Původní filmová pentalogie o Planetě opic patří k příběhům s tou nejkreténštější zápletkou, jakou si člověk dokáže představit.
Kdybych se vám pokusil převyprávět děj snímků Planeta opic, Do nitra Planety opic, Útěk z Planety opic, Dobytí Planety opic a Bitva o planetu opic, natočených v letech 1968 – 1973, vypadalo by to asi nějak takhle (pozor, následují spoilery pro ty, co to neviděli):
Parta lidských kosmonautů přiletí na planetu obývanou opicemi a shledá, že jde vlastně o Zemi, kterou po nukleární apokalypse ovládli mluvící opičáci, načež tam přistane raketa s další lidskou posádkou, objeví pod povrchem země telepatické mutanty uctívající atomovou bombu a následně s ní zlikviduje život na celé planetě, jenže pár chytrých opic, které dříve pomohly prvnímu z kosmonautů, uletí katastrofě v raketě a vrátí se v čase na Zemi, když jí ještě vládli lidé, kde se z nich stanou celebrity, a rozjedou sérii událostí, které paradoxně vedou k jejich vlastní budoucnosti.
Jasně, první film z celé té šarády byl opravdu super a vedl k jedné z nejlepších point, jaké byly kdy promítnuty na stříbrné plátno, ale každý z dalších snímků (snad až na solidní trojku) je jen celovečerní ilustrací špatných producentských, scenáristických a režisérských rozhodnutí. Upřímně řečeno, kniha Pierrea Bouelleho Planeta opic z roku 1963 je – viděno dnešními měřítky – vlastně taky pěkný blábol a pokus o zrestartování celého byznysu režisérem Timem Burtonem z roku 2001 (opět pod titulem Planeta opic) dojel mimo jiné také na to, že se pokusil do celého vyprávění vrátit absolutně WTF rozměr původního románu, kde se rovněž cestuje časem bez jakékoliv logiky.
Navzdory všemu výše řečenému je aktuální, zbrusu nová a na dřívějších filmech (víceméně) zcela nezávislá trilogie Zrození planety opic (2011), Úsvit planety opic (2014) a Válka o planetu opic (2017) úplně super. Jednak je super proto, že vypráví vlastní příběh o tom, jak se z planety lidí stala planeta opičí, a ten příběh je logický, promakaný a vyprávěný s nesmírným gustem. Netřeba dodávat, že aktuální trilogie je výjimečná díky umu animátorů a herců samotných opic, které jsou výsledkem procesu takového polidštění a reálnosti animovaných postav, který je už daleko, předaleko za hranicemi mého chápání. A do třetice jsou tyhle filmy fascinující díky tomu, že v jádru každého z nich jsou intenzivní vztahové vazby opice-opice / opice-člověk, kterým jde uctivě z cesty jak akční, tak vědecko-fantastický rozměr filmů.
Má to prostě srdíčko. Opičí srdíčko. Které bije bujařeji než srdce kdejakého lidského akčního übermensche.
Válku o planetu opic režíroval stejný Matt Reeves jako předcházející Úsvit planety opic a hlavnímu opičákovi Caesarovi dal opět duši génius motion-capturingu Andy „Glum“ Serkis. Přidejte si k tomu velmi božího Woodyho Harrelsona v roli ústředního antagonisty, kterého tvůrci filmu upekli zčásti z plukovníka Kurtze z Apokalypsy a zčásti z vězeňského plukovníka z Mostu přes řeku Kwai (jehož knižní předlohu napsal, tadá, autor knižní Planety opic Pierre Boulle) a máte jeden z těch filmů, které se mohou řadit do fondu „inteligentní“ kinematografie i přesto, že tam jezdí opičáci na koních a střílejí z kulometu.
Co by se dalo Válce o Planetu opic vytknout? Je to subjektivní. Osobně jsem měl trochu problém s tím, že na rozdíl od prvního dílu, který uvedl veškeré události do pohybu, a dílu druhého, jehož protagonisté zažehli rozbušku globálního konfliktu, tentokrát už hrdinové celou mytologii nijak zvlášť neposunou – spíše sledujeme epizodu lokálního významu na pozadí toho, jak se celý svět řítí už samospádem totálně do kopru. Ten příběh je sám o sobě sice fajn (pozor, spoiler – rámcově je to klasický příběh hrdiny, který musí ztratit a znovu nalézt svou vůdčí úlohu), ale jako vyvrcholení aktuální trilogie je to trochu jinde; na druhou stranu, další díl už je na spadnutí.
Někomu může také vadit, že nové Planety opic jedou tak strašně moc na jistotu, že se při jejich sledování čas od času zamyslíte nad tím, proč se díváte na něco, co už jste někdy někde jinak viděli. No, kvůli těm opicím, které jsou super. Tvůrci Války o planetu opic sami přiznávají, že příprava filmu vypadala následovně: „Rozhodli jsme se podívat na milión filmů... dívali jsme se na všechny filmy o Planetě opic, na válečné filmy, na westerny, Impérium vrací úder... vážně nás to inspirovalo.“ A podle toho to také vypadá. Je to derivát všeho, co stoprocentně funguje. Bravurní, ale přece. Možná mám jen problém s tím, že se tvůrci koukali zrovna na ty filmy, co znám nazpaměť.
Poznámka ke kontinuitě: jak je dobrým zvykem u rebootů filmových frenčíz, i v nových Planetách opic najdete odkazy na spoustu dřívějších opičích filmů, které přitom nedávájí sebemenší logiku. V aktuálním díle (pozor, spoilery, vážně) se například vyskytuje vojenská úderka Alfa Omega, což je název atomové bomby z filmu Do nitra Planety opic, a je tady taky někdo jménem Nova, což je nikoliv bezvýznamná postava nejstarších dvou snímků, která ale žila o pár tisíc let později... Nějak nevím, co si s tím počít.
Poznámka k českému překladu: české titulky překládají hanlivé označení pro opičáky „Donkey“ jako „Pičák“. Vzhledem k tomu, že jde o film u nás přístupný od 12 let, mi to přijde jako výjimečně imbecilní volba slov. Ale pravda, takovéhle výrazy používá i český prezident... ovšem právě proto bych se nad tím, být zodpovědnou osobou, zamyslel radši hned dvakrát.
Hodnocení: 3 mluvící opice na koních s kulomety z 5
Premiéra: 13. 7. 2016 CinemArt
