Geniální myšlenka, úmorné tempo. Třetí řada Sila ukazuje, jak snadno lze udrhnout i skvělé sci-fi
Jeden z nejvýraznějších sci-fi seriálů Apple TV se potřetí vrací do podzemního světa postaveného na strachu, tajemstvích a přísně střežené minulosti. Nová řada ho rozšiřuje o politický thriller a konečně přináší zásadní odpovědi. Všechno má svůj důvod a nakonec do sebe přesně zapadne. Silo si ale dává zatraceně načas, než nám ukáže proč.
Deset tisíc lidí žije ve 144 patrech obřího podzemního Sila, protože svět venku je údajně smrtelně nebezpečný. Nikdo neví, kdo stavbu vytvořil, proč v ní lidstvo skončilo ani kdo napsal přísná pravidla, podle kterých se tu funguje. Ptát se příliš nahlas může být nebezpečnější než toxický vzduch na povrchu. První řada z téhle premisy vytěžila malý seriálový zázrak. Druhá si zachovala tísnivou atmosféru, velkolepou výpravu a fantastickou Rebeccu Ferguson, ale její Juliette nechala většinu času bloudit v kruhu. Jak už zaznělo v recenzi druhé řady, k tomu podstatnému se dostala až ve finále. Trojka bohužel začíná stejně zabržděně.
Silo má chytrou myšlenku, ale unavený rytmus
Největším problémem třetí řady není, co vypráví, ale kdy se rozhodne to vyprávět. Staví vedle sebe dění v podzemí a příběh vzniku Sil. Jedna rovina ukazuje následky, druhá příčiny a jejich střídání seriálu prospívá. V prvních dílech však přeskakuje z jednoho čekání do druhého: v přítomnosti se vzpomíná, v minulosti se teprve hledá směr. Výsledek není roztříštěný, jen dvakrát tak pomalý. Sérii teď prospívá, že je již dostupná celá. Při sledování v kuse její pomalost tolik nebolí – čekat týden na další hodinu přešlapování bylo podstatně horší.
Minulost přitom vypadá jako přesně ten nový impuls, který seriál potřeboval. Kovovou šeď střídá denní světlo, uzavřené chodby otevřený prostor a z dystopického dramatu se stává politický konspirační thriller. Kontrast funguje i režijně – svět nahoře působí svobodněji, ačkoli se v něm rodí stejně pevná kontrola. Jenže příběh vzniku Sil kráčí ke známému cíli. Víme, že budou stát, a proto cestě i postavám dlouho chybí potřebná naléhavost.
Ještě nápadnější brzdu představuje Juliettina ztráta paměti. Tematicky funguje výborně, protože nejde jen o vybavování si faktů. Konečně také vysvětluje význam artefaktů a důvod, proč je režim tak důsledně zakazuje. Seriál přes amnézii zkoumá manipulaci, kontrolu i to, nakolik člověka utvářejí důvěra, přátelství a vazby k ostatním. Když se změní vzpomínky, může se někdejší odpůrce systému stát jeho nástrojem, aniž by o tom věděl. Přetrvávající pochybnosti přitom naznačují, že osobnost nelze přepsat tak snadno jako minulost. Dramaturgicky však tenhle motiv unavuje. Divák ví víc než hrdinka a čeká, až si vzpomene na seriál, který už viděl. Promyšlené pravidlo světa zkrátka ještě automaticky nevytváří napínavou televizi.
Amnézie navíc připravuje Juliette o iniciativu, díky níž dosud táhla celý seriál: vždycky jednala, zatímco ostatní reagovali. Rebecca Ferguson hraje nezvykle zranitelnou a utlumenou Juliette výborně a je osvěžující vidět ji v jiné poloze. Scénář jí však poskytuje méně příležitostí převzít velení. Z Juliettina sóla se tak stává týmová práce a výsledek je nevyrovnaný.
Camille (Alexandria Riley) je nesnesitelná přesně tím správným způsobem. Sims (Common) konečně působí jako člověk, ne jen jako roboticky se mračící kožená bunda. Některým vedlejším postavám větší prostor prospívá, jiné zůstávají pouhou výplní. Romantika a těhotenství ve spodních patrech spíš zabírají čas a působí nuceně, vztah Helen (Jessica Henwick) a Daniela (Ashley Zukerman) naopak funguje, protože politickému spiknutí dodává lidský rozměr.
O poznání méně originálně zprvu působí politické pozadí. Fandům Falloutu bude povědomé podezření, že bunkry nejsou jen záchranným plánem, ale také nástrojem kontroly a že lidé, kteří je stavějí, mohou katastrofu sami vyvolat. Fallout z podobného základu dělá jízlivou korporátní satiru, zatímco Silo se vážněji zabývá pamětí, odpovědností a právem rozhodovat za ostatní. Poslední díl ale tuhle paralelu rozbije a ukáže, že Silo míří jinam.
Odměna přichází pozdě, ale stojí za to
Devátá epizoda konečně nabírá spád a desátá je od první minuty v úplně jiné lize. Řemeslná jistota provází celou řadu, ve finále se ale konečně potká i s potřebným tempem: kamera, hudba a zvuk dokážou z obyčejného pohybu chodbou udělat nervák. Napětí už nevzniká z dalšího zadržování odpovědí, ale z toho, jak se postavy zachovají, když je konečně dostanou. Spojenectví se během několika vteřin přeskupují, a přesto každý obrat vychází z pochopitelné motivace. Je to hodina, která probouzí skutečnou chuť pokračovat.
Po titulcích navíc čeká ukázka, která nejen láká na pokračování, ale rovnou vyjasní několik čerstvě otevřených otázek. Možná toho prozrazuje až příliš, zároveň ale dává najevo, že poslední řada nebude pouhým čekáním na odpovědi. Nejcennější je nakonec jistota, že tvůrci vědí, kam míří. Silo vychází z trilogie Wool, Shift a Dust od Hugha Howeyho a Apple už potvrdil, že čtvrtá řada celý příběh uzavře. Je natočená a dorazí 9. července 2027. Po letošním závěru se do Sila nevrací z povinnosti, ale proto, že jeho grande finále může být opravdu skvělé. V době seriálů natahovaných tak dlouho, dokud někdo platí předplatné, je předem promyšlený konec skoro luxus.
