„Kult dítěte u nás nebyl. A bylo to tak správné.“ Otec Jana Špáty vzpomínal na přísnou výchovu

„Zkušenosti rodičů a prarodičů ukazují, že tehdy, když nebylo dostatku, bylo více lásky, radosti, dobrých vztahů, více pokory“. I to tvrdil významný český filmový dokumentarista Jan Špáta (1932-2006) v portrétním dokumentu z cyklu Gen, který o něm natočila Olga Sommerová. Do toho, jaké skutečně byly životy jeho otce a matky i jejich rodičů, dává nahlédnout kniha ...abych vysvětlil budoucím pokolením: Kronika a Deníky 1899-1986. Vznikla na základě rukopisné pozůstalosti po jeho otci Antonínu Špátovi, která má několik tisíc stran.

K vydání obsáhlou publikaci pečlivě připravil, doslovem opatřil a ve svém nakladatelství Malá Skála vydal Martin Štoll (1973), režisér, scenárista, dramaturg dokumentárních filmů, teoretik filmu a médií a v neposlední řadě žák Jana Špáty.     

Od císaře pána po komunistický režim: Život zachycený na tisících stran

Antonín Špáta (1899–1986) v zápiscích rekapituluje své dětství v Jiráskově Hronově, a to v době, kdy byly tělesné tresty běžné a jako dětské hřiště prostě sloužilo hlavní náměstí pokryté pískem, na kterém si děti dělaly bábovičky a po dešti budovaly minirybníčky. Vzpomíná na učňovská léta v Sudetech i na službu strávenou v rakousko-uherské armádě během první světové války. 

S vojáky mluvícími německy si prý tehdy byli „mentalitou a úrovní“ blízcí; jen v otázkách národnostních, u postoje k válce a k monarchii se rozcházeli, a tak se těmto potenciálně konfliktním tématům raději vyhýbali: „Oni o císaři mluvili s úctou, my neuctivě. Věděli jsme, že se po této stránce neshodneme, a tak se nějaké choulostivé dialogy nevedly. Oni si dávali pozor, my také, každý z jiné pozice“.

Za první republiky Antonín Špáta přebral po otci obchod papírnickým zbožím, oženil se a stal se vyznavačem masarykovských hodnot, což mu vydrželo do konce života. Už 10. května 1945 si na adresu Rudé armády poznamenal: „Oddychneme si, až osvoboditelé odejdou“. A o komunistickém režimu, jehož konce se těsně nedožil, si od počátku nedělal iluze. Ještě v 80. letech napsal: „V současném zápase mezi komunismem a demokraciemi jsem plně a bez výhrad na straně demokracií, protože komunismus je násilí, nesvoboda, otrokářství, lež, podvod, krádež, loupež, vražda“.

„Kult dítěte u nás nebyl.“ Doma vládla přísnost a tělesné tresty

Prostředí, ve kterém Antonín Špáta vyrůstal, líčí jako strohé, na což si ale nestěžuje: „Nějaké pusinkování, jak v některých rodinách je, když se jde spát, u nás nebylo. Pohlazení po vlasech bylo tak vzácné, že se ani na nic takového nepamatuji. Anebo že jsem byl takový, že pro něj nebylo důvodu? Ne, kult dítěte u nás nebyl. A bylo to tak správné“. Součástí výchovy bylo zřejmě i časté bití, což později kritizoval jen v případech, kdy byl ze strany prchlivého otce trestán nespravedlivě, což v jejich vztahu způsobilo trvalé odcizení. Současně ale připouštěl, že zvláště ze strany matky si bití zasloužil; jak píše, byl totiž „trapič“.

Maminka na něj byla podle jeho slov často rozhněvána spravedlivě, a když dostal svou dávku, chvíli si „odbrečel“, ale pak se už cítil se očištěn ode všeho zlého: „Čert z těla byl vyhnán, bylo mi volně, krásně“. Zmiňuje se ovšem i o tom, že jeho otec bil i matku. která někdy reagovala hrozbou vlastní sebevraždy: „Kdyby nebylo těch dětí, dávno bych skočila do vody!“ Čemuž se prý ale otec jen poškleboval. 

To bychom dnes klasifikovali jako domácí násilí, nicméně Antonín Špáta se nad takovým chováním příliš nepozastavuje, zřejmě nevybočovalo z dobových norem. Celkově dokonce hodnotil manželství svých rodičů pozitivně: „V podstatě bylo to manželství zdravé. Po celý život zůstávali si navzájem věrní, snášeli spolu dobré i zlé“. Pozdějšími přípisy se pak také autor snažil vylepšit obraz vlastního otce: „Otec byl dobrý, já se neuměl chovat.“

Víra bez kostela: Hodnoty, které předal i synovi

Ještě pár slov k Antonínově výchově. Antonín sice v dětství ministrantoval v kostele, ale slovům modlitby Otčenáš dlouho nerozuměl a odříkával je jako slabiky nějakého cizího jazyka: „Otčenáš jenci na nebesích posjeť se meno tvé“. Svatbu měli s manželkou, jejíž vzpomínky kniha v menší míře rovněž obsahuje, necírkevní. Ale do konce života se nadále odkazovali na křesťanské hodnoty, byť v sekularizované podobě; Antonín zdůrazňoval, že si i později často přeříkával sedmero hlavních hříchů, jak to ještě slýchal v hodinách katolického náboženství. „Dnes se ve školách nic takového neučí“, dodával k tomu nespokojeně. 

Jan Špáta zdědil po otci cit pro krásu a dokumentování života

Nicméně zřejmě tyto hodnoty předal svému synovi Janovi, který se v mnohém vyjadřoval podobně. Jeho filmovou tvorbu sledoval Antonín, který sám rád fotografoval, pozorně a radostně. Synovo umění vnímal jako šťastné spojení vloh od rodičů: „Syn Jan zdědil po mně vidění, cit pro krásu a po matce vztah k lidem… a je z něho velký dokumentarista – umělec.“  

Kniha v tomto směru osvětluje prostředí, ze kterého Jan Špáta vyšel a k němuž se láskyplně hlásil: „Co mě ze zpětného pohledu fascinuje, je ta bezpečnost daná jistotností rodičů. Jako že prostě byli. Že byli tehdy, když bylo zle, a že byli stateční, že byli moudří a že byli přemýšliví a že se stavěli na stranu dobra a že nikdy nebyli falešní a prospěchářští.“ Ale zároveň svérázným „písmáckým“ stylem zachycuje proměny světa od panování císaře pána z konce 19. století přes lidské přistání na Měsíci až skoro po závěr normalizace. 

Bylo dříve v rodinách skutečně více lásky?

Slova Jana Špáty o tom, že dříve bylo v rodinách více lásky, i líčení Antonína Špáty údajně „zdravého“ manželství, můžeme brát i jako upozornění, že ani slova dokumentaristy nemusí být prosta idealizace. Ale i jako důkaz toho, o kolik nižší měli lidé dříve nároky, očekávání a měřítka. Možná od obojího trochu…