Jsou momenty, kdy zde ventiluji zlost, vztek a naštvanost na nějaké zlo či instituci. Dnes mám výjimečně plné právo napsat něco hezkého - o tom, jak mladí účastníci Letní filmové školy přijali film o mé maličkosti.
Máme za sebou třetí festivalovou projekci filmu Igora Chauna Nepřesaditelný, který je (přes mou osobu) de facto filmem o Reflexu, filmem o tom, jak se mi stal Reflex stylem života a nejvytrvalejší životní partnerkou. Projekce proběhla ve velkém kině ve velkém sportovním sále v Uherském Hradišti, v rámci Letní filmové školy, a já na ni jel s velkou úzkostí. Protože mladí jsou to nejkritičtější představitelné publikum.
Nemůžu se už na ten film dívat znovu, tak jsem jen s Igorem přivítal přítomné diváky, a pak šel za dveře. Koukat se už po tolikáté sám na sebe - to by vyčerpalo i většího narcistu, než jsem já. Ale za těmi dveřmi jsem si sedl a poslouchal. A diváci se smáli. Stejně jako na Varech nebo na Colours, ale tady to bylo přece jen o trochu cennější, protože dvacetiletý divák je hyperkritický.
Čtvrt hodiny před koncem jsem do sálu vlezl a čekal, jak diváci zareagují na konec. A i když v kině se obvykle netleská, tak Igorův film sklidil potlesk na konci hned dvakrát - poprvé po titulcích, za kterými je ještě doslov, a pak po doslovu. A mne to hřálo u srdce snad víc než potlesk ve Varech a v Ostravě, protože to byl potlesk toho nejnáročnějšího - mladého - publika. Ale abych se nepřechválil, koukněte na video, uvidíte sami!
