Osmdesát let ve třech různých režimech – za německé okupace, v komunismu a polistopadové demokracii – prožil rekordman české populární scény Karel Gott (14. července 1939 - 1. října 2019). Čím byl, tím byl rád a za všech okolností měl úspěch. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.
Od roku 1965 prodal plzeňský rodák Karel Gott přes 50 miliónů alb. (Pro zajímavost: jeho britský protipól Tom Jones má na kontě 100 miliónů, tedy jen jednou tolik.) Počet sólových alb, které Gott vydal doma i v cizině, se pomalu blíží ke třem stovkám. K tomu připočtěme více než 120 televizních ocenění, osm Zlatých desek a jednu Diamantovou. Zlatých a Českých slavíků získal dvaačtyřicet. Druhou kariéru má v Německu, kde je možná populárnější než u nás.
Prosadil se však i v jiných koutech světa. Ať už si o jeho repertoáru a schopnosti proplout bez úhony jakoukoliv érou myslíme cokoliv, „zlatý hlas z Prahy“ to zvládl v Montrealu, Cannes, Paříži, Hamburku, Berlíně, Moskvě, Riu i Las Vegas. Vybrat z jeho profesního života pár nejvýraznějších momentů je proto nesnadný úkol. Tím spíše, že jde mnohdy o kontroverzní okamžiky našich moderních dějin, které Karel Gott symbolizuje v dobrém i ve zlém.
Dobytí Semaforu
Roku 1958 zvítězil neúspěšný adept malířství a z nouze učeň ČKD Stalingrad v pěvecké soutěži pod pseudonymem Karel Matějíček. V jedenadvaceti začal – už jako vyučený elektrikář – studovat operní zpěv na Státní konzervatoři v Praze. Osudovým pro něj bylo setkání s profesorem Konstantinem Kareninem, žákem věhlasného ruského pěvce Fjodora Šaljapina. „Nejenže mi vysvětlil, jakou roli má romantický tenor, že to je role milovníka, jenž hladí ženy na duši, který nekřičí a zpívá jemně, ale jako jediný mi toleroval, že kromě studia zpívám taky v zakouřených kavárnách rock’n’roll,“ vzpomínal Karel Gott na svého učitele, k němuž docházel do roku 1963.
Ve třetím ročníku se mladý konzervatorista stále častěji ocital v roli populárního zpěváka na prknech pražské kavárny Vltava. A tady se jednoho dne objevili tři nejdůležitější muži divadla Semafor: Jiří Suchý, Jiří Šlitr a režisér Karel Mareš. „Nechali mi vzkázat, že by se mnou v pauze rádi hovořili nahoře v salónku,“ vyprávěl Gott po letech. „Tušil jsem tak trochu, co to znamená, neboť jsem věděl, že Waldemar Matuška a Eva Pilarová Semafor opustili a Suchý se Šlitrem hledají nové typy. Ale nechtělo se mi příliš věřit tomu, že by upřeli pohled zrovna sem, na pódium Vltavy. Když jsem o přestávce stoupal po schodech nahoru, kde seděli, cítil jsem, že mám srdce až v krku. Za chvíli budu sedět tváří v tvář nejpopulárnějším idolům své doby a budeme asi hovořit o mně.“
Když semaforská svatá trojice slyšela, jak neznámý Plzeňák zpívá zasněnou píseň Only You, nabídla mu angažmá. A aby do divadla nepřišel s prázdnou, napsali mu Suchý se Šlitrem přímo na tělo další klenutou baladu: Oči sněhem zaváté. Ta se stala prvním z dlouhé řady Gottových hitů a přinesla mu jeho prvního Zlatého slavíka. „My ostatní jsme byli herci (a to jen s určitou dávkou shovívavosti), kteří taky zpívali,“ přiznal později Jiří Suchý. „Jiří Šlitr nepřestával toužit po hlasech, pro něž by mohl psát náročnější kompozice, než byly popěvky a kuplety, které jsme mu celkem spolehlivě odváděli. Pro Karla Gotta bylo možné složit cokoliv – a on to zazpíval. Skladatel si mnul ruce.“
Setkání s bratry Štaidly
Každý interpret, který si sám nepíše muziku a texty, potřebuje silné autorské zázemí. Semafor sice pro Karla Gotta znamenal odrazový můstek, hudební trendy však už směřovaly jinam. Od jazzu a swingu se pozornost přesouvala k beatovým kapelám. Uhlazený tenor nemohl řádit na jevišti jako Jerry Lee Lewis – naštěstí pro něj ale nastávala etapa, jež přála líbeznějším zjevům. V Británii to byl Cliff Richard, v Německu Udo Jürgens. Gotta přetáhli ze Semaforu do nově vzniklého hudebního divadla Apollo sourozenci Ladislav a Jiří Štaidlové, kteří byli stejně ctižádostiví jako on. Nestačilo jim kralovat českým žebříčkům. Chtěli expandovat do Evropy, do celého světa.
Pod hlavičkou Apolla, pojmenovaného podle vesmírného projektu letu člověka na Měsíc, zavalila novopečená hvězda posluchače desítkami šlágrů, které vynikaly nad průměr díky zručným textům Jiřího Štaidla. Bum, bum, bum; Zloděj dobytka; Ptačí nářečí; Nechtěl bych; Pošli to dál... Ale ambiciózní tým měl mnohem vyšší cíle. Na světové výstavě Expo ’67 v kanadském Montrealu, kam „zlatý hlas z Prahy“ s kapelou divadla Apollo vyrazil, ho čekal opravdový mediální kolotoč. A suverénní Gott byl na svou velkou chvíli připraven.
„Chtěli jsme vědět, jak vypadá zblízka nejpopulárnější zpěvák Československa,“ napsal tehdy Le Petit Journal. „V Kolibě, české restauraci, kde jsme si dali schůzku, by se musel Karel Gott rozdělit na tolik kousíčků, kolik tam bylo fotografů a novinářů. Odpovídal na všechny otázky, mile, prostě, a výborně se zhostil role hvězdy. Chodil sem a tam od jednoho novináře ke druhému, podle rozmaru lidí od novin, bez jediné známky nespokojenosti. Je velký, tmavý, velmi štíhlý, podobá se spíše hrdinovi westernu.“
Následoval světový veletrh gramofirem a hudebních vydavatelství MIDEM v Cannes na francouzské Riviéře, kde se Gott stal diváckou senzací. „Po koncertu přicházejí fotografové a dělají moje snímky s Petulou Clarkovou,“ vzkazoval domů. „Na oficiální večeři dostávám návrh na spolupráci od firmy Barclay. Pan Barclay – bůh francouzských gramodesek – přichází osobně a tiskne mi ruku.“
Viva Las Vegas
Někdy se zdá, jako by byl Karel Gott z celé domácí scény jediný, kdo měl nabídky na světová angažmá a exkluzívní kontrakty se zahraničními firmami. Není to pravda, podobné návrhy byly učiněny také Haně Hegerové, Waldemaru Matuškovi, a především Martě Kubišové. Všichni tři zmínění zpěváci vystupovali v pařížské Olympii. Hegerová kromě toho zpívala na koncertě k poctě básníka Jacquesa Préverta, Matuška nadchl diváky v londýnské Royal Albert Hall a Kubišová získala tutéž smlouvu s Polydorem jako Gott – jenže pak dostala zákaz. Mýtus o jedinečnosti fenoménu „božského Káji“ tímto jaksi padá, nicméně existuje jeden bod, v němž skutečně všechny předstihl. A tím je sedmiměsíční účinkování v americkém hnízdě neřesti, Las Vegas, kam vyrazil v roce 1967.
„Z Las Vegas jsem přijel tak rozezpívaný, roztančený a roztočený, že jsem se setrvačností nemohl v Praze dlouho vzpamatovat,“ svěřil se po návratu. Program v lasvegaském hotelu Frontier nesl název Europa 68 a měl podtitul Přímo zpoza železné opony. V pořadu vystupovalo víc účinkujících, ti ovšem brzy odpadli. Jak dosvědčuje Ladislav Štaidl, „ze všech Čechů a Slováků to nakonec ustál Karel Gott s kapelou“. V hotelu Frontier museli hrát muzikanti dvakrát denně (kromě pondělka), a v sobotu dokonce třikrát. „Mezi večerním a nočním představením byla takzvaná nebezpečná pauza,“ líčil Štaidl. „Byla příliš krátká, aby se jelo domů, ale dost dlouhá na to, aby se slabší jedinci ožrali anebo prohráli všechnu hotovost.“
Během svého pobytu ve Vegas a občasných výjezdů do Hollywoodu i jinam zažili Gottovi hudebníci mnoho neopakovatelných situací. Jako když jim třeba při hře v kostky koukal přes rameno Tony Bennett nebo když je pozvali do sousedního hotelu Caesars Palace k malému jamování členové kapely Raye Charlese. Gott se potkal se synem Franka Sinatry, s Dukem Ellingtonem, Sammym Davisem Jr., Rogerem Millerem nebo Frankiem Lainem. Zašel na koncert Shirley Basseyové a na večírku pohovořil s herečkou Shirley MacLaineovou.
Gottovy námluvy s Amerikou není třeba zveličovat ani zlehčovat. Recenze na hosta z východní Evropy, ohlašovaného jako „continent’s greatest singing star“, byly veskrze vlídné. Deník Las Vegas Sun kupříkladu napsal: „Mnoho z vás, Vegasanů, slyšelo a vidělo už všechny možné druhy zpěváků. Od těch ,posledních ohromných‘ až po ,nové vycházející‘, kteří už překonali mnohý rekord v prodeji desek. Přesto však Karel Gott, hvězda objevená v hotelu Frontier, sahá vysoko v oblasti všech známých typů. Jeho písně, cizí i domácí, nemají chybu.“
Jednání s Johnem Lennonem
„Píseň Ó, mami, dík jsem natočil v roce 1971, tedy v době, kdy jsem v rané normalizaci absolvoval takzvanou cvičnou emigraci. ,Cvičná‘ jsme jí říkali proto, že trvala pouze půl roku. A protože mi bylo nejvíc líto mé mámy, právě ona byla důvodem, proč jsem se vrátil.“
Tak popisoval Gott vstup do nové dekády, do období počínající normalizace a prvních velkých ústupků. Jeho kariéra se toho roku vyvíjela více než dobře: absolvoval 65 koncertů mimo ČSSR, včetně účasti na festivalech v Caracasu a Bělehradu. U Polydoru vydal společné album s oblíbeným rakouským zpěvákem a hercem Peterem Alexanderem. A v londýnské kanceláři společnosti Apple měl schůzku s bývalým členem nedávno rozpadlé skupiny Beatles Johnem Lennonem i s jeho manželkou Yoko Ono.
„Ptal jsem se, jaké by měl podmínky k našemu společnému koncertu v Praze,“ prozradil Gott počátkem devadesátých let v knižním rozhovoru s Rostislavem Sarvašem. „Říkal mi, že už má tolik peněz, že by se nikdy nemohl dopočítat, protože během takového sčítání by mu mezitím každou minutu nabíhaly tantiémy z celého světa, a proto se rozhodl, že do konce své kariéry bude dělat jenom dobročinnou práci, takže abych si rozmyslel, komu by se měl výtěžek koncertu v Praze věnovat. Pochopitelně měl podmínku, aby se o tom zmínila média. Můj manažer František Spurný, nadšen touto myšlenkou, běžel na oddělení kultury ÚV a navrhl tam, že by se výtěžek měl věnovat vesničce SOS. Doslova ho hnali ze schodů dolů a volali za ním: ,Vy jste se zbláznili?! Už vidíme, jak by buržoazní tisk psal, že české chudé děti potřebují peníze od anglického pop zpěváka.‘ Z koncertu tedy sešlo a o půl roku později Gusta Fučíková vesničku SOS nechala pro jistotu zrušit.“
Málokdo ví, že to nebylo poprvé, co se Gottův management pokoušel ovlivnit dějiny tímto směrem. Zpěvákův impresário František Spurný ve svých pamětech uvádí, že se už dřív chystal pozvat do Prahy samotné Beatles. „V polovině šedesátých let jsem byl v Londýně, kde jsem cosi vyjednával pro Karla Gotta,“ píše. „A při té příležitosti jsem navštívil proslulé londýnské nakladatelství Beatles Apple. Jednal jsem s jejich manažerem Vikem Lewisem, který nastoupil po Brianu Epsteinovi, jenž zemřel na předávkování drogami. Jednal jsem s ním o koncertu Beatles v Praze. Vic Lewis přizval k našemu jednání Johna Lennona a ten se rozhodl, že nám dají slevu a místo 90 tisíc liber budou požadovat jenom 60 tisíc. (...) Vedení Pragokoncertu nebylo proti, protože Beatles byli prostě jedineční. A tak se začalo uvažovat, kde vůbec by se koncert mohl uskutečnit... Jedinou možností byl stadión na Strahově, kam se vejde čtvrt miliónu lidí. Když jsem to řekl Lewisovi, jen se usmál s tím, že takový počet není nic moc, protože Beatles klidně vyprodají i stadión s kapacitou půl miliónu diváků. A také mi řekl, že podmínkou Beatles je, že je na pódium doveze vojenská helikoptéra, která je po skončení koncertu zase odveze, protože takový dav by je mohl roztrhat na kusy. Šel jsem tedy za generálem Ludvíkem Svobodou, abych s ním dojednal helikoptéru, ale ten také nebyl proti. (...) Jenomže se o všem dozvěděl prezident Antonín Novotný a zakročil. Prý by rozvášnění diváci stadión rozmlátili. Marně jsme namítali, že je tam vše z betonu a není co rozbít, on to prostě zatrhl.“
O důvodech, proč se v sedmdesátých letech neuskutečnil plánovaný večer Karla Gotta s Johnem Lennonem (jakkoli se to zdá nepravděpodobné, opravdu mělo jít o společnou show!), říká Spurný něco trochu jiného než jeho klient. „Lennon byl velmi vstřícný a vlídný,“ potvrzuje, „a s Karlem se dohodli, že přijede do Prahy a vystoupí v Lucerně jako host jeho koncertu. Jenomže Yoko Ono v té době čekala dítě a on nakonec účast odřekl...“
Tvář Anticharty
V polovině „sedmdesátek“ to vypadalo, že Gottova hvězdná aura nikdy nepohasne. Německý bandleader James Last ho přizval k natáčení desky Stars im Zeichen eines gutes Sterns, na které hostovala i švédská skupina ABBA. Během turné po západní Evropě vidělo koncerty stále populárnějšího „Sinatry Východu“ celkem asi 70 000 příznivců.
Pak ovšem přišel rok 1977. Z profesního hlediska plný krás. V Polsku Karlovi udělili titul Hvězda populární hudby, na festivalu v Tokiu zvítězil s písní Jdi za štěstím. Jeho první ruské album vydané na značce Melodija si v Sovětském svazu koupilo čtyři a půl miliónu lidí. Italský skladatel Joe Sentieri pro něj napsal skladbu Amore mio a v Německu létala éterem Včelka Mája, Gottem nazpívaný leitmotiv Karla Svobody z německé verze japonského animovaného seriálu.
To všechno ale bledne ve světle čtvrtého února 1977, kdy se stal Gott nejvýraznější tváří Anticharty. Ten den se v pražském Divadle hudby četly projevy „ve jménu socialismu a míru“. Karlova úvodní řeč se nesla ve znamení prorežimní poetiky nositele Státní ceny Klementa Gottwalda, básníka Miroslava Floriana: Bude-li dostatek pohody a klidu, pak bude možno hodně zpívat a méně mluvit...
„To řečnění si naši Slavíci mohli odpustit, nikdo by jim hlavu neutrhl a nikdo by jim nezakázal zpívat,“ soudí hudební publicista Jiří Černý. „Měli by to trochu těžší, ale to by tak bylo všechno.“ Sám Gott se po revoluci omlouval slovy: „Byl jsem hloupý, naivní a blbý, prostě jsem skočil na perfektně vykonstruovanou a organizovanou akci někoho, kdo dostal za úkol dát nás všechny dohromady, abychom mluvili v Divadle hudby o kultuře. A jen tak mimochodem jsme podepsali nějaký papír, který vypadal jako prezenční listina. Teď už vím, že člověk nemá hned tak něco podepisovat, ale nic nezměním na skutečnosti, že jsem tenkrát podepsal. Nikdo nám tehdy neřekl, že podpisem se stavíme proti Chartě.“
V složitém roce 1977 navíc zemřela Karlova matka Marie Gottová. Na jejím podlomeném zdraví se podle syna podepsaly výslechy Státní bezpečnosti. Když se zpěvák roku 1971 rozhodl bez povolení úřadů „cvičně“ zůstat v západním Německu, estébáci ho obvinili z trestného činu nedovoleného opuštění republiky. Obstavili mu konta a vyhrožovali, že pokud se nevrátí, zavřou jeho otce i matku do vězení. Při zpětném pohledu se tedy zdá, že právě v tomto okamžiku se Gottův občanský i umělecký profil definitivně rozlomil vedví.
Padesátka před koncem režimu
V červnu 1989, nedlouho před sametovou revolucí, chodil hudební publicista Jan Rejžek sem a tam po Praze s peticí Několik vět, začínající památnými slovy: „První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy ,přestavba‘ a ,demokratizace‘, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří, nebo ji alespoň vzdáleně připomíná.“ K signatářům dokumentu patřila překvapivě i zpěvačka Hana Zagorová. Rejžek však nemínil vynechat ani „božského“ Karla.
„Karel Gott byl zrovna v redakci Gramorevue,“ vyprávěl později. „Počkal jsem si na něj v průchodu a oslovil ho. On dostal záchvat: ,To mám podepsat tady, mezi těmi popelnicemi?‘ Říkám mu: ,Vždyť si můžeme někde sednout.‘ A on na to: ,Copak nevíte, co kvůli tomu dělají Hance?‘ A nepodepsal.“
Měsíc nato se v dnešní restauraci Duplex (někdejší Družbě) na Václavském náměstí konala velkolepá oslava Mistrových padesátin, jež jasně ukázala, že časy se doopravdy mění. Karel Gott si tu například zazpíval píseň Zdvořilý Woody s lídrem až donedávna zakázaného Pražského výběru a spoluzakladatelem iniciativy Most Michaelem Kocábem. Také tady nechal Jan Rejžek s urputností sobě vlastní kolovat petiční arch Několik vět. Mimo jiné se mu tak podařilo získat třeba podpis zpěvačky Marie Rottrové. Gott ale mezi signatáři nebyl.
Problém dvou Karlů
Říká se tomu dějinný paradox. Čtvrtého prosince 1989 proběhla v centru Prahy další z masových demonstrací, jimiž veřejnost dala najevo nespokojenost s režimem. V 16.55 hodin po ukončení projevů zazpívali z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí hymnu společně Karel Gott a Karel Kryl. „Spojilo je nespojitelné,“ glosovala to Vlasta Chramostová. „Dobrý politický tah skrýval předzvěst nové doby, která bude přát Gottům, ne Krylům.“
Krok, k němuž se oba Karlové v jednom z vypjatých okamžiků sametové revoluce odhodlali, nebude nikdy posuzován jednoznačně, bez výhrad. Snad na něj ani nelze brát běžný metr – byla to přece chvilka euforie, určitého vytržení. Tak či tak, balkónový duet leckoho šokoval: zasloužilý umělec a mluvčí Anticharty na jedné platformě s písničkářem, jehož morální kredit byl nesporný a kterého komunistický tlak přiměl k odchodu z vlasti.
„S odstupem času je zřejmé, že toto společné vystoupení prospělo všem kromě Kryla,“ soudí písničkářův životopisec Vojtěch Klimt. A Karlův sourozenec Jan Kryl popsal, co se dělo dál. „Vzápětí odjel bráška k naší sestře do Chrášťan – seřvala ho sestřička. Za týden přijel ke mně na Moravu – seřval jsem ho já. To proto, že jsme nedovedli pochopit, že zpíval spolu s Gottem! A on na to odpověděl, že nezpíval on s Gottem, ale Gott s ním.“ Totéž Kryl zopakoval v roce 1991 v rozhovoru s Milošem Čermákem pro Reflex, kde se ohradil: „Nikoliv. Karel Gott tam byl se mnou, prosím. Ale to je jedno, na tom už dneska nezáleží. Jen pro přesnost – já byl požádán, jestli smí Karel Gott se mnou.“
Za původce nápadu, který dodnes rozděluje lidi na dva tábory, je považován Václav Havel. Za toho, kdo ideu zpěvákům přetlumočil, bývá označován publicista Jiří Černý. Ten ale v knižním rozhovoru s Jaroslavem Riedelem tuto roli odmítl. „Přišel jsem ráno do Občanského fóra,“ vysvětloval, „a obrátili se na mě, že chtějí, aby Gott s Krylem zpívali hymnu. ,Myslíš, že budeš schopen to Krylovi říct?‘ Neviděl jsem v tom problém a považoval to za dobrý nápad, nic totiž ještě nebylo vyhraného. Kryla jsem našel v čilé debatě s Gottem, už si domlouvali tóninu. Pokud ho tedy musel někdo přesvědčovat, já to určitě nebyl.“
