Necelý měsíc stačí na to, aby se z evropské metropole, která patří k oblíbeným turistickým destinacím, stal vylidněný vojenský prostor s protitankovými zátarasy místo restauračních zahrádek. Zkázu Kyjeva den po dni zažíval Vojtěch Boháč. A nejen ji. Coby šéfredaktor publicistického webu Voxpot se chtěl do České republiky vrátit s autentickou výpovědí o tom, co se na Ukrajině děje. Málem se nevrátil vůbec. „V Makarivu jsme se dostali pod palbu, následně jsme zběhli do bunkru a Rusové nás bombardovali v centru města,“ říká s tím, že jeho původním cílem byla Borodyanka, jedno z prvních měst srovnaných se zemí. Reportáž z ní měla být svědectvím o tom, kam až válka může zajít. Odpověď na to, zda ruští vojáci skutečně útočí na civilisty, ale dostal dřív, než tam dojel.
„Lidi třeba nevěděli, kolik jsou tam dní, protože byli v krytu, kde je pořád stejně – den a noc – a oni si nevybavovali, jestli jsou tam tři, nebo čtyři dny, protože to je jenom taková nekonečná nuda. My sice vidíme občas videa, zvlášť v té první fázi války, kdy někdo v krytu hraje na housle a je to takový ten silný duch, ale doopravdy se tam sedí a čeká, občas brečí, strachuje o své příbuzné a o svůj domov,“ popisuje Vojtěch Boháč svou zkušenost z makarivského krytu, do jehož bezpečí jeho, stejně jako další před válkou prchající Ukrajince, palestinskou rodinu, nebo asi deset Indů, kteří v zemi studovali, zahnala vedoucí místního kulturního střediska, paní Ljudmila. I kvůli ní by se do desetitisícového města vzdáleného šedesát kilometrů od ukrajinské metropole rád vrátil a viděl, jak centrum kultury obnovuje. A znovu by chtěl mluvit i s lidmi na okraji Kyjeva, kteří kopali zákopy a věřili, že do nich brzo zasadí květiny a švestky. To se ale zřejmě hned tak nestane, navíc řada míst pravděpodobně bude neobyvatelných.
Fatálně poznamenané ale zůstane také Rusko, protože pod psychickým tlakem jsou i jeho obyvatelé. A čím prozápadněji a prodemokratičteji jsou orientovaní, tím je větší. Žijí totiž v zemi, jejíž vládě nerozumí, šanci ohradit se proti ní mají minimální, a přitom cítí zodpovědnost za své rodiny a kamarády, nezřídka ukrajinské. „My máme často velké požadavky, aby Rusové prostě svrhli Putina, ale to není úplně možné. Psala mi kamarádka, jak by ráda šla na demonstraci, klidně by si nechala OMONem, těmi jejich těžkooděnci, třeba zlomit ruku, nebo se zmlátit, nevadilo by jí to. Ale ničí ji ta představa, že by tam šla, oni by ji natočili a rok by se bála, než by k ní přišel někdo domů, zaklepal a řekl: ‚Tak vás tady máme na kamerách a jdete do vězení na 15 let!‘, což je doopravdy to, s čím se tam lidi začínají setkávat. Nikdo neví, co teď udělají a jestli to nebude trestné i retrospektivně, takže ten strach je velký,“ přibližuje atmosféru v Rusku Boháč, který tam studoval a má tam přátele.
Konec války přijde podle něj až časem s vyčerpáním jedné, nebo druhé strany. „To, čeho se doopravdy bojím, je, že finální scénář bude roztržení Ukrajiny na západní a východní. Jedna bude složená pravděpodobně z nějakých separatistických proruských lidových republik, na které si Rusko ukáže, že jsme úspěšně denacifikovali část Ukrajiny a tyhle lidi jsme zachránili. Bude to tam vypadat podobně jako v Doněcku nebo Luhansku, do velké míry vylidněná zem, kde nejsou moc velké perspektivy, co dál se životem. A pak bude ta z ruské propagandy jakoby nacistická západní Ukrajina, kam utekli všichni ti váleční zločinci, a ta se bude rozvíjet svým směrem,“ myslí si šéfredaktor publicistického webu Voxpot, který by se chtěl plést aspoň v těchhle svých předpovědích. Ty, že bude válka, na což upozorňoval už v listopadu, se totiž naplnily.
Jak to podle jeho zpráv aktuálně vypadá v Mariupolu, který by mohl být takovým ukrajinským Brnem? Proč se Rusové nechávají ovlivnit propagandou a jaký vliv má na něj samotného? Co žene ukrajinské muže do prvních linií a kolik jich v zemi zůstalo? A které informace jsou podle něj fake news, a proč se v Česku tak úspěšně šíří? Na tyto a další otázky odpovídal v Prostoru X Vojtěch Boháč, šéfredaktor publicistického webu Voxpot.
