Odvoz otroků z USA: Sliby svobodného státu byly jen špatně maskovanou snahou zbavit se Afroameričanů

Americký spolek pro kolonizaci (ACS) založil v roce 1816 Robert Finley. Presbyteriánský kněz inicioval jeho vznik v době, kdy státy na severu USA zrušily institut otroctví, kdežto jižanské státy byly na práci neplacených dělníků existenčně závislé. Napětí mezi severem a jihem mělo za půl století vyústit v občanskou válku a Finley si ho byl dobře vědom. V principu byl sám nakloněn myšlence abolicionismu. Zastával ale názor, že americká společnost Afroameričany nikdy nepřijme, a nevěřil ani, že se sami osvobození otroci dokážou do společnosti zařadit. Podle jeho názoru by pro ně bylo lepší, kdyby mohli začít nový svobodný život v Africe.

Z dnešního pohledu plán vycházel z velmi zjednodušeného a velmi rasistického předpokladu, že všichni Afričané jsou v zásadě stejní, a je tedy jedno, kde se v Africe usadí. Není proto divu, že se dočkal velké podpory i ze strany jižanských politiků. Ti na svobodné černochy pohlíželi jako na potenciální rozdmýchávače nepokojů a odsun mimo území USA byl vítaným způsobem, jak se jich zbavit. Kongres v roce 1819 věnoval Finleyho nadaci 100 000 dolarů a projekt „repatriace Afričanů“ mohl začít.

Britské pokusy v Sierra Leone

Že proces nebude jednoduchý, naznačovala už probíhající iniciativa Velké Británie. Zdejší abolicionisté se snažili odvážet osvobozené otroky do Afriky už od roku 1772, kdy bylo otroctví v Anglii postaveno mimo zákon. Ani jejich důvody nebyly výhradně lidumilné. Vláda Jejího veličenstva se tímto způsobem zbavovala chudých Afričanů přicházejících z bývalých amerických kolonií a zároveň se snažila osídlit loajálním obyvatelstvem svou skomírající kolonii v Sierra Leone. Podmínky západoafrického pobřeží byly tak nehostinné, že sem byli správcové odesíláni doslova za trest (Sierra Leone se zcela veřejně přezdívalo „Hrob bílého muže“). Koloniální úředníci pochopitelně předpokládali, že všichni Afričané budou proti tropickým nemocem odolní. To se ukázalo jako omyl.

Františka Plamínková se zasadila o volební právo žen. Během heydrichiády byla popravena nacisty

Historie

První velká repatriace proběhla v roce 1787, kdy britská vláda vypravila do Sierra Leone loď s 300 bývalými otroky a 70 bílými prostitutkami. Fakt, že se tak chtěla primárně zbavit nechtěných obyvatel, dosvědčuje skutečnost, že jim v nehostinných podmínkách západní Afriky neposkytli v podstatě žádné zázemí ani ochranu. Většina obyvatel zanedlouho podlehla hladu, tropickým nemocem a útokům místních kmenů, kterým se pochopitelně příjezd nezvaných kolonistů nezamlouval. Nejeden z nich padl do rukou lovců otroků a o nabytou svobodu opět přišel.

Druhá vlna přistěhovalců dorazila do Sierra Leone v roce 1792. Tvořili ji především bývalí otroci, kteří během války za nezávislost Spojených států bojovali na straně Británie a nebyli spokojeni se životem v Kanadě, kam museli po porážce kolonistů utéct. Britská vláda si naštěstí uvědomila, že přístav Freetown nemůže nechat bez podpory. Svěřila proto jeho správu koloniální společnosti Sierra Leone Company, která zde vybudovala alespoň základní infrastrukturu a pevnost. Když se do západní Afriky vypravila v roce 1820 loď ACS, žilo již v Sierra Leone několik desítek tisíc bývalých otroků. Další rychle přibývali, protože Royal Navy stíhala ve vodách Atlantiku otrokářské lodě a osvobozené Afričany převážela do Freetownu.

Libérie

Mezi USA a Velkou Británií panovalo v době po válce za nezávislost velké napětí. Usídlit „repatriované Afričany“ v britské kolonii proto nebylo dost dobře možné. Společnost ACS proto založila v roce 1821 jižně od Sierra Leone kolonii vlastní a dala jí jméno Libérie. V roce 1847 vláda USA Libérii zrušila status kolonie a v roce 1862 ji uznala jako nezávislý stát. V té době zde již žilo více než 15 000 bývalých občanů Spojených států.

V USA ve stejné době přerostly rozpory mezi severní Unií a jižní Konfederací v otevřený vojenský konflikt. Architekti repatriačního plánu v ACS se domnívali, že po vítězství severu dojde k osvobození všech otroků, kteří se následně přesunou do nové demokratické vlasti v Africe. Řada politiků a veřejných intelektuálů se ale proti jejich plánům hlasitě vymezovala. Kritizoval ji například vlivný filantrop a mecenáš Gerrit Smith nebo vydavatel publikace The Liberator William Lloyd Garrison, který se původně v ACS sám angažoval. Největší kritika se na plány ACS snášela od lidí, kterým měla zdánlivě pomoci. Od Afroameričanů.

Repatriace, nebo nucený odsun?

První otroci byli do Ameriky přivezeni už na začátku 17. století. Za občanské války už většina z nich v USA žila po mnoho generací a považovali se za Američany. Vidinu odjezdu do Afriky proto neviděli jako repatriaci, ale jako nucený odsun. Jejich názor potvrzovaly i praktiky ACS. Její zmocněnci nutili Afroameričany k emigraci často i hrubým nátlakem a mnoho otrokářů souhlasilo s udělením svobody pouze za podmínky okamžitého odjezdu z USA. Nátlak pokračoval i přes to, že podmínky v Libérii byly doslova nelidské. V první velké vlně přicestovalo do západní Afriky přes 4,5 tisíce emigrantů. V podmínkách „svobodného státu“ jich přežilo pouze 40 %. Zbývající podlehli malárii a dalším tropickým nemocem, zahynuli hladem nebo se stali obětí bojů s domorodými kmeny. ACS o vysoké úmrtnosti věděla, do kolonie ale posílala další a další lodě. Významný abolicionista, bývalý otrok a biskup Africké metodistické církve Jermain Loguen její aktivity odsoudil slovy: „V aktivitách Africké kolonizace spatřuji nesmiřitelnou nenávist k lidem tmavé pleti zahalenou do hávu filantropie.“

Santorini: Ve Středozemním moři se možná probouzí vulkán, který dal vzniknout mýtu o bájné Atlantidě

Věda

Na vizi života v Africe nepohlíželi souhlasně ani Afroameričané, kteří razili myšlenku „černého nacionalismu“ a po vlastní svobodné zemi toužili. Předním představitelem byl spisovatel, lékař a vojenský důstojník Martin Delany. Narodil se již jako svobodný Američan a celý život zasvětil snaze zajistit Afroameričanům „novou zemi a nový začátek“. Svou vysněnou „Lincolnii“ však chtěl zřídit ve střední Americe na území dnešní Panamy. Plán podporovala řada vlivných osobností včetně ministra vnitřních záležitostí USA Caleba Smithe. K Delanyho zklamání se nikdy nezrealizoval, mimo jiné i kvůli konkurenčnímu projektu Libérie. Tu však Delany označil za „nechutnou parodii nezávislé republiky“ a aktivity ACS odsoudil jako „rasistický komplot vzniklý za účelem zbavit USA svobodných černochů“.

Konec ACS

Po skončení občanské války aktivity ACS skomíraly kvůli neochotě politiků financovat další odsuny. Zástupci poraženého Jihu si uvědomili, že projekt ani zdaleka nedokáže z USA odvézt všechny Afroameričany, kteří tehdy tvořili celou sedminu z celkového počtu 31 milionů obyvatel. Na Severu si černí vojáci získali respekt díky obětavosti, kterou projevili během války (Afroameričané tvořili skoro 10 % vojáků unijních jednotek). Prezident Abraham Lincon, který původně s myšlenkou Libérie koketoval, se od kolonizačních aktivit rázně distancoval. Myšlenka vyvážet ze země občany, kteří za ni prolévali krev, mu připadala nemorální. Bez podpory státu ACS své aktivity v USA omezovala, formálně ale byla rozpuštěna až v roce 1964. V Libérii si zachovávala vliv i dlouho poté, co stát získal nezávislost. Pozemky a budovy zde vlastnila až do 80. let. 

V historii USA měl projekt odsunu Afroameričanů ještě jednu velmi výraznou dohru. Mezi nejhlasitější kritiky ACS patřil významný intelektuál, politik a vůdce hnutí za zrovnoprávnění Afroameričanů Frederick Douglass. Myšlenku Libérie striktně odmítal slovy: „Hanba všem bídákům, kteří takové nehorázné myšlenky šíří.“ Douglass byl blízkým přítelem Abrahama Lincolna a jejich rozpravy měly na názory prezidenta velký vliv. Když Lincoln vystoupil 11. dubna 1865 s veřejným proslovem, kde vyslovil podporu hnutí za rovná práva Afroameričanů, zněly v jeho slovech myšlenky samotného Douglasse. Vyslechl je i zapřisáhlý odpůrce emancipačního hnutí John Wilkes Booth, který prezidenta o tři dny později zavraždil.