V satiře Digger Alejandro Iñárritu dopomáhá k Oscaru Tomu Cruisovi podobně jako kdysi DiCapriovi

Alejandro Iñárritu umí říkat jednoduché věci nesmírně složitě a efektními proprietami často maskuje, že neříká nic. Ve snímku Babel vyprávěl o odcizení v globalizovaném světě pomocí natolik vykonstruovaných figur, jako je hluchoněmá, sexuálně frustrovaná, čerstvě osiřelá japonská dívka, která zvažuje sebevraždu. V dramatu Biutiful ilustroval životní krizi hlavního hrdiny rakovinou, exmanželkou v podobě maniodepresívní prostitutky alkoholičky a hromadou mrtvých Číňanů. Když se Iñárritu ve své novince Digger pokouší o satiru, dopadá to podobně urputně navenek a primitivně uvnitř. „Je to satira!“ křičí filmař spolu se třemi spoluscenáristy prostřednictvím titulní postavy na diváky, kdyby to náhodou nepochopili. „Je to tak falešný!“ dodává týmiž ústy. „Má to být legrační,“ ale jsou v tom „ubohý, pitomý, pitvorný postavy“ a „otřepaný klišé“. Ale když explicitně vysvětlíte, že jste něco udělali špatně záměrně, rozhodně tím onu věc nevylepšíte: „pitomá“ je pořád.