Petra Kvitová s Tomášem Satoranským jako vlajkonoši české výpravy při slavnostním zahájení olympijských her v Tokiu

Petra Kvitová s Tomášem Satoranským jako vlajkonoši české výpravy při slavnostním zahájení olympijských her v Tokiu Zdroj: Český olympijský tým

Podívejte se s CzechTeam.tv do zákulisí zahajovacího ceremoniálu olympiády
Nástup české výpravy s vlajkonoši Tomášem Satoranským a Petrou Kvitovou
Slavnostní zahájení olympiády v Tokiu
Slavnostní zahájení olympiády v Tokiu
Pohled na nastoupené sportovce při slavnostním zahájení
45
Fotogalerie

Úplně jiná olympiáda. Tokijské hry se zcela vymykají všem zaběhnutým stereotypům

Mám sport rád. Považuji jej za důležitou součást života. Nejde jen o samotný pohyb a pravdu o tom, že ve zdravém těle je zdravý duch. Ke sportu patří i pocity sdílení se spoluhráči, soupeři i diváky. Sport je výrazným prostředím socializace osobnosti člověka. Zkoušel jsem různé sportovní disciplíny, individuální i kolektivní. Obojí je dobrou výbavou pro život. Naučí nás to způsobům, jak spoléhat sám na sebe, ale i opřít se o podporu druhých a umět pomoci jiným.

Dnes po dvou totálních endoprotézách mi stačí si zacvičit, projít se v přírodě a zahrát si opatrně tenisovou čtyřhru. Sleduji výkony sportovních profesionálů a jako celoživotní sportovní fanda jsem se vždy těšil na olympijské hry. To byl pro mne svátek svátků.

První olympiáda, kterou jsem vášnivě prožíval, byla ta v Mexiku v roce 1968. Jako malý kluk jsem usínal na malém koberci u miniaturní černobílé televize. Byl to pro nás Čechoslováky zvláštní rok. Pamatuji si nejen na Věru Čáslavskou, ale ze všeho nejvíce na neuvěřitelný skok Boba Beamona, který skočil do dálky skoro 9 metrů (890 cm). Vím, že jsme si pak doma natáhli měřící pásmo z pokoje do pokoje a nevěřícně jsme na tu vzdálenost zírali. V Mexiku nefandili jen Mexičani, ale fanoušci z mnoha zemí a u rozhlasových a televizních přijímačů doslova celý svět. Atmosféra byla elektrizující. Naši medailisté se vraceli domů jako národní hrdinové. Na Mnichov 1972 se nedá zapomenout, a to bohužel zejména kvůli teroristické akci několika radikálních Palestinců, kteří hrubě znesvětili antický mírový odkaz her a napadli izraelské sportovce. Vím, že mi z toho bylo velmi smutno. Radost nám pak udělaly dvě zlaté medaile Ludvíka Daňka v hodu diskem a Vítězslava Máchy v řecko-římském zápase. A pochopitelně stříbro házenkářů.

Pozorně jsem sledoval i další olympijské hry. Fandil jsem všem našim reprezentantům. Jejich úspěchy měly v každé době pro nás vždy velký význam. Ukazovaly na to, že se šikovní a schopní Češi neztratí ani v těžké celosvětové konkurenci. Politické rozdělení světa se odrazilo i v otevřené účasti sportovců, konkrétně na hrách v Moskvě 1980 a následujících v roce 1984 v Los Angeles. To byly těžké rány, které devalvovaly jinak jistě úžasné sportovní výkony. Bylo mi líto zejména našich atletů, kteří byli v polovině osmdesátých let na vrcholu svých sil a měli obrovskou šanci uspět. Pak se naštěstí svět na nějakou dobu zase otevřel. Mysleli jsme si, že to tak bude již navždy, že se bude hrát fair play ve všem lidském konání.  Že to bude sport, který bude příkladem, jak sbližovat národy.

Naše otevřená srdce nadšených sportovních fandů však zažívají kromě mnoha radostí i různá zklamání a rozčarování. I ve vrcholovém sportu občas převládá snaha zvítězit za každou cenu jakýmkoliv způsobem. Za úplnou zvrácenost lze považovat státem organizovaný nepovolený doping. Sport ovlivňují stále sílící komerční vlivy, neboť o peníze jde i v tomto případě na prvním místě. Olympiáda v Pekingu 2008 ukázala na snahu zneužít setkání sportovců k sebeprezentaci politického a ekonomického systému rodící se světové komunistické mocnosti. I tady šlo o velké peníze k různým sekundárním účelům.

A teď zažíváme kovidovou olympiádu. Někteří sportovci se mohli připravovat bez omezení, jiní již méně a někteří skoro vůbec. Žijí v podivných bublinách od jednoho stresujícího testu k druhému. Je to první olympiáda bez diváků. Děsivý finanční propad zachraňují alespoň částečně televizní práva přenosů soutěží. I tak všem sportovcům přejeme zasloužený úspěch.

Jenže se vkrádají různé otázky. Není to celé na hlavu postavené? Olympiáda v nouzovém stavu, kterou nechtějí ani samotní Japonci? Olympiáda v nesnesitelném horku a vlhku? Olympiáda, která popírá antický odkaz i výrok obnovitele novodobých her barona Pierra de Coubertina – „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“? Olympijských her se účastní ti nejlepší z nejlepších, kteří chtějí bojovat na hranici svých sil a možností a touží po tom, uspět v otevřené férové soutěži. A mohou tak všichni konat v této kovidové loterii? Olympiáda, kde se nesmíte a nemůžete s nikým potkat? Olympiáda, po níž zbude i pachuť z nevlídné atmosféry. Olympiáda podivná v podivné době.  Samozřejmě velká gratulace všem těm, kteří uspěli, nejen medailistům, ale i těm, kteří se na olympiádu kvalifikovali. Smekáma je mi jich i líto. Za tu řeholi by si zasloužili slušnější zacházenía třeba i jindy a na jiném místě, aby sport zůstal sportem, tedy i zdrojem radosti a uspokojení. Olympiáda by neměla být jen selektivní sterilní přehlídkou fyzicky zdatných jedinců a už ne za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Popírá tím totiž sebe samotnou.

Video placeholde
NEJúžasnější olympijské stadiony: legenda, Ptačí hnízdo i domov pro Součka • Český olympijský tým