Schizma zahraniční politiky: Pavel sklidil potlesk za muniční iniciativu, Macinka posměšky za „dva gendery“
Mnichovská bezpečnostní konference patří v kontextu debat o geopolitice k zásadním událostem. Když na ní v roce 2007 vystoupil ruský prezident Vladimir Putin, adresoval svým západním partnerům varování před posilováním americké přítomnosti v Evropě a rozšiřováním NATO, které označil za „provokativní“. O sedmnáct let později, v roce 2024, účastníky přímo během konání akce zasáhla zpráva o vraždě nejvýznamnějšího ruského opozičního politika Alexeje Navalného. A vloni, po opětovném zvolení Donalda Trumpa do Bílého domu, kritizoval americký prezident J. D. Vance opatření směřující k údajnému potlačování svobody slova na evropském kontinentu.
Mnichov vždy vnáší do debat o světové bezpečnosti nové perspektivy, o kterých stojí za to se bavit. A platí to o to víc, když Evropa dnes čelí nejvážnějšímu konfliktu od konce druhé světové války. Samozřejmě i letos byla Ukrajina v centru pozornosti. Prezident Volodymyr Zelenskyj apeloval na západní lídry – a obzvlášť na Spojené státy – aby zatlačily ruského agresora do kouta. Tomu přihlížel americký ministr zahraničí Marco Rubio, který měl jako „hodný muž“ americké administrativy vyvážit „zlá slovíčka“ Trumpova viceprezidenta pronesená na minulém ročníku. Vynikly tak zejména projevy jeho a německého kancléře Friedricha Merze. Oba se shodli na tom, že euroatlantické spojenectví je pevné. Zelenskyj se pak ve svém projevu obrátil také osobně na českého prezidenta Petra Pavla, kterému poděkoval za organizaci muniční iniciativy. Tím budiž doloženo, že Česká republika díky této aktivitě, navzdory snahám některých radikálně-pravicových politiků v nové vládě, stále hraje první ligu.
Do tuzemských debat se projevy pronesené na konferenci propsaly ve všech na úvod zmíněných případech. Po Putinově výhrůžném projevu, ze kterého byla nejvíc cítit blahosklonnost, že na Evropu ještě nezaútočil, se středoevropští lídři vymezili proti tomu, aby o jejich bezpečnosti rozhodoval někdo jiný než oni sami. Tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg ještě během konference ruskému prezidentovi ironicky poděkoval, že „srozumitelně zformuloval důvody, proč by se NATO mělo rozšiřovat“. Vražda Alexeje Navalného pak podnítila další diskuse o úrovni demokracie v Rusku, které však nutně musely přehlušit zvuky bombardování ukrajinských měst. A proslov amerického viceprezidenta o svobodě projevu zvýraznil, kdo z českých politiků během Trumpova druhého funkčního období bude oddanou součástí světového MAGA hnutí. Tedy – pouze selektivní součástí. Takovou, která vezme zpátečku, kdykoliv se na stůl položí požadavek na vyšší obranné výdaje.
Letos se do Mnichova – každý po vlastní ose, na pozadí nedávného konfliktu – vydali vedle ministra obrany s povolením mluvit i prezident Petr Pavel a ministr zahraničí Petr Macinka. Je třeba říct, že oba zde i mimo vystoupení ve svých panelech absolvovali i několik bilaterálních setkání, která nakonec na rozvoj vztahů se zahraničními partnery mohou mít velký reálný dopad. Prezident se tak setkal třeba se svým ukrajinským protějškem, kterého ujistil, že česká podpora napadené zemi trvá. Společně se také shodli na tom, že jsou to právě Spojené státy, kdo by na Rusko měl vyvinout tlak, aby se tak konec války přiblížil. Ministr zahraničí se pak na místě sešel s lídryní běloruské opozice Svjatlanou Cichanovskou, kterou ujistil o tom, že česká podpora jejímu prodemokratickému úsilí nadále trvá. Podpora v boji proti Alexandru Lukašenkovi je mimochodem záležitostí, ve které je česká diplomacie plně v souladu s tou americkou: mezi oběma zeměmi dle všeho probíhají intenzivní jednání, která už v několika vlnách vyústila v propouštění politických vězňů. Macinka se ale také potkal s čínským ministrem zahraničí, což lze přičíst jeho důrazu na ekonomickou diplomacii, nebo s německým ministrem vnitra. S tím by se měl ještě během února setkat i český ministr Lubomír Metnar. Naopak nejsou žádné zprávy o tom, že by se někdo z české delegace setkal s vůdčí postavou maďarské opozice Petrem Magyarem, který má za dva měsíce šanci vyhrát ve své zemi volby. Zatímco česká vláda stojí za vládnoucím Orbánem, seznamovacího kolečka s lídrem strany TISZA se účastnili němečtí, polští i rakouští politici.
U bilaterálních jednání jsme nejčastěji odkázáni na následná prohlášení nebo tiskové zprávy. Jsou to ale pak právě panelové debaty, které účastníkům umožňují být o něco uvolněnější a bezprostřednější. To si i ve zmíněném roce 2007 pochvaloval Putin, když řekl, že si jistě ve svém proslovu může při formátu konference dovolit být otevřenější. Uvolněná a možná i trochu neformální atmosféra se projevila i tam, kde jsme mohli zaznamenat příspěvky Pavla i Macinky. V diskusi, kde se prezident setkal mimo jiné s dánskou premiérkou nebo lotyšským prezidentem, připomněl svá dřívější slova pronesená na téže konferenci, která vyvolala kritiku: jako člověk z praxe totiž realisticky popsal stav na frontě, ne příliš příznivý ani pro Ukrajince. Tehdy jednu velkou domácí bouři vyvolal: bylo mu právem vyčítáno, že v pozici prezidenta už se musí vyjadřovat jinak než jako voják. Zaznamenáníhodnou letošní poznámkou určitě bylo, když se vyslovil pro rozšíření „skandinávského spiritu“ po celé Evropě. Severské země si totiž podle něj příkladně poradily s novými bezpečnostními výzvami, které kontinentu servíruje ruská agrese.
O něco obecnější byla druhá z vícera debat, kterých se prezident účastnil. Ta se věnovala fenoménu nárůstu populismu. Prezident tu pojmenoval pocit mnohých z těch, kdo v postkomunistických zemích populistické strany volí, jako rostoucí frustraci z toho, že kapitalistický systém často spojený s individuální odpovědností nemusí nutně odpovídat představám těch, kdo se chtěli mít líp. Pavel tu zmínil důležitou věc, která v současných – a to i odborných - debatách o populismu často zaniká: pojem nemusí být nutně vnímán jen negativně. Populismus totiž sám o sobě není antidemokratický, naopak funguje v rámci demokracie. Je symptomem toho, že je něco špatně. Protože čím je silnější, tím víc je ve společnosti znát poptávka po kritice současného řádu. A ruku na srdce – není třeba někdy oprávněná?
Proto dnes již víme o tom, že recepty nabízené populisty jsou často nefunkční, jejich pojmenování problémů ale naopak bývá až děsivě přesné. Problém s populismem podle prezidenta nastává ve chvíli, kdy se obrací proti institucím, které jsou určeny k tomu, aby demokracii ochraňovaly. Prezident na tomto místě taky odpovídal na přímou otázku, zda se obává toho, že by ve Francii mohl v budoucnu zvítězit Jordan Bardella a v Británii Nigel Farage, čímž by populisté ovládli dvě jaderné velmoci. Na to odpověděl, že je třeba respektovat vůli lidí vyjádřenou ve volbách. Zároveň zmínil, že zkušenost je často taková, že populisté ve vládě své pozice změní, protože si uvědomí komplexitu problémů, v jejichž středu se ocitli. Je pravdou, že rétoricky to tak velmi často je. Nakonec ale vždycky záleží na skutečném cíli, kterého tito politici chtějí dosáhnout. A také na míře, ve které se snažili líbivými hesly své podporovatele jen balamutit. Za klíčové v procesu ochrany demokracie potom v tomto kontextu považuje prezident systém brzd a protivah a funkční občanskou společnost.
Ministr zahraničí pak v sobotu večer vystoupil na společném panelu mimo jiné s polským ministrem zahraničí Radoslawem Sikorským nebo bývalou americkou ministryní Hillary Clintonovou. A všem předvedl, jak onen populismus, o kterém se s českým prezidentem debatovalo o několik hodin předtím, v praxi vypadá. Diskuse, pojmenovaná „Rozdělení Západ-Západ“, se zaměřovala na to, co ještě dnes reprezentuje hodnoty západní civilizace. Macinka svůj proslov otevřel tím, že hodnotově západní společnost vnitřně rozděluje štěpení na ose progresivismus-konzervatismus, zatímco on sám sebe zahrnul do druhé skupiny. Zcela nepochopitelně během debaty tasil zbraně do kulturních válek, když bez kontextu uvedl, že si stojí za tím, že „existují pouze dva gendery“. Tím vytáhl rudý hadr proti americké exministryni, s níž se tak dostal do křížku. Za tuto poznámku si taky český ministr vysloužil smích publika.
Druhým výrazným momentem v „kontaktu“ s Clintonovou byla strategie, na kterou je Macinka zvyklý z domácích půtek. Když bývalá ministryně a Trumpova soupeřka kritizovala současného amerického prezidenta, pustil se ministr do osobní roviny a zeptal se, jestli tedy Clintonová amerického prezidenta prostě jen nemá ráda. Na to ona odpověděla pohotově, ale smích v sále to vyvolalo znovu. Macinka tak v debatě šermoval kampaňovými hesly bez ústřední myšlenky, zatímco se provokacemi místy pokoušel rozhodit nejzkušenější diplomaty na planetě. Tato neschopnost přizpůsobit se formátu i hloubce debaty připomněla jen několik dní starý případ, kdy při setkání s bavorským ministerským předsedou Markusem Söderem premiér Andrej Babiš reagoval na jeden z dotazů útokem, zda má přítomná novinářka ráda válku.
Lídr Motoristů a bývalý mluvčí prezidenta Klause pak ještě stihl výměnu se svým polským protějškem, když jako doklad kontinentálního demokratického deficitu uvedl, že Evropská komise není volená přímo. Svému polskému kolegovi už ale nedokázal oponovat v tom, že ani českou vládu si občané přímo nevolí. Je ale pravdou, že na tento fakt Motoristé, kteří se díky Andreji Babišovi dostali k moci, velmi rádi zapomínají. Jedním z klíčových argumentů pro nominaci Filipa Turka do vlády byl totiž počet preferenčních hlasů. Ten nejenže se skládáním vlády vůbec nesouvisí, ale jistě by mu ho mohli závidět ti vládní kolegové, kteří do dolní komory parlamentu vůbec zvoleni nebyli.
V Mnichově se tak poprvé projevilo schizma české zahraniční politiky, kterého se ministr Macinka dovolával v esemeskách adresovaných hradnímu poradci. Ministr od té doby trvá na tom, že zahraniční politiku řídí vláda a že je za ni také zodpovědná. Jeho politika sice není proruská – a v deklaratorní podpoře Ukrajiny se s prezidentem shodl i na konferenci -, zároveň se však odvíjí od silných vazeb na MAGA svět a minimálně rétoricky se utápí ve falešných ideologických válkách s „wokismem“, u něhož zatím nikdo nedokázal přesvědčivě vysvětlit, co přesně znamená. Kontrast mezi Pavlem a Macinkou se projevil i v míře konkrétnosti předkládaných myšlenek. Zatímco prezident si na Facebook napsal, že „na Mnichovské bezpečnostní konferenci se nevedou teoretické diskuze“, Macinka si po klausovku pohrával s interpretací konceptů, které nás ze všech stran obklopují, s provokativností sobě vlastní.
Vloni se česká veřejná debata, paralelně s dozníváním šoku z návratu amerického prezidenta do úřadu, zaměřila hlavně na otázku svobody slova a na to, zda je v Evropě cenzura. Letos se nespravedlivě velká část pozornosti upne na Macinkovu performativní show, v jejímž důsledku se bude holedbat, jak to v debatě nandal globalistům a prominentním levičákům. Nemělo by ale zapadnout to zásadní: česká diplomacie je oceňovaná za muniční iniciativu i pomoc bojující zemi a zcela nerezignuje ani na podporu lidských práv. Je stále ještě respektovaným partnerem a domácí konflikty na potenciální změnu (zatím) nemají vliv. Schizma mezi vládou a prezidentem v jedné z debat připomněl Petr Pavel, když zalitoval toho, že si česká vláda neuvědomuje, jak klíčové je navyšovat bezpečnostní výdaje. V tom důležitém ale navenek Česká republika (opět zatím) mluví jedním hlasem. Je určitě na místě se obávat, jestli to tak i zůstane. I když se ale teď díky virálním videím hodně lidí ve světě dozví, kdo to je Petr Macinka, nemělo by to zastínit zprávy s reálným dopadem.
