Františka Plamínková se zasadila o volební právo žen. Během heydrichiády byla popravena nacisty
Jako organizátorka ženského hnutí a feministka měla velký podíl na ženské emancipaci v závěrečných letech existence Rakousko-Uherska a v době první Československé republiky. Zasadila se o zrušení celibátu učitelek a o zakotvení volebního práva pro ženy do ústavy první republiky. Politička a novinářka Františka Plamínková, která se narodila 5. února 1875, byla koncem června 1942 popravena nacisty během heydrichiády. Prvorepublikovou senátorku, která dostala in memoriam v roce 1992 Řád Tomáše Garrigua Masaryka, připomíná od září 2008 pamětní deska na sídle horní komory parlamentu.
"Františka Plamínková byla hrdinka. Byl to člověk, pro kterého svoboda a láska k vlasti znamenaly více než vlastní život," řekl o ní v červnu 2022 předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS). Připomenul, že by byla zastřelena v období po atentátu atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, když odmítla odvolat svou kritiku nacismu.
Díky své účasti v různých mezinárodních ženských organizacích a úctě, kterou Plamínkové projevovali prezidenti T. G. Masaryk a Edvard Beneš, si získala domácí a světový věhlas. Byla tehdy jednou z nejznámějších Češek v zahraničí. Díky ní byly v Praze postaveny Ženské domovy a dům Ženského klubu českého.
Profesorka Albína Honzáková označuje ve své knize z roku 1935 Plamínkovou za demokratku a humanistku s velkým sociálním cítěním. Podle Honzákové imponovala svým zjevem, temperamentem a hlubokými historickými, uměleckými, kulturními, filozofickými i právnickými znalostmi, které si osvojila převážně samostudiem. Byla výbornou řečnicí, pohotovou, vtipnou a vždy dobře argumentačně připravenou. V knize Radostná i hořká Františka Plamínková z roku 2014 spisovatelka Eva Uhrová napsala, že Plamínková jako první vyslovila tezi, že stát má vytvořit podmínky, aby žena mohla povolání skloubit s rodinou, za podpory manžela, mateřských škol a pomocnic v domácnosti.
Plamínková se narodila 5. února 1875 v Praze v rodině obuvnického mistra. Ve škole byla premiantkou, a tak rodiče rozhodli, že bude studovat Ústav pro vzdělání učitelek. Zde také v roce 1894 úspěšně složila zkoušku dospělosti. Kariéru zahájila jako podučitelka na obecné dívčí škole v Táboře, po několika měsících začala učit v nedaleké Soběslavi. Po doplňujících kurzech a složení zkoušek se na konci roku 1898 stala odbornou učitelkou dívčích měšťanských škol pro matematiku, fyziku, kreslení a krasopis. Od té doby učila na dívčích měšťankách v Praze.
Její žákyně, mezi kterými byla i pozdější poslankyně Milada Horáková, na ni později vzpomínali jako na charismatickou a spravedlivou učitelku, otevřenou moderním vzdělávacím metodám, která se často stala rádkyní mladých dívek i ve věcech mimoškolních.
Učila až do roku 1924, od roku 1918 se aktivně věnovala i politice. Působila rovněž jako novinářka, když publikovala články o problematice ženských práv především v Časopise učitelek, Ženském obzoru a Ženské radě, někdy v Času a Českém slově.
Již v roce 1895 se stala členkou Jednoty českých učitelek, v roce 1903 pak spoluzaložila Ženský klub český a o dva roky později Výbor pro volební právo žen, jehož se stala následně předsedkyní.
Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou. Přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně. Už v listopadu 1906 ukázala na příští moderní ženu, když ve své přednášce O ženě moderní v Ženském klubu českém prohlásila: "Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o ... upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, nebo bude-li chtít."
Činnost Františky Plamínkové v ženském hnutí se kromě obecné snahy o pozvednutí ženy soustředila především na dvě věci: zrušení celibátu učitelek a prosazení ženského volebního práva. Nucený celibát učitelek vycházel z patriarchálních představ o tom, že žena, která se stará o manžela a rodinu, již nemá čas a energii na výdělečnou činnost. Učitelky tehdy stavěl před obtížně řešitelné dilema, zda obětovat rodinu, nebo milovanou práci. Obětí celibátu učitelek byla také Plamínková, která byla dlouhá léta zasnoubená s Vilémem Feyrerem, s nímž se seznámila v tanečních. Vztah však neskončil svatbou, ale rozchodem. Práce a společenská aktivita byly pro Plamínkovou důležitější než rodina. O tom, že jizva po tomto rozhodnutí byla hluboká, svědčí i to, že se později začala podepisovat "F. F. Plamínková", přičemž ona druhá iniciála "F" odkazovala právě k příjmení jejího bývalého snoubence. Navzdory tomu, že celibát učitelek byl v některých částech monarchii zrušen, v českých zemích zmizel až po vzniku republiky v roce 1919.
Ani v případě volebního práva pro ženy nedosáhly české sufražetky zásadního úspěchu. Ale přesto se jim podařila jedna mimořádná věc, na níž má právě Plamínková největší zásluhu. Povšimla si totiž, že volební řád do zemského sněmu sice omezuje aktivní volební právo na muže, ale nikde výslovně neuvádí, že by žena nemohla být volena. V roce 1908 tak do zemského sněmu kandidovaly hned tři ženy. Neuspěly, ale to Plamínkovou a její družky neodradilo. Když se konaly v roce 1912 doplňující volby v obvodě Mladá Boleslav – Nymburk, kde se uvolnil mandát úmrtím poslance, podařilo se jí přesvědčit politické strany, aby kandidovaly jen ženy. Zvolení spisovatelky a mladočeské političky Boženy Vikové-Kunětické se stalo senzací evropského významu. Šlo o první ženu zvolenou do zákonodárného sboru v Evropě mimo Finsko, které zavedlo volební právo žen jako první již v roce 1906. Svého mandátu se však nakonec nemohla ujmout, protože jí místodržitel František Thun odmítl vydat příslušné osvědčení. Praktický význam však tato obstrukce neměla, protože zemský sněm se z politických důvodů do vypuknutí války již vůbec nesešel.
Ústava přijatá v roce 1920 deklarovala, že "výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají". Na druhé straně ale Československo svým prvním zákonem převzalo všechny do té doby platné rakouské zákony, tedy i normy, které ženy diskriminovaly. Šlo zejména o rodinné právo, které stále vycházelo z toho, že "hlavou rodiny" je muž, a právo pracovní. Energie českých feministek v čele s Františkou Plamínkovou se tedy zaměřila právě na to, aby zákony byly uvedeny v soulad s ústavou.
Za tímto účelem byla v roce 1923 založena Ženská národní rada, což bylo sdružení pokrokových ženských spolků a zájmových a hospodářských sdružení. Předsedkyní rady se stala právě Plamínková. Snahy feministek podporoval morálně i finančně prezident Masaryk. V dubnu 1925 přijal aktivistky Ženské národní rady na Hradě, vyslechl si jejich stížnosti a vyzval je, aby se snažily získávat pro své názory další.
Plamínková byla v roce 1925 zvolena za národní socialisty senátorkou a svůj mandát obhájila v dalších dvou volbách. Těžištěm její činnosti ale zůstávala Ženská národní rada. Účastnila se mnoha ženských kongresů po celé Evropě a severní Americe, zastupovala československé ženy i ve Společnosti národů, kde v letech 1931 a 1932 promluvila jako první Češka. Byla i místopředsedkyní Mezinárodní rady žen a také nynější Mezinárodní federace podnikatelek a manažerek.
Senátorkou byla až do zrušení prvorepublikové horní komory v roce 1939, působila i v pražském zastupitelstvu, kde se věnovala především sociálním a školským věcem. Tehdejší pražský primátor Karel Baxa ocenil její vyjednavačské schopnosti slovy: "Když chcete něco prosadit, tak tam pošlete Plamínkovou."
Krátce před druhou světovou válkou se Plamínková otevřeně postavila nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi, upozorňovala ho na historické i zeměpisné omyly v jeho norimberské řeči z 12. září 1938, která radikalizovala henleinovce v českém pohraničí. "Jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí," zakončila svůj dopis.
Když v červnu 1939, tedy již po okupaci českých zemí, dostala pas k cestě na ženské kongresy do Skandinávie, věřili její přátelé, že zůstane v bezpečí v zahraničí. Františka Plamínková se však po pěti týdnech ve Švédsku, Norsku a Dánsku vrátila do vlasti. Poprvé byla zatčena v den vypuknutí druhé světové války. Propustili ji v říjnu 1939. I v nelehkých podmínkách pracovala dál v Ženské národní radě. A podle Evy Uhrové, která napsala její biografii, vytvořila malé zpravodajské centrum, které shromažďovalo informace o německé zbrojní výrobě a posílalo je prostřednictvím poslů do zahraničí.
Na jaře 1942 na ni upozornil v Poledním listě aktivistický novinář Karel Werner. Den po vyhlazení Lidic byla zatčena gestapem ve svém domě v Dolních Mokropsech.
Po krátkém věznění v Terezíně byla 30. června 1942 převezena do Prahy a po půl osmé večer zastřelena spolu s dalšími 71 lidmi na Kobyliské střelnici. Bylo jí 67 let. Kde skončily její ostatky, není známo.
