaneme do krize. A pokud nám na tom vztahu záleží, nebo protože už je nám to nějak povědomé, že se nám to opakuje, tak si většinou zralý dospělý člověk řekne: ‚Ty vole, to je něco ve mně, něco se děje. Já to nevidím‘,“ popisuje psycholog a párový terapeut Pavel Rataj častý moment prozření, jehož je svědkem. Reakcí na něj pak nezřídka bývá hledání sebe sama během pobytu ve tmě, v mužských kruzích, na pouti do Santiaga de Compostela, nebo při noření se do ledové vody.
Cesta k sebereflexi, potažmo sebepoznání ale obvykle nebývá přímá a provází ji nejeden pád. „V současné době se to moc neříká, ale je to neuvěřitelné, jak právě nevědomé mechanismy nás vhání k partnerům, se kterými to silně zafunguje. A teprve po několika letech zjistíme, jak je to zničující mechanismus, protože tyhle původně pro nás adaptační mechanismy ve výsledku jdou v dospělosti proti nám, vyčerpají nás a dostanou na dřeň,“ upozorňuje Rataj s tím, že uvědomění si, že ve vztahu trpíme, nezřídka provází zoufalství a beznaděj. Právě ty ale podle něj mohou být mimořádnou hybnou silou.
„Jedna z těch mocných věcí je, že člověk občas padne na prdel, tam sedí, zastaví se a může rozjímat. Když mu je 20, nebo 25, tak si spíš zapálí, řekne si: ‚Kašlu na to, jdu dál!‘ Ale když takhle jde dál opakovaně a furt tam po nějaké době sedí, tak někde vevnitř cítíme, že něco se nám opakuje, že něco není OK, že něco není o tom partnerovi, že nás to spíš volá k nám,“ říká a žehrání na to, že je doba sobecká, odmítá. Pozitivně hodnotí nejen současné vědecké poznání, ale i spoustu lidí, kteří mají chuť o sobě a důsledcích svého chování přemýšlet.
Co jsou to raná emoční zranění a jakým způsobem se odráží ve vztazích? Jak mateřství ovlivňuje proces sebepoznání a čím si ho muži kompenzují? Kdy by měl člověk vyhledat pomoc terapeuta? V čem je podstata zastavení se? A co může být přidanou hodnotou vážné partnerské krize? Na tyto a další otázky odpovídal v Prostoru X psycholog a párový terapeut Pavel Rataj.
