Brzy šedesátiletý bitský hudebník a publicista Paul Roland, jehož knihy jako Ženy ve třetí říši, Norimberské procesy nebo Akta nacistů český milovník moderní historie a literatury faktu zná, si zevrubně všímá křiklavého rozporu mezi vysokými nároky kladenými nacistickými špičkami na soukmenovce a jejich vlastním, privilegovaným, často zhýralým životem. Zejména říšský maršál Hermann Göring, jejž Vůdce v posledních dnech svého života v záchvatu pověstného vzteku nazýval morfinistou, proslul zálibou v přepychu a rabováním uměleckých skvostů.
Demoralizující systematické krádeže
Ostatní od Bormanna přes Himmlera po Goebbelse zase neváhali rozfofrovat astronomické částky za honosné rezidence i nákladné milenky. Obohacovali se nakradeným židovským majetkem. Přivlastnili si soukromé umělecké sbírky nevyčíslitelné hodnoty z evropských galerií a muzeí, zabavili zlato v hodnotě tehdejší půl miliardy liber, což představovalo astronomickou sumu, z bank okupovaných zemí. Tyto systematické krádeže cizího vlastnictví měly za cíl demoralizovat poražené protivníky a financovat světovládné ambice jejich rozpínavého Vaterlandu. To vše přesvědčivě dokládá Paul Roland.
Jeho pozornosti neunikají ani osobní animozity mezi jednotlivými potentáty coby následek soupeření o Vůdcovu přízeň a boj o prosazení vlastních zájmů a autority ve zločinné vládě.
Přestože nacističtí funkcionáři hlásali, jak má vypadat a žít pravý árijec, vlastním příkladem dotvrzovali své pokrytectví, jež lze charakterizovat okřídleným rčením: Kázali vodu, a pili víno. A to vše se odehrávalo pod pláštíkem deklarované bezmezné oddanosti Führerovi a Velkému Německu.
Koho zajímá kromě supervýkonů německých nadlidí, kosících nepřátele tak „úspěšně“, že nakonec museli „takticky“ ustoupit z Kavkazu až do Berlína, rovněž odvrácená, méně popularizovaná, o to však odpornější tvář hitlerovského Německa, do knížky o 240 stranách se určitě se zájmem začte a nebude zklamán.
