Předposlední večer roku 2018 nemuseli ve slovácké metropoli Uherském Hradišti lidé přešlapovat v nervozitě, jestli zvládnou nadcházející Silvestr s mírou nebo bez. Mohli se přijít rozptýlit v rytmu mluveného slova na Slam poetry Arénu do klubu Mír. „Slavím Nový rok tady, u Ondry Hrabala, a Mír měl třicátého volno. Tak jsme to tam dali,“ vysvětluje hraniční termín Anatol Svahilec a spokojeně se rozhlíží. Sál je plný, Hradiště je jednou z bašt slam poetry a Hrabal se Svahilcem jsou nejexponovanějšími osobnostmi současné české scény. Obyčejní čtyřiadvacetiletí kluci, aspoň na první pohled. Dnes budou pořádat, moderovat i slamovat zároveň. „Anabol? Tady to smrdí kulturistickým večírkem,“ smějí se barmani.
Klasický model poetry slamu klade na aktéra snesitelný náklad šesti minut autorského přednesu. Svahilec si k tomu ve svých one man show Bez přátel a bez přestávky přidává hodinu, diváky baví sám. „Pořád tě to baví?“ ptám se ho. „Pořád,“ reaguje entuziasticky. Dává do toho duši, slamuje na plný úvazek, tedy na volné noze, ale zkrátka že ho to živí. Funkci slamera extrapoluje až někam k lidovému baviči. Jeho kopilot Ondra Hrabal, aktuální mistr ČR ve slam poetry, je naproti tomu slamerem klasického střihu. Svahilcovu rozšafnou humoriádu vyvažuje uhrančivou soustředěností.
Two men show
Dá-li se Svahilcův model nazvat one man show, Slam poetry Aréna je potom two men show. Vystupující jsou dva, každý předvede pět kousků. „Společně proti sobě,“ stojí v popisu události. V tomto formátu trochu chybí dynamika klasického poetry slamu, kde účinkuje osm aktérů – napětí, kdo přijde příště a s čím, nepředvídatelná souslednost a rozmanitost přístupů. Na pódiu stojí jen dva chronicky známí profíci-kamarádi.
Centralizaci moci dovršuje absence separátního průvodce večerem. Vzápětí po dokončení textu Svahilec nebo Hrabal mění tón a dikci na moderátora a vyzývají k hodnocení sebe samých. Depersonalizace. U slamera se kromě kvality přednesu a textu hodnotí i autenticita. Ta je v dnešním slamu ohroženým druhem kvůli opakování naučených textů, jejich prezentaci ve videoklipech a taky vzájemnému sbližování image slamerů. Ti se na akcích potkávají a odkoukávají své metody. Dnešní podařená fraška nešvary ztělesňuje.
Trapnost boří hradby
Dvojice večer zahájí svým aktem z olomouckého Duoslamu v roce 2017. Uvede ho přepisem minimalistické emailové komunikace, kterou kolem tvorby textu vedla. Je autentická, vtipná. Jinak mladíci tíhu sebereflexe zpočátku neunášejí, unikají do přílišné upovídanosti, která místy působí trapně. Není divu, i pro zkušené herce by šlo o náročnou etudu. Trapnost ale ve slam poetry není sprostým slovem, boří hradby mezi performerem a obecenstvem. „Říkali, že je to horší než můj duoslam se Switcherem,“ říká přítomná slamerka Vykejmi. „To zas ne.“
Po společném duoslamu už pokračují každý zvlášť. Jeden druhého před každým z pěti slamů uvádí. Pětkrát a vždycky jako poprvé. Hrabal své texty precizně přeříkává, intonuje, ale působí trochu ponořeně do vlastní paměti. Svahilec dělá to samé, ale prýští z něj přítomnost. O den dřív jsem mu psal žádost o texty. Odepsal, že má zrovna slam a pošle mi je, až se dostane ke „kompu“. Na prknech je skoro denně, i při svém vytížení ale dokáže hrát naplno. Není vyřízený, vyšťaveně vyhlíží až po show.
Je opakování matkou expresivity?
„Když vidím plný sál, tak mě to vyhecuje,“ odtuší skromně. Zahajuje Vincentem van Pedagoghem, textem, který premiéroval v červnu v Hradišti sto metrů od Míru na kopuli kina Hvězda. Tam ho ještě memoroval ze svého intimního škrabopisu, dnes už ho má vrytý v šedé kůře mozkové. Personifikuje se v něm do nerudně výřečné učitelky, výchovně peskuje děcka. „To se nedá, ten váš fracek, hned vyzvednout a deportace. Vzor stejnej postý, za vybranou škváru nacpat dvě třídy do autokaru, cestou povinně číst Divou Báru, dozoruju já, Vlaďka a Maruš.“
Potom Eskalátor, rytmická balada o bábě, která spadla do útrob pátera nostera. To se musí slyšet. Svahilcovy texty jsou extrémně teatrální, gradují, Hrabal si publikum podmaňuje imaginativní, monotónní moralizací, třeba v Globálním ochlazování. „Kim Čong-un snaží se obyvatele opalmamutit umělými palmami. Viní USA, vyhlásil jim válku. Loučí se se svou flotilou, individuálně s každou ze všech pěti lodí. (...) Tomio Okamura viní židy, prý chtějí celoroční chanuku. Vyzývá občany, aby se drželi svých tradic a spáchali rituální seppuku.“
Co je omáčka a co už obsah?
Po výkonu přečte čísla, která od porotců za svůj výstup dostává. „Deset, deset, devět, sedm, deset. To jsem byl já,“ spolkne to „já“. Přechod z role slamera do role moderátora je vtipný, ale zároveň jaksi incestní. Chybí jasné ohraničení, co je omáčka a co už obsah. Moderátor je na poetry slamu nezastupitelnou autoritou, která určuje náladu slamerů. Je to Bůh, bez jehož jízlivých intervencí ega slamerů zhoubně bují.
Po dvacetiminutové pauze zahájí Svahilec druhé kolo zdařilou improvizací na téma Janek Ledecký je Bůh. „Dívám se doma na muzikály. Pecky. Kolář, Ledecký. Pecka. Ledecká. Začarovaný kruh, Janek Ledecký je snad Bůh,“ tvoří rozvážně. Dál improvizuje na téma básníků Neumanna a Holana. Tady už se odosobní, sklouzne do improdivadla, připomíná kolegy Tukana a Adeladlu. Publikum ho odmění několika desítkami stejně jako po něm nastoupivšího, odpočatého Hrabala.
Ministerstvo zdravého rozumu
Ten se pouští do Ministerstva zdravého rozumu, kde vyniká jeho nezdolná flow. „Ministerstvo zdravého rozumu rozhodlo, že ženy jsou ženy a muži jsou muži, že pářit se mají jen ti se stejnou kůží, že očkování je jedovatý bullshit, že všechny ženy jsou v jádru kurvy, že Čech je víc než Maďar, že zabíjačka je lepší než halal, že Hitler dal džob lidem, co měli hlad, takže to byl vlastně celkem fajn chlap.“ Oslnil jím v loňském finále, ještě ale nevyhrál. K tomu mu až letos dopomohl šém textu, ve kterém se hádají Masaryk se Zemanem. „Já jsem byl filozof, prezident, prorok, ty jsi jenom kořalky otrok. Profesor za bars dává ti efko. Seber si index a táhni, ty děvko.“
Stejně jako na finálovém klání před měsícem vyhrává, i když vítěz dnes nic nezískává. Vyzve k lajknutí a sledování facebookové stránky Slam poetry CZ, která informuje o všech nadcházejících akcích. „Díky moc, že jste na nás přišli, i když jsme byli jenom dva,“ loučí se vděčný Svahilec. Následuje kvalitní set DJ Setlistihuntera. Usadím se do pohodlného gauče a napadne mě, že rozdíl mezi divadlem a slamem je stejný jako mezi folklórem a parketem. Jdu tančit.
