Vzpomeňme na zesnulou Vlastu Chramostovou při četbě jejích memoárů. Druhý díl vyšel loni | Reflex.cz
nahoru

Vzpomeňme na zesnulou Vlastu Chramostovou při četbě jejích memoárů. Druhý díl vyšel loni

Kateřina Kadlecová6. října 2019 • 11:30
Vzpomeňme na zesnulou Vlastu Chramostovou při četbě jejích memoárů. Druhý díl vyšel loni
foto: archiv Blesku, Alexandr Malachovský

„V Čechách tropická vedra lámou rekordy. Zaměstnanci smějí dříve domů z rozžhavených kanceláří…“ Paměti herečky Vlasty Chramostové s názvem Byl to můj osud. Na přeskáčkujejichž druhý díl vyšel před loňskými letními prázdninami, svým čtenářům připomněly třeba taky letní nepohodu roku 2006, ne jen milníky v životech disidentů, politické a společenské události doma i ve světě nebo veselé (a možná ještě častěji neveselé) příhody z natáčení. Jak říkávala Vlasta Chramostová, která dnes v dvaadevadesáti letech zemřela, její život se pohyboval na škále od grotesky po antickou tragédii.

I pro tu směs profánního a snad až sakrálního, nízkého a vysokého, soukromého a veřejného, i díky skvělému stylu a velké otevřenosti, sebekritičnosti a zároveň shovívavosti k popisovaným osobnostem se první, předrevoluční memoáry Vlasty Chramostové po svém vydání roku 1999 nestaly jen jakýmsi bulvárem pro intelektuály, ale všeobecně chválenou a hojně čtenou kronikou náročné doby.

Dočkaly se čtyř vydání a nečekaných pochval i z úst proslule náročných autorů televizního pořadu Katovna Vladimíra Justa a Jana Rejžka: „Ta kniha je skutečně silná a ohromně působivá,“ zaznělo po edici prvního svazku pamětí hvězdy Herzova Spalovače mrtvol nebo Michálkova dramatu Je třeba zabít Sekala. V téže Katovně se pak o Vlastě Chramostové vzletně hovoří jako o „heroině“, „tragédce“ či „Antigoně“.

Vzpomínky heroiny

Její vzpomínky porevoluční byly loni publikovány v Academii ve svazku čítajícím více než tří set hustě popsaných stran. Svou cestu od prominentky k disidentce popsala tehdy jedenadevadesátiletá umělkyně upřímně a směle, stejně tak se vyrovnala s vyprávěním o kariéře v Národním divadle a o odchodu z jeviště. Za své politické postoje po srpnu 1968 se herečka, která debutovala roku 1949 v budovatelském dramatu ze života svazáků Velká příležitost, ale v pozdějších letech podepsala Chartu 77 a stala se klíčovou postavou disentu, dočkala zákazu hrát ve filmu, televizi i rozhlase a opovržení mnohých „kolegů“.

I proto odešla z Národního divadla, kde po revoluci získala angažmá, až roku 2011, jako pětaosmdesátiletá – po letech hraní výhradně pro kamarády a životního druha, kameramana Stanislava Milotu, ve vlastním bytovém divadle (jehož dvě hry, Play Macbeth a Zpráva o pohřbívání v Čechách, jsou mimochodem ke knize přiloženy v podobě DVD) se představitelka Marie Stuartovny, Anny Kareniny i paní Higginsové z Pygmalionu rozhodla pracovat, jak to jen půjde nejdéle. A pak se ctí – a především čas – odejít.

Byl to můj osud. Na přeskáčku

Čtenář v té přetržitě psané (jak už titulní sousloví „na přeskáčku“ naznačuje) knize, těkající v čase i mezi jednotlivými atraktivními protagonisty velkého příběhu druhé půli 20. století, sesbírá perličky jedinečně dokreslující oficiální portréty známých osobností, jak jsme je četli v denním tisku a na stránkách učebnic. Když se Milota a Chramostová za totality živili výrobou lamp, jejich sloganem byla vešovaná průpovídka „S firmou MICHR Licht ist sicher“. A „světlo je jisté“ i při četbě těchto pamětí – svítí z netušených úhlů a velmi jasně, ostře a setrvale.

Kdo by například tušil, že v začátcích dráhy Karla Kryla stál nedávno devadesátiletý básník Karel Šiktanc, který podle vzpomínek Vlasty Chramostové představil režiséru vinohradského divadla Františku Štěpánkovi „umělecký objev a velký talent nové generace“ jakožto možného autora písní pro inscenaci alžbětinské hry Jak mordovali Ardena?

Právě o Karlu Krylovi nebo o Václavu Havlovi píše Chramostová téměž bezvýhradně kladně, naopak při analýze svého více než šedesátiletého vztahu s dramatikem Pavlem Kohoutem, který o ní napsal slavnou hru Marie zápasí s anděly a přímo pro ni několik velkých rolí a třeba také scénář (s Jelenou Mašínovou) televizního filmu PF 77, zmíní mj. „vzpouru proti Pavlovu vlastnickému postoji k mé osobě“. Zajímavé čtení v kontrastu s páně Kohoutovým „memoárománem“ Kde je zakopán pes (1987), kde vidíme přátelství s Vlastou Chramostovou zase z jeho pohledu.

Vzpomínky na zemřelého synka i Olgu Havlovou

Dočkáme se, pochopitelně, zmínek o tragické ztrátě malého synka, hereččina jediného dítěte – a o pár stránek jinde podpory židovského národa, kdykoli se citují aktuální zprávy z Izraele, a naopak obavy z islámu (zřejmě již z roku 2005): „Mně se jako signál něčeho, co už nikdo nezastaví, jevila televizní zpráva z Palestiny, že mají ,školu sebevrahůʻ. Deseti- až dvanáctiletí chlapci se tam učili být připraveni zemřít za islám.“

Jiný čtenář dá před častým glosováním zpráv přednost vzpomínkám na souputníky, třeba nenápadnému srovnání rodinné přítelkyně Olgy Havlové, „Šplíchalky ze Žižkova“ (jak první dámě v žertu říkával Žižkovák Stanislav Milota“), se „štíhlou, elegantní“ Dagmar Veškrnovou-Havlovou, „dobrou herečkou s širokým rejstříkem“. Když už jsme u rejstříku, i tím jmenným jsou obě vydané knihy opatřeny, a také kalendáriem a dobovými snímky. Výborné, pečlivé zpracování a revize prvního svazku povyšují tyto obsáhlé paměti na zásadní dílo, které bude po úmrtí Vlasty Chramostové spolu se záznamy jejích divadelních vystoupení hereččinu velikost navěky připomínat. 





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější