Po albech Fonók a HU a fantastickém zámořském úspěchu ozvučení adventury Botanicula (IGF Award 2012 za nejlepší soundtrack k počítačové hře) vydali DVA koncem února album s názvem Nipomo, a to i u severoamerické vydavatelské firmy Northern Spy Records. Alternativní kutilové z Pardubic Bára a Honza Kratochvílovi představí novou porci svého experimentálního popu na konci března v rámci česko-slovenského turné. Ještě předtím si můžete přečíst rozhovor s těmi dvěma v aktuálním Reflexu.
Poslechněte si dvě písničky z Nipoma: Mulatu
a Vespering
Co se od roku 2006, kdy jste založili DVA, změnilo v hudebním průmyslu?
Honza Kratochvíl: Pro nás rozhodně nic k horšímu. Ty velké změny v hudebním světě nejvíc postihly prostředníky – labely, distributory. Lidi pořád chtějí chodit na koncerty a kapely pořád mají chuť pro ně hrát. Někdo za stahování platí, někdo ne; my nemáme problém ani s jedním a sami děláme obojí.
Bára Kratochvílová: Nám se mimochodem díky internetu daří, a nejen nám – existuje spousta kapel, spousta nahrávek, nová forma šíření mezi lidi a poslechu hudby třeba přes Bandcamp... Hůř se v tom sice orientuje, ale ta svoboda je super. A jedna změna v rámci našeho hraní: postupně jsme zredukovali počet hudebních nástrojů. Vozívali jsme s sebou na koncerty několik kufrů a tašek plných různých hraček a chrastítek, ale z praktických důvodů jsme to minimalizovali na dva kufry na kolečkách.
H.: I přesto, že po koncertech většinou jezdíme osobním autem a máme takový tetris systém, aby se nám všechno vešlo do kufru. Třeba Longital jsou odvážnější, ti jezdí striktně vlakem i koncertní šňůry, což my jsme si zkusili třeba na Ukrajině. Ovšem tam nám turné zorganizoval náš fantastický fanoušek, který na naše vystoupení v pražské Arše přijel stopem z Kyjeva. A ten se v dopravě sakra vyzná.
Jak ostatně vypadá váš typický posluchač?
B.: Prokop (Prokop Holoubek, manažer DVA a člen kapely Midi Lidi; pozn. K. K.) si z nás dělá legraci, že na nás chodí turisti a ekologové. Ale nejlepší je, když se to namixuje – o prázdninách jsme hráli na jedné vesnické akci, kde se sešli mladí hipsteři z Prahy, co tam byli na prázdninách, s třígeneračními rodinami z té vsi a byla to bezva párty. Hráli jsme i v nízkoprahovém klubu pro hardcoráře před španělskou hardcoreovou kapelou, pak pro pankáče, na novoroční technopárty v Berlíně…
Vaše nové album Nipomo vyšlo 25. února u amerického indie vydavatelství Northern Spy Records, které vydává třeba desky kytaristy Marca Ribota, postjazzových The Necks nebo avantgardních Newyorčanů Zs. Pro evropský trh si desku vydáváte sami, váš starý vydavatel Indies vám zajišťuje jen distribuci. Proč jste se tak rozhodli?
B.: Byl to přirozený vývoj, že jsme chtěli zkusit vydat si album sami. Ale neznamená to, že bychom rezignovali na studia, labely a distributory. Už dlouho jsme se poohlíželi po nějakém labelu ve světě. Po mnoha mailech konečně někdo zareagoval, ti tři kluci z Northern Spy si i poslechli naše demo a líbilo se jim. Posunuli jsme kvůli nim vydání desky z léta na teď – už od loňské zimy jsme totiž měli nahranou většinu z těch jedenácti písniček a v září bylo úplně hotovo.
H.: Dnes, když má každý počítač doma, si můžete desku nahrát klidně na chalupě. Nám to tak vyhovuje, nemusíme platit studio a můžeme pracovat vlastním tempem. Pak dáme na placku nálepku Label Home Table a je to.
Hrajete po celém světě. Jak se různí publika?
H.: Atmosféra v publiku se neliší země od země, spíš místo od místa. Když hrajeme venku, většinou jsme všude poprvé, málokdo nás zná a lidi nevědí, na co vlastně jdou. Na Poláky, mezi kterými máme mimochodem opravdu hodně fanoušků, zabírají úplně jiné písničky než na Francouze. Ukrajince nadchnou ty melancholické, Pařížany ty retro typu Francé Trancé, ostatní národy, zejména ty severské, reagují na písničky otextované napodobeninou jejich jazyka, do kterých jsme se snažili vpravit atmosféru té země. A víte, že někteří lidi v zahraničí si myslí, že zpíváme česky? Ve slovansky mluvících zemích tedy ne, tam to prokouknou…
B.: Nikdy nezapomenu, jak jsme byli v Norsku a tam všude fungovaly ty jakoby severské písničky, Fin nebo Kisma Ajoas. Přitom skandinávské ani pobaltské jazyky neznáme, jen jsme tehdy před psaním textů poslouchali na internetu severské rozhlasové stanice, tak jsme nasávali tu atmosféru a třeba i trochu slovotvorbu.
H.: Nejraději jezdíme asi do Polska a pak do Lotyšska. Já jsem lotyštinu chvilku studoval, je to strašně zajímavý jazyk a národ, který má ohromující množství lidových písní a jsou to samé skvosty. Člověk si říká, s jistou nadsázkou, jestli Steve Reich (americký hudebník, průkopník minimalismu v hudbě; pozn. K. K.) prostě jen nešel a nesebral motivy z lotyšských lidovek.
