České veřejné finance v polorozkladu. Stát musí přestat platit všechno všem
Vláda v pondělí představila rozpočet na rok 2027 s neskutečným schodkem ve výši 390 miliard korun. Většina lidí (snad) negativně vnímá stav veřejných financí a považuje za nutné tento trend změnit. Řešení je bohužel víceméně dvojí: zvýšit příjmovou stránku rozpočtu (daně), anebo snížit výdajovou stránku rozpočtu. Řešit však problém s rozpočtem automaticky zvýšením daní je špatně.
Stále platí základní rozpočtová rovnice – když zvyšuji státní výdaje, pak musím úměrně zvýšit příjmy. Nelze zvyšovat státní výdaje a snižovat státní příjmy. Z toho logicky vzniká deficit, který označujeme jako státní dluh. Jasně, můžete namítnout, že hraje roli i růst tuzemské ekonomiky. To je sice pravda, ale v současném ekonomickém klimatu těžko očekávat nadstandardní růst ekonomiky (v řádech 6 a víc procent), který přinese do státního rozpočtu podstatnou část nových peněz bez nutnosti zvyšovat daně.
Od roku 2019 ani jeden rozpočet neměl deficit menší než 250 miliard korun. Jistě, byl Covid, válka na Ukrajině, inflace. Letos ani minulý rok však žádná krize nebyla, i přesto stát hospodařil s dluhem okolo 300 miliard korun, příští rok má být schodek 390 miliard korun. To, že se s rozpočtem “něco musí udělat”, je jasné. Jen za úroky těm, co nám půjčují, zaplatíme příští rok 130 miliard korun.
Co je role státu?
Předtím než se rozhodneme pro řešení státního dluhu zvýšením daní, bychom měli reflektovat stávající velikost státu. Na tuto debatu nemá vliv, zda je u vlády Fiala nebo Babiš. Obsah debaty má být o tom, co vše má dělat stát, co vše má stát “platit z našich daní”, a kde mají tyto náklady převzít občané.
Logicky: dluh vzniká tím, že stát vynaloží více peněž na státní služby, než získá z daní. Šíře toho, kam zasahuje stát, musí reflektovat to, kolik daní vybere. Vlastně si občané musejí říci, jestli nějaké služby přenechají na státu, dají mu tomu peníze prostřednictvím daní, anebo jestli je přenechají trhu.
Současné priority státu jsou naprosto neudržitelné – kupříkladu, výdaje na obranu, štědrý sociální systém (důchody a státní dávky), funkční infrastruktura, bezplatné zdravotnictví, bezplatné školství, snaha o transformaci na bezuhlíkovou ekonomiku. Každá stojí desítky až stovky miliard.
Pokud tyhle služby chceme udržet a chceme, aby je dělal stát, pak mu na to musíme dát dostatek peněz. Možná dokážeme fungovat i bez toho, aby některé z těchto služeb dělal stát.
Těžko si představit, že občané sami postaví silnice, udrží modernizovanou armádu. Nicméně, šíře sociálního státu je již závislá na našem vlastním přístupu – člověk může doufat, že jej zaopatří stát na stáří prostřednictvím důchodu, anebo může obezřetně investovat a vydělané peníze postupně zhodnocovat tak, aby se zajistil na stáří. U doktora nemusí být všechny úkony „zadarmo” a minimálně základní vstupní poplatek za využití lékařských služeb by měl být zpoplatněn.
Hranice solidarity
Omezování státních služeb nutně nemusí znamenat zhoršení kvality života pro všechny a hlavně pro ty nejchudší. Bezesporu platí společenská smlouva, jejímž obsahem je solidarita s těmi, kteří jsou v určité tíživé situaci. Ty v tíživé situaci musíme „z našich daní“ podpořit, u ostatních však není důvod, aby vybrané služby taky užívali „zadarmo“. Nic totiž, co dělá stát, není zadarmo. Všechny prostředky, které stát utrací, někde musel vybrat – z daní, poplatků, nebo pokut.
To, že v čase, kdy člověk nějakou službu užívá, za ni neplatí, neznamená, že za ni nezaplatil formou daní dříve, anebo že za to nezaplatil někdo jiný. Mimo to, když se sníží míra služeb, které provozuje stát, pak se také mohou snížit všelijaké daně. To v důsledku znamená, že lidem zbyde víc peněz, se kterými se mohou sami rozhodnout, co s nimi udělají: utratí za dovolenou, za novou televizi, pošlou na investice, nebo protočí na automatech.
