„Je tam hodně bojů, bolesti a lásky,“ shrnul Ivan Král do jedné věty svůj život, když jsem mu do Ann Arboru v Michiganu poslal poslední verzi rukopisu biografie Neuvěřitelný Ivan Král. Za světovým úspěchem nejslavnějšího českého rockového muzikanta, který 2. února podlehl ve věku 71 let rakovině, nestál ani sex, ani drogy, ani rokenrol. Ale především tvrdá práce a oddanost hudbě.
V životním příběhu Ivana Krále je skoro všechno. Pracoval u čerpacích stanic i na továrních linkách stejně jako v nejlepších hudebních studiích světa. Prošel těmi nejšpinavějšími dírami New Yorku i ústředím OSN nebo kancelářemi Beatles. Stál u zrodu protopunkové revoluce na pódiu klubu CBGB, napsal ikonické skladby pro Patti Smith, Iggyho Popa nebo Davida Bowieho. Ale chvíli před tím, než se na začátku devadesátých let vrátil do Československa a takřka přes noc se z něj stal nejžádanější producent v zemi, živil se jako řidič pro Armádu spásy a obracením palačinek ve svém bistru Crêpes de Marie v Seattlu.
Tou dobou už to byl ostřílený muzikant, který s Patti Smith odehrál koncerty pro desetitisíce lidí a divočáka Iggyho Popa dlouhou dobu dovedl krotit i v jeho nejšílenějším drogovém období. Ale uvnitř pořád zůstával tím stejným zakřiknutým, slušným a velmi příkladně vychovaným klukem ze Smíchova, jenž odjakživa miloval divadlo Semafor a kapelu Olympic, a chtěl proto dělat písničky, co se budou líbit.
Moc nepil, nikdy nekouřil a jednou z důležitých postav protopunkové revoluce se stal z ničeho nic vlastní drzostí, neústupností a možná i k vlastnímu překvapení. I když na tom vlastně nebylo nic moc složitého. Na rozdíl od těch za mikrofonem, na něž se nejvíc upínaly oči hudebního průmyslu i novinářů, před nimiž pak mohli soukromě i okatě svádět dnes slavné boje se zákeřnými muzikantskými démony, měl totiž střízlivý a „trochu divný“ Ivan Král vždy a všude připravenu spoustu hotových písniček, jež stačilo jen vzít, nahrát a nazpívat. A právě tak vznikly i jeho nejznámější hity, jako Dancing Barefoot nebo Bang Bang.
Práce u Beatles
Narodil se 12. května 1948 a na jeho vztahu k hudbě se zásadně podepsaly historky, které mu vyprávěl strýc Miroslav Hajtmar. Ten hrál v různých orchestrech i v olomoucké opeře na violu a housle, ale kromě toho brilantně ovládal i klarinet a saxofon a skvěle znal různé jazzové standardy. Ivanovi uhranuly jeho příběhy, jak s nimi za války musel rozptylovat nacisty v koncentráku v Buchenwaldu, kde mezi životem a smrtí mnohdy stálo jenom dobře zahrané sólo. „Fascinovalo mě, že uměl hrát z not. Měl mě tak rád, že vždycky říkal, že budu jedinej další muzikant z rodiny. Strašně se mi líbilo, když mi ukazoval fotky z orchestru,“ vzpomínal na něj. Stejně zásadní pro něj ale byla i poměrně přísná výchova. Už v mládí se Král musel naučit postarat sám o sebe. Dva roky před maturitou zůstal v Praze sám jen se starším bratrem Pavlem, zatímco jeho otec Karel odjel i s maminkou pracovat do New Yorku jako překladatel pro ČTK.
Už v tomto období trávil Ivan většinu času s kytarou značky Futurama, na niž si vydělal na chmelové brigádě. Už tehdy na ní dokonce natočil základy svých slavných písní, ze kterých Patti Smith udělala Dancing Barefoot nebo skupina Lucie hit Šťastnej chlap, aniž by tušila, že Ivan melodií jen parafrázoval čínskou hymnu. Ve škole dal dohromady kapelu Saze, s níž měl jediný sen: přiblížit se alespoň trochu Olympiku. Možná by se mu to i povedlo, protože ve chvíli, kdy v roce 1966 spolu s bratrem sedali do letadla směrem Paříž–New Yorku, dostala se nahrávka Sazí s písní Pierot do rukou Jiřího Černého, který ji coby objev nasadil do své hitparády Dvanáct na houpačce. „Já musím jet zpátky, já mám v Praze kapelu!“ hádal se Ivan neoblomně s rodiči, když se o tom v New Yorku dozvěděl. „A brácha se na mě díval, jakej jsem vůl.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
