Festivalový deník přinesl v rubrice KVIFF Kmeny barvitý portrét baťůžkářů a vyzval nás, čtenáře, abychom dali vědět, identifikujeme-li další, dosud neprozkoumané skupiny návštěvníků se shodnými vnějšími znaky.
Vím, o co jde. Vedle čundráků tu nejdete například sběratele autogramů, sběratele nejvíce nalítanych kilometru bavorákem po kolonádě, skupinu, která tvrdí, ze Barťák je mesiáš filmu anebo aspoň herec, který ho skvěle ztvárnil, skupinu pohodářů, která vždycky zatleská po festivalové znělce s Melem Gibsonem, skupinu kverulantů, která nikdy ničemu nezatleská, skupinu, která chodí výhradně na libanonské filmy a podobně.
Taky bych rád přispěl jednu partičkou. Na facebooku by se jmenovala “určitě se tu ještě někde potkáme”. Jsme to my, kamarádi z Prahy, co chodíváme do stejných hospod, ale teď už jsme se dlouho neviděli. Když tu u Vřídla, ejhle: “….co ty tady, Pepíku, chlape, a hele, pán má kartičku, a jakou, seš host nebo chvost, a kolik děláš filmů denně, a kde bydlíš, a můžeš do Becher´s baru, a viděls tu někoho známého? Ne, počkej, to je jasný, my prostě musíme pokecat – měj se, já letím do kina, určitě se tu ještě někde potkáme.”
A pak se stane to, co vždycky. Zmizíme si v opačně proudících kolonádních davech. Jednou provždy.
Když o tom přemýšlím, Pepo, vždyť my se vážně viděli naposled tady, na fesťáku. Přesně před rokem. Akorát jsi měl jinou tašku, to prase, devětačtyřicítku. Tak letos už je nám pade, člověče. Hele, měj se, určitě se tady ještě někde potkáme.
