Milovníci undergroundu a dekadence, zbystřete: po sedmi letech tu máme album nových funerálních písní praotce Krcháče!
Nejpopulárnější současný český básník, Jiří Hásek Krchovský, už nějaký ten pátek (přesněji deset let) koncertuje s rockovým Krch-off bandem. Ten je upečen z nejprověřenějších českých androšů – pánové vzešlí z dégéček, plastiků a echtů doprovázejí ponurý Krchovského zpěv, místy spíš melodické deklamování, poněkud záhrobně znějícím mnohozvučím, přecházejícím místy od funerálních dlouhých smyčců do poctivého bigbítu. Devatero dekadentních, depresivních, místy až delirických písní pánové z Krch-offa nyní nahráli na album Jakože vůbec nic; na sklonku loňského roku cédéčko vydala Lábusova odvěká záchytná stanice pro příslušníky českého literárního a hudebního undergroundu, Guerilla Records. S vydatnou podporou přispěvatelů z crowdfundingového webu, jak je u alternativních kulturních projektů čím dál častějším zvykem.
Od krchoffského debutového alba Naposled z roku 2008 je na novince zřejmý posun zejména ke kvalitnějšímu a pestřejšímu zvuku, což má na svědomí obvyklý podezřelý, zvukař a majitel nahrávacího studia jáMOR Ondřej Ježek. Zhudebněné Krchovského básně o lásce a smrti a lásce ke smrti jsou pak přesně tím, co bychom od následovníka Jiřího Karáska ze Lvovic i Karla Hlaváčka čekali – naprosto autentická, symboly, nihilismem a morbiditou nasáklá, dobře poskládaná a parádně zaranžovaná tíha života.
Mimochodem, Krchovskému, který odjakživa úmyslně stojí na okraji a s vydáváním svých básní nikam nepospíchá, vyšly v loňském roce i dvě knížky. V brněnském Hostu vyšel před Vánoci výbor básní z let 2011–2015 s názvem Já už chci domů, Revolver Revue pak v červnu vydala (s linoryty Viktora Karlíka) vybrané verše z let 1979–2015 pod názvem Tak ještě jedno jaro tedy. Právě báseň s tímto morbidním názvem najdeme jako devátou na desce Jakože vůbec nic.
„Tak ještě jedno jaro tedy?!
no dobrá, ale naposledy!
ňák přetrpím to do podzimu…
už ale prosím žádnou zimu!“
