Varšavský pakt: Obranná aliance byla hlavně mocenským nástrojem Moskvy. Zasáhla pouze proti Československu
Na konferenci v Moskvě padlo 31. března 1991 rozhodnutí rozpustit vojenské struktury Varšavského paktu a zrušit jeho společné velení. Aliance fungovala od roku 1955, kdy byla založena s deklarovaným cílem zastavit rozpínavost amerického imperialismu. Její zánik však bezpečnost Evropy nijak neohrozil, protože ve skutečnosti fungovala pouze jako nástroj k udržování sovětské nadvlády ve východní Evropě. Rychlost procesu završeného formálním rozpuštěním paktu v červnu 1991 byla důkazem, jak marginální roli společná obrana ve Varšavské smlouvě hrála.
Vojenský pakt nově zformovaného východního bloku vznikl v roce 1955, celých šest let poté, co Spojené státy, Kanada a deset západoevropských států vytvořily NATO. Stalin na ustanovení Severoatlantické vojenské aliance v roce 1949 nereagoval, přestože v USA bylo napadení Sovětského svazu reálně diskutovaným scénářem. Pentagon tehdy ve spolupráci s Británií vyvíjel řadu strategií s krycími jmény jako „Dropshot“, „Trojan“ nebo „Offtackle“, které počítaly se shozením atomových pum na stovky sovětských měst a zničením celého SSSR. Od plánů přímého prvního útoku Spojené státy upustily až v roce 1954, kdy do Bílého domu nastoupila administrativa presidenta Eisenhowera. Jeho strategie „Nového pohledu“ se místo toho zaměřila na preventivní zastrašování Sovětů pomocí masivního zbrojení. Ve stejné době ale NATO odhlasovalo rozšíření aliance o Západní Německo, což si Moskva nechtěla nechat líbit.
Obranná aliance svrchovaných států
Ostrá reakce na začlenění Německa do NATO byla pochopitelná z řady důvodů. Hranice Severoatlantické aliance se posunuly až na samotný práh sovětské vlivové sféry a Sovětský svaz ztratil v poválečné Evropě celkovou vojenskou převahu. Navíc navždy zanikly naděje na sjednocení Německa a jeho postupného začlenění do sféry sovětského vlivu. Stalin o tento scénář reálně usiloval a ještě v roce 1952 ho navrhoval v takzvané Březnové nótě. Sjednocené Německo v ní bylo vykreslováno jako neutrální stát. Stalin ale počítal s tím, že příliv 19 milionů voličů z Východního Německa naruší prozápadní orientaci země a posune ji politicky směrem k Moskvě.
Zakládajícími členy Varšavské smlouvy bylo kromě SSSR Východní Německo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Československo a Albánie. V roce 1963 usilovalo o vstup také Mongolsko. Po protestech Číny mu ale byl udělen jen statut „pozorovatele“, což však Sovětům nezabránilo rozmisťovat v Mongolsku své vojenské základny. V preambuli smlouvy se deklaruje, že jejím cílem je „úsilí o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě založeném na účasti všech evropských států bez ohledu na jejich společenské a státní zřízení“. Článek VIII. pak výslovně stanovuje zásadu „vzájemného respektování nezávislosti a svrchovanosti a nevměšování se do vnitřních věcí druhého státu“.
Diktátoři z Moskvy
Navzdory deklaracím o kolektivní bezpečnosti byla Varšavská smlouva od samého počátku pod striktním diktátem Moskvy. Všichni vrchní velitelé byli Sověti a členské státy neměly reálnou možnost do jejich rozhodování zasahovat. Vnitřní strukturu asi nejlépe ilustruje fakt, že velitelé armád členských států nedostávali plné znění operačních plánů, a dokonce ani kompletní scénáře vojenských cvičení. Sovětský svaz svým spojencům sděloval jen vybrané informace, a dodnes se proto mezi akademiky diskutuje, jak by se pakt choval v případě reálného ozbrojeného konfliktu.
Hierarchie velení Varšavského paktu se promítala i do politiky a ekonomiky celého východního bloku. Hospodaření v jeho zemích už od roku 1949 řídily doktríny Rady vzájemné hospodářské pomoci. Ta byla opět ovládaná ze SSSR a pro vnitřní obchod se používal mezinárodně nekonvertibilní rubl. Neustálá přítomnost vojáků ovládaných z Moskvy ve všech členských zemích zaručovala, že trest za jakoukoliv neposlušnost přijde velmi rychle. Už při krvavém potlačení maďarského povstání v roce 1956 dali Sověti jasně najevo, že u svých vazalů odklon od moskevské linie nepřipustí. V 60. letech pak právo zasahovat proti „ohrožení socialismu“ otevřeně deklarovala Brežněvova doktrína. Sovětský vůdce ji vyhlásil, aby ospravedlnil jedinou vojenskou akci údajně obranné Varšavské smlouvy – invazi do Československa.
Operace Dunaj
Operace s kódovým názvem Dunaj ukázala, jak velké rozkoly ve Varšavské smlouvě panují. V první řadě byla namířena proti členskému státu, jemuž dávala smlouva výslovné právo na nezávislost a svrchovanost. Dva členské státy se navíc rozkazu vzepřely, byť převážně z vlastních zištných důvodů. Rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu se srpnové invaze do Československa odmítl zúčastnit, protože mu image protisovětského rebela zaručovala příliv půjček ze Západu. Enver Hodža zase Albánii orientoval na Čínskou lidovou republiku, která srpnovou invazi kritizovala. Jeho země navíc ve Varšavské smlouvě působila už od roku 1962 jako pasivní člen a po událostech v srpnu 1968 z paktu vystoupila úplně.
Pokusy perestrojky
Zatímco z počátku nahlíželi někteří východní politici na Varšavskou smlouvu jako na garanta západních hranic, postupem let se legitimita aliance zcela vyčerpala. Strašení „americkým imperialismem“ a „německým revanšismem“ znělo po invazi do Československa směšně. Když se socialistické hospodářství začalo koncem 80. let hroutit, chtěli nákladný systém zahraničních základen přehodnotit i Sověti. Pokus pakt reformovat však naprosto selhal. Jeho soudržnost vždy závisela na jednostranném diktátu Moskvy. Když se Michail Gorbačov pokusil zavést na schůzkách diskuzi, ukázalo se, že dlouhé roky vyžadovaná servilita ostatních členů hledání společných řešení neumožňuje. Na změnu nebyly v éře rozpadu Sovětského svazu prostředky, politická vůle ani čas. Gorbačovův ministr zahraničí Eduard Ševardnadze začal na mezinárodních schůzkách otevřeně prohlašovat, že rozmisťování vojsk na cizích územích je nepatřičné. Všem bylo jasné, že Varšavské smlouvě zvoní hrana.
Rychlý zánik
O pravé povaze, záměrech a strategiích Varšavské smlouvy se vedou dodnes debaty. Málokdo však zpochybňuje, že jejím primárním účelem byla obrana soudržnosti sovětského impéria. Po jeho rozpadu už nebylo co bránit. Na schůzce v Moskvě proto bylo 31. března 1991 rozhodnuto zrušit společné velení Varšavské smlouvy a rozpustit její vojenské struktury. Definitivně byl pakt zrušen 1. června na konferenci v Praze. Ve městě, kde byly jeho jednotky jedinkrát v historii nasazeny.
