Klímova Praha a její slepá místa: První vlaštovka z pozůstalosti spisovatele Ivana Klímy

Souběžně kniha vyšla česky, anglicky a německy, což je příhodné, protože vzhledem k její stručnosti je nejvhodnější pro ty, kteří o našich dějinách mnoho nevědí. Její autor v ní zdůraznil právě význam Prahy jako multikulturního centra a prostředníka hlavně, ale nejen mezi Čechy a Němci. V souvislosti s Karlovým mostem napsal, že právě „most se hodí jako symbol tohoto města v Evropě, jehož dvě části nejméně od dob, kdy se zřizovaly základy mostu, hledají k sobě cestu. Východ a Západ… Rusko a zbytek Evropy“. Kromě kapitol o Praze české a německé a Praze židovské v ní nechybí oddíl Zelená Praha; ekologický aspekt přitom podobné kulturně-historické práce většinou opomíjejí.   

Kniha bohužel v některých ohledech opakuje vyvrácená klišé (černobíle nespravedlivá je pasáž paušálně odsuzující panelová sídliště), v jiných je poněkud zastaralá. Když autor Milenců na jednu noc, Soudce z milosti nebo vynikajících pamětí Moje šílené století konstatuje, že židovsko-německá Praha už neexistuje, opomněl, že ji nahrazuje multikulturalita nová, hlavně vietnamská, jak obsáhle zachytila třeba kniha Chada Bryanta Praha. Sounáležitost s moderním městem (vyd. Argo, 2024). 

Některá další autorova tvrzení jsou sporná, ale podnětná. Například když tvrdí, že paláce zhmot­ňovaly principy autokratické vlády, takže nebylo náhodou, že hitlerovští i stalinští architekti plánovali vedle koncentračních táborů také paláce gigantických rozměrů, ale „demokracie palácům příliš nepřeje“. Paláce ale mohou úspěšně sloužit jako symbol a sídlo svrchované moci lidu v obci (radnice) nebo ve státě (parlament). Jako úvod do dějin Prahy kniha není špatná, ale její četbu je třeba kombinovat i s jinými prameny.