Když se odstěhujete do pohraničních hor, jezdíte hooodně autem a posloucháte rádio, přijdete na to, že jediné rádio, které se poslouchat dá a lze jej naladit, je Vltava. Pravda, občas dojedete tak daleko, že naladíte i Impuls, ale to se pak po dvou třech reklamních a selfpromo předělech rozjedete prudce proti nebližšímu stromu nebo najdete vhodnou rokli, automobil tam uložíte a kvalitu vysílání už hodnotit nikdy nebudete.
Největším kladem Vltavy je, že není agresivní a to ani přes to, že někteří kunsthistorici, kteří tu občas hovoří, militantní bývají. Ale tak nějak potichu a umírněně; k opravdovému vzplanutí pravděpodobně dochází až ve vinárně po vysílání.
Hudba, kterou tu hrají je hlavně takzvaná klasika a po pár stech kilometrech přijdete na to, že je to vlastně normální popina, hraná ovšem povětšinou na nástroje akustické a není výjimkou, že tyto skladby jsou melodické!
Časem přicházejí i skladby náročnější, při kterých se zprvu snažíte přeladit, což ovšem mívá politováníhodné následky, jak jsem se zmínil v prvním odstavci. A tak řidič – posluchač postupně přijde na to, že nemusí být nutně hudebně vzdělán na to, aby byl schopen vnímat a užít si i hudbu, která má složitější strukturu než sloka – refrén – sloka. Má to pozitivní vliv i na způsob jeho jízdy, pokud to pan dirigent nepřežene s nějakým tím forte fortissimem. Ale i to se naučíte předjímat…
Po několika tisících kilometrech ztratil jsem ostych i před Leošem Janáčkem, ostrým hochem z Hukvaldů, který tak umanutě šel za svou představou hudby a kumštu, že měl karieru těžší než kdejakej pankáč a uznání se dostavovalo velice pomalu a často spíš v zahraničí než doma.
Takže, takto proškolen nebál jsem se vyrazit na generálku (jsem novinář, na operní premiéry se chodí až v dalším levelu) Janáčkovy opery Její pastorkyňa v libereckém divadle F. X. Šaldy a bylo to krásné.
(Mohlo to být krásnější, kdyby se v tomto městě pod Ještědem dalo bezpečně a pohodlně zaparkovat tak, že by člověka pořád nepronásledovala hrůza, že bdělí strážníci obklíčí jeho automobil a dál ten příběh znáte...)
Příběh vzniku opery je pozoruhodný, vznikla podle divadelní hry Gabriely Preissové, která nebyla ve své době přijata nijak vřele a Janáček se navíc rozhodl použít jako libreto víceméně původní text, který není ve verších, takže melodika hudby je prostě jiná.
První verze byla hotová v roce 1903, první uvedení přišlo o rok později v Brně (v pražském Národním byl Janáček odmítnut) a potom, podobně jako v tom známém příběhu Cimrmanovu, Janáček už tolik nezasahoval. Zasahovali však jiní.
Zkrátím to: Janáčkův přístup byl tak nový a originální, že byl nucen provádět řadu změn a potom se do jeho díla pustili i další inscenátoři, takže dohledat původní verzi, verzi poslední ruky není vůbec jednoduché. Pastorkyňa se tedy hrála dlouho a tradičně ve verzích pozdějších.
V Liberci se překvapivě rozhodli vrátit k verzi z roku 1908 a dobře udělali.
Martin Doubravský na tiskovce o této verzi mluvil s nadšením, které nešlo přehlédnout, hostující pěvkyně Magda Maláková, která zpívá (ne poprvé) Kostelničku s obavou, protože má tuto roli prostě nazpívanou trochu jinak.
Režisérka a dramaturgyně Linda Keprtová se nadšení pokoušela poněkud skrývat, přesto bylo patrné, že jí práce na této inscenaci zcela pohltilo.
Nemůžu vynechat představitelku hlavní roli Jenůfy, kterou nastudovala Livie Obručník Vénosová, která si v každém uvedení (role není alternována) prožije svůj náročný part osudem smýkané ženy až na krev. Těžkej job.
Prostě, liberecké divadlo F.X.Šaldy se v poslední premiéře roku 2016 odhodlalo k odvážnému a sympatickému kroku, který nasvítil tuto, jinak svým způsobem provinční scénu v lichotivém světle a Pastorkyňu nabízí jako klenot, který je prostě potřeba vidět.
