Jean-Claude Gal byl francouzský výtvarník, který se i přes nevelký rozsah svého díla zapsal do dějin evropského komiksu. Profesí byl učitelem výtvarné výchovy a své práce se nechtěl vzdát ani na naléhání kolegů, kteří rozeznali jeho talent. Gal si totiž náramně užíval dva měsíce prázdnin, které využíval na cestování po dalekých pouštích a prériích. Nebýt těchto cest, asi by nikdy nenakreslil tak působivé obrazy exotických krajů.
Na začátku své kariéry se Jean-Claude Gal setkal s novinářem, redaktorem a scenáristou Jeanem-Pierrem Dionnetem, který spoluzaložil kultovní komiksový časopis Métal Hurlant. Společně začali pro tento časopis vytvářet cyklus krátkých fantasy Dobyvačné armády, zřetelně inspirovaný literární tvorbou Roberta E. Howarda. Dionnet měl zajímavý nápad – nebudou prezentovat ucelené příběhy, ale jen jakási nahlédnutí do děje, o jehož celé šíři se můžeme jen dohadovat. Samozřejmě šlo o znouzectnost. protože Gal trávil den ve škole a kreslil až po práci. Mělo to ale zajímavý efekt, ve čtenáři to vyvolávalo zvědavost, jak asi zní celý příběh, ze kterého se mu dostává jen ne zcela pochopitelný zlomek.
Kreslili jsme vlastně film
Nakonec se ale v jednom minipříběhu vyloupla postava světlovlasého mladíka Arna, která se ukázala tak nosnou, že jí vzápětí věnovali dva velmi dlouhé komiksy. To vše dohromady nyní vychází i česky ve svazku Dobyvačné armády (vydalo Argo). Společně s komiksem Diosamante, který kreslil až do své smrti podle scénáře Alejandra Jodorowského, tyto dvě knihy představují prakticky celou Galovu komiksovou tvorbu.
Co činí Galovu kresbu jedinečnou? Je to především dokonalý smysl pro detail – každý větší panel je naplněný neuvěřitelným množstvím prvků a postav, které zdánlivě nijak nesouvisejí s dějem. Jejich účinek je ale podobný, jako byl efekt, který využil Ridley Scott při natáčení filmu Blade Runner. I on naplnil svět svého filmu množstvím zdánlivě nepodstatných detailů, ale díky nim učinil tento futuristický svět uvěřitelným. Čtenář Dobyvačných armád má pocit, že vlastně sleduje film. A k tomu se přiznává i scenárista Dionnet: „Mysleli jsme víc na film než na komiks, ba i než na literaturu. Já byl scenárista, zatímco Jean-Claude v sobě spojoval režiséra, scénografa i kostyméra a taky šéfa castingu.“
Nevýslovně krutý svět
Gal také mistrně zvládá a využívá smysl pro prostor. Jeho výjevy mívají několik plánů, takže zároveň vidíme postavy v popředí a někdy desítky metrů vzdálený prostor za nimi, který neslouží jen jako „pozadí“, ale dotváří celkový obraz. Dále měl mimořádnou fantazii ve vykreslování chrámů a artefaktů dávných civilizací nepodobných jakýmkoliv, které existovaly v naší historii. Tuto „paralelní minulost“ si autoři půjčují právě od Howarda, stejně jako typ příběhů. Barbar z jedné civilizace se často dostává do prostředí jiné kultury, setkává se s nepochopitelnými božstvy a krvavými rituály. Celý svět Dobyvačných armád je ostatně nevýslovně krutý. Někdy až nečekaně. Hrdinu Arna, který během jedné potyčky přijde o ruku, například vnímáme jako kladného. Když se mu však narodí syn, nechá mu také utnout paži, aby byl chlapec svému otci podobný.
Výtvarně připomíná Gal kresbu u nás nepříliš známého Richarda Corbena, který také patřil do stáje Métal Hurlantu. Hodně pracuje s příšeřím či naopak ostrým světlem, což vytváří silný výtvarný efekt. Pokud je vám sympatický žánr fantasy a není vám cizí krutost, kterou v televizní tvorbě představuje třeba seriál Hra o trůny, patří Dobyvačné armády určitě k tomu lepšímu, co český trh nabízí.
