Jdu ze Sila, jdu do Sila: Seriálový klenot v druhé řadě ztrácí tempo
První série Sila byla malým seriálovým zázrakem. Dystopická atmosféra, napětí, tajemství a fantastický herecký výkon Rebeccy Ferguson udělaly z této sci-fi adaptace knižní předlohy od Hugha Howeyho must-see projekt. Silo si získalo oddanou fanouškovskou základnu a potvrdilo, že chytré postapokalyptické sci-fi má v televizi své místo. Překvapivý hit se nyní vrací, ale v druhé sérii nezvládá dýchat pod svou vlastní vahou.
Žíznivá srdce fanoušků post-apo vizuální tvorby zaplesala. Nejprve přišlo Silo (2023) a následně i seriálový Fallout (2024), který nabídl svět po apokalypse v úplně jiném stylu: hravější, výbušnější, s nadsázkou. Silo oproti tomu zůstává serióznějším dramatem, jenže tentokrát už ne tak strhujícím. Druhá série na úspěch první sice navazuje, ale s podstatně menší intenzitou a výrazně vlažnějším tempem. Co dříve fungovalo, se tu rozmělňuje do nastavované kaše, kterou zachraňují jen někteří herci a vybrané epizody.
Napínavý začátek, dlouhé prázdno a ostrý finiš
První série odstartovala fenomenálně: představila společnost žijící uzavřeně v pomyslném papiňáku, skrývající se před zamořenou atmosférou venkovního světa. Vykročit ze Sila ven znamená rychlou smrt. Nebo? Otázky se rychle množily a odpovědi přicházely férovým tempem. Vyvrcholení první řady ve vás zanechalo touhu okamžitě pokračovat dalšími díly. Těch jsme se po dlouhém čekání konečně dočkali a druhá série začíná velmi slibně.
Sledujeme dění v původním Silu, kde roste napětí a odpor proti systému, a paralelně putování hlavní hrdinky Juliette v Silu sousedním, kde se snaží najít odpovědi a cestu zpět. Jenže jakmile se situace ustálí, děj ztrácí tempo. Juliette se pohybuje v kruhu – místo aby její příběh někam směřoval, neustále se vrací ke stejným otázkám a řešením, která nikam nevedou. Opakování rozhovorů a natahované scény ubírají dynamiku a vedou spíš k frustraci než k napětí.
Politické intriky a narůstající revolta v původním Silu by mohly být zajímavé, kdybychom celou dobu netrpělivě nečekali, co bude s Juliette – protože právě její příběh skutečně pohání celé Silo. Jakmile její linka začne stagnovat, celý seriál ztrácí na síle a působí rozvláčně. Kdyby tvůrci místo deseti epizod zvolili svižnější formát s polovičním počtem, výsledek by byl napínavější, údernější a mnohem efektivnější. Až ke konci se Silo vrací do formy a servíruje momenty, kvůli kterým jsme mu věřili už v první sérii.
Herecké výkony a nové tváře: Kdo září a kdo zapadá?
Rebecca Ferguson stále dominuje každé scéně, i když jí scénář tentokrát dává méně prostoru než v první řadě. Její Jules je odvážná, chytrá a poradí si v každé situaci. Nebylo by nicméně na škodu, kdyby ji tvůrci už dál neexponovali přemrštěnými nadlidskými výkony. Tim Robbins si roli Bernarda očividně užívá – jeho záporák je stále důrazný a chladně kalkulující, ale tentokrát působí odevzdaněji a vyčerpaněji, což jeho postavě dodává nový rozměr. Už to není neomylný stratég, ale člověk, kterému začínají docházet možnosti. Skutečným překvapením je Steve Zahn jako osamělý Sole – jeho postava přináší nový rozměr a emocionální hloubku, která v předchozí sérii chyběla.
Ne všechny postavy ale fungují. Shirley v podání Remmie Millner nepřináší nic výrazného a dostává společně s Knoxem (Shane McRae) zbytečně moc prostoru. Rapper Common jako Robert Sims v kožené bundě s rolákem působí mezi ostatními až komicky nepatřičně. Jeho přísný výraz nedokáže jeho postavě dodat skutečnou váhu, naštěstí ho koriguje manželka Camille (Alexandria Riley). Jestliže v první sérii romantické interakce skvěle fungovaly, v této jsou minimálně úsměvné a rozhodně bychom se bez nich obešli.
Atmosféra, která nepolevuje
Po vizuální stránce zůstává Silo jedním z nejlépe zpracovaných sci-fi seriálů současnosti. Tísnivá architektura podzemního komplexu, industriální design a pečlivě nasvícené prostory vytvářejí hutnou, až klaustrofobickou atmosféru. Kamera skvěle pracuje se stíny a detaily, což umocňuje dojem izolace a neustálého pocitu ohrožení.
Sound design je další silnou stránkou seriálu. Každé skřípnutí kovových dveří nebo vzdálené hučení ventilačního systému přidává na autentičnosti a vtahuje do děje. Skvělá minimalistická hudba navíc přesně podtrhuje tíživé momenty i dramatické scény, aniž by působila rušivě. I v těch nejklidnějších scénách si Silo udržuje svou atmosféru a působí uvěřitelně jako uzavřený svět s vlastními pravidly.
Finále, které konečně servíruje to podstatné
Po vleklém tempu většiny série přichází finále, které konečně nabízí to, na co jsme celou dobu čekali – akci, emoce, silné momenty a dějové zvraty. Cliffhanger v posledním díle zafungoval přesně tak, jak měl – a i když jsem měla během sledování spoustu výhrad, stejně mě druhá série dokázala nalákat na tu další. Po tolika epizodách přešlapování na místě sice působí spíš jako příslib něčeho, co už mělo přijít dávno, ale funguje to.
