Velké filmové příležitosti začal Martin Finger dostávat až po třicítce, do té doby ho znali především divadelní diváci. Nijak tím netrpěl, v divadle trávil 92 % života a některé nabídky zahrát si před kamerou dokonce odmítal. Dnes se diví, jak dokázal permanentní nápor na psychiku i mozek přežít. Přežil a zpětně těch divokých a krásných 10 let hodnotí jako absolutní vrchol svého profesního i životního růstu, ze kterého čerpá dodnes. Způsob, jakým hraje, ovlivnil i jeho životní příběh. „Vždycky jsem nebyl takový, ještě na gymplu jsem byl bavič třídy. S Ondřejem Sokolem jsme strávili celé to období jako jeden velký vtip, samá legrace ze všeho, z nás, ze všech lidí, myslím, že jsme tím museli být až nesnesitelní,“ vzpomíná na bezstarostnou jízdu, kterou ukončila sebevražda jeho mámy. „Tam se moje duše proměnila,“ říká v otevřeném rozhovoru.
Do roku 2022 vstoupil v roli zkušeného operativce Václava Plíška v šestidílné minisérii Devadesátky, která se stala celorepublikovým fenoménem. Jeho představitel Martin Finger si ale víc než to, že ho v nedělním prime-timu sledovalo přes dva a čtvrt milionu diváků, užíval, že může svou roli konzultovat se skutečnými kriminalisty a bývalým šéfem mordparty Josef Marešem. Sám chtěl být totiž kdysi vyšetřovatelem. „Mám k té profesi respekt a jsem rád, že to v Devadesátkách bylo vidět. Několikrát se mi na ulici stalo, že mě zastavili přímo policisti a strašně moc děkovali za tu poctu, kterou jsme, a mluvili i o mně konkrétně, tím seriálem dali jejich náročné práci. A v té chvíli jsem byl úplně nadšený, úplně jsem se roztekl a jenom jsem říkal: ‚Děkuji, děkuji, moc mě to těší.‘ Ani nemohli vědět, jak moc,“ prozrazuje Martin Finger, který od svých původních profesních plánů upustil pod nátlak svého nejlepšího kamaráda Ondřeje Sokola. „Musel jsem si těžce vybojovat svoji pozici i to, že než jsem se dostal na DAMU, tak jsem si opravdu nevěřil a byl jsem k tomu vlastně dotlačen, abych tam šel,“ přiznává s tím, že pokud by to nevyšlo napoprvé, znovu by se uspět nepokoušel. Jenže ono to vyšlo!
„Pro mě jsou herectví dvě věci: jsem to já jako Martin Finger, který je duše, maso, kosti, a do toho potom postava, kterou vytvářím z nejrůznějších indicií. A to se musí prostě spojit dohromady, nemůžu jenom něco předstírat a hrát a nemůžu být zase jenom Martin Finger. Tahle kombinace, kterou budu hledat do konce svých dní, to není uzavřená cesta, s každou novou rolí jsem vlastně zase na začátku,“ charakterizuje svůj herecký styl, na který mělo zásadní vliv jeho působení v Divadle Komedie. Z desetiletého angažmá, během kterého získal dvě Ceny Alfréda Radoka, těží herecky dodnes a připomíná si ho s každou divadelní rolí. Věrný zůstal i svému tehdejšímu nasazení, protože když chce člověk dělat svoji práci poctivě, musí na sebe být přísný a občas se potrápit.
Stejně nekompromisně přistupuje i ke svým filmovým rolím. „Neumím mít odstup od natáčení. Musí uplynout spoustu let, abych byl schopen se na to dívat jinak, objektivněji, čistýma očima. Můžete intelektuálně něco ukázat, nainstalovat, můžete přemýšlet, o čem to bylo. Samozřejmě to k tomu taky patří. Člověk je bytost emocí a mozku dohromady a afektů a všeho, ale tu emoci prostě s prominutím neoserete,“ má jasno. A jasno měla i porota Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, která Martinu Fingerovi udělila Cenu za mužský herecký výkon ve filmu režisérky Beaty Parkanové Slovo, jenž byl na letošním 56. ročníku premiérově uveden.
Jak chce coby umělecký šéf dostat Činoherní klub zpátky na výsluní v době, kdy kultura trpí nízkou návštěvností, a co legendárnímu divadlu chybí? Je potřeba, aby se herci potkávali i mimo divadelní šatnu, a proč tráví po představení tolik času na baru? Jak ho ovlivňuje kritika? Nebo čím je pro něj režisérka Beata Parkanová a jaký další snímek s ní připravuje? Na tyto a další otázky odpovídal herec Martin Finger v předvečer slavnostního udělování cen karlovarského festivalu ve speciální sérii rozhovorů Prostor KVIFF X.
