Svetry z vosku a betonu. Dana Bartoníčková se vrací na scénu výstavou v Trafo Gallery

Při jaké teplotě vám v ateliéru tají vosky?

Záleží na teplotě venkovní. Když byla v červnu extrémní vedra a já chtěla pracovat v ateliéru na svetro-objektu v základní černé, ne že by mi vosk přímo tekl, ale byl měkčí. Běžné počasí mou práci neovlivní, používám poměrně pevný, docela tvrdý slévárenský vosk, který se taví při teplotách přes 65 až 70 stupňů. A je pravda, že jednou při převozu na výstavu, když sochy z černého vosku zůstaly nějakou dobu zavřené v autě na parkovišti, kde do nich pralo sluníčko, se přihodilo, že se do povrchu fragmentárně obtiskla bublinková fólie. Ale to je, myslím, běžná starost při přepravě soch.

Proč používáte právě vosk?

K vosku jsem se dostala vylučovací metodou při studiu sochařství na Akademii. Pokud nechcete užívat syntetické a chemické materiály, moc velká pestrost se vám nenabízí. Začínáte s hlínou, formy odléváte do sádry, potažmo betonu, tvarovat můžete do dřeva, ale to už je jiná disciplína.

Studovat jste začala koncept v Plzni u Mileny Dopitové, následně na AVU jste prošla monumentálním objektem u Jiřího Příhody a intermédii u Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského, až jste zakotvila v klasickém sochařském ateliéru u Lukáše Rittsteina a Michala Cimaly. Proč?

Po bakalářském studiu v Plzni u Mileny Dopitové, když jsem přecházela na AVU, mi přišlo, že bych potřebovala ještě trošku jiný názor, jiný pohled. Ještě v Plzni mě napadlo přihlásit se k Jiřímu Příhodovi, vyšlo to a já pendlovala mezi Plzní a Prahou, stejně jako tehdy pendloval Jiří, ale mezi Spojenými státy a Prahou. Dá se tedy říci, že se mi tak podařilo prospojovat obě školy, ještě než jsem nastoupila na Akademii na „full time“. Jiří po roce odcházel, vystřídali ho Pavla Sceranková s Dušanem Zahoranským, u kterých jsem byla další rok. Ale protože jsem si uvědomila, že ještě potřebuji poctivou sochařinu, šla jsem za Lukášem Rittsteinem a Michalem Cimalou. Skvělé bylo, že vycítili, že jsem v podstatě hotový člověk, že mě už nepotřebují tvarovat. Dali mi totální volnost, v podstatě se mi stali konzultanty.

Kdy jste se v téhle chronologii rozhodla pro vosk?

Vosku jsem se začala věnovat až u Lukáše s Michalem. Ač se to nezdá, když studujete na Akademii, nemusíte být přímo součástí celé instituce. Tím, že jsem byla u Pavly a Dušana v ateliéru multimédií, který sídlil dole v přízemí, v podstatě ve sklepě, odkud se nám nahoru moc nechtělo a vystačili jsme si tam spolu, moc jsem nevnímala dění jinde. Až když jsem přešla k Lukášovi s Michalem, otevřely se mi nové světy Akademie, minimálně co se týče lidí. Najednou jsem patřila do jednoho z těch krásných starých ateliérů s dřevěnou podlahou, kolem byli sochaři, krásní kluci. Mimochodem právě tam jsem se seznámila se svým přítelem, sochařem Martinem Žákem, se kterým žiju a máme dítě; studoval vedle u Vojtěcha Míči. A sochařský vosk jsem poprvé začala podstatněji vnímat u svého přítele. Úplně mě to ozářilo. Bavilo mě propojovat vosk s diodami a další elektrikou uvnitř soch. Do betonu jen tak diody nebo dráty nevložíte, museli byste pak retušovat tmelem, a to podle mého názoru nevypadá hezky. Najednou jsem dostala možnost přesahovat formu, hrát si s ní. Až vznikla má diplomová práce My Brain, My Battlefield.

Dnes pracujete jak s voskem, tak s betonem. Jak fungují dohromady?

Mně se opravdu líbí komunikace mezi oběma materiály. Beton je tvrdý, industriální, studený a těžký, zato vosk je formativní, hřejivý, připomíná včely. Na první pohled se může zdát, že k sobě moc nepatří, ale jejich kombinace je skvělá. Ráda ty rozdíly vypichuju, mám pocit, že vosk s betonem se přitahují. I když dělám obrazy ve 2D formě – říkám jim malby, ale jsou to spíše voskové intarzie, kde je vosk použitý jako materiál obrazu –, doplňuji je betonovým rámem.

Jste ráda, když se lidé vašich soch dotýkají?

Záleží na barvě vosku; v případě úplně světlého, který má téměř bílý pigment, to moc ráda nemám. Na druhou stranu lidské teplo omakem voskový povrch leští, takže je prima, když se jich člověk dotýká. Samo o sobě to k tomu vybízí. Když tvořím, a je jedno, zda 2D obrazy, nebo 3D sochy, jejich základem je vrstva vosku, do které vyrýpávám drážky, jež pak vylévám voskem jiné barvy. Následně, když stékance – kapičky vosku – zatvrdnou, seškrabávám je pro to upravenými očky. Na povrchu jsou vidět ty tahy, které působí jako dřevořezba. Až při samotném dotyku dostáváte signál od mozku. Zjistíte, že se nedotýkáte dřeva ani betonu, a říkáte si: co to je? Divák začne hloubat, dílo prozkoumává. Takže ve výsledku jsem ráda, když se díla dotýká, ale samozřejmě to má své limity a není to úplně dobré u všeho.

Proč děláte svetry z betonu?

Jedním z mých témat je ochrana těla, štít, něco mezi tělem a vnějším světem. Většinou je tou bariérou oblečení – tričko, látka nebo právě svetr. Proto vznikla série, dá se říci, tělních štítů. Proto svetry z betonu – silného a pevného, aby měkká a zranitelná schránka byla pokryta vrstvou, kterou už nic neprostoupí.

Dříve, za totality, se říkalo, že na AVU bylo přijímáno podstatně méně žen a dívek, protože záhy přišly do jiného stavu a umění se přestaly věnovat. Vy jste typickým opačným případem, krátce po porodu jste se k umění vrátila. Jak se to zvládá?

Složitě a těžce. Žena sochařka, když bydlí v Praze, si vedle bytu platí ateliér. A když se vám narodí dítě nebo jste v pozdějším stadiu těhotenství, ateliér už pro vás přestává být tak důležitý, takže padne otázka: proč si ho dál udržovat a platit? Ale já mám štěstí, že se s mým přítelem, také sochařem, o prostor dělíme. Prvních pět nebo šest let jsme měli ateliér v „umělecké kolonii“ nad nádražím Praha-Libeň, než jsme v době covidu objevili nemovitost – starou hospodu za Prahou, u Českého Brodu, která nás totálně uchvátila. Když jsme hospodu koupili a začali tam společně fungovat a bydlet pod jednou střechou, ukázalo se, že zůstat činná v uměleckém oboru bude mnohem jednodušší, protože ateliér máme přímo v baráku a můžu si tam dovolit chodit třeba jen na půl hodiny, na hodinu a nestane se mi pak, že bych ze sochařství úplně vypadla. Samozřejmě že ze začátku to bylo trochu složitější, protože od mimina, které je k vám přisáté, nejde úplně odejít, ale postupem času, jak je malý čím dál větší, mi to dovoluje. A ještě k vaší otázce: uspět pro ženy-umělkyně bylo a je těžké, protože síto je obrovské. Dříve se říkalo, že o tom, zda se chytnete, rozhoduje deset let po škole, dneska možná jen pět.

Současná výstava v Trafo Gallery je tedy vaše první po porodu?

Takto velká ano, realizovat jsem ji mohla jen díky Martinovi, protože sochařství je také jeho svět. Oba jsme velcí workoholici, jakmile v ateliéru nestrávíme aspoň několik chvilek denně, třeba jen koukáním, jsme z toho nemocní. Když se narodil malej, bylo to krásné, spousta hormonů, obrovská láska, ale zároveň také odevzdání kusu sebe, své práce, na které budujete, dá se říci, celý váš dospělý život. Napadalo mě, že se už k umění nikdy nevrátím. Ale když náležitý čas uplynul, pochopila jsem, že se už nemusím stresovat, že se vrátím do ateliéru a bude mi tam dobře, i díky babičkám a Martinovi.

Prohlížel jsem si fotografie z vaší performance v Plzni. Vrátíte se k téhle disciplíně i coby matka?

Asi ne, to byla součást mých studií, kde nás to přímo vybízelo. Což mě vede k tomu, že bych ráda zdůraznila, že na škole má člověk zkusit co nejvíc, projít si vším možným, aby mohl najít svůj směr. Z těch zkušeností, zážitků pak čerpá v dospělé tvorbě, v kariéře. Já si tehdy uvědomila, jak ráda pracuji s pestrostí materiálů. Dříve to byly nejrůznější textilie, molitany a další měkké věci – dá se říci trochu fetiš. Možná je to i tím, že jedna babička pletla a druhá byla švadlena, která dodnes – i když se tomu už tolik nevěnuje – má pořád krejčovskou dílnu. Jako malí jsme tam s bráchou trávili spoustu času. Proto možná svetry, protože skrze ně se dá zobrazit tělo, ta tělesnost, anatomie, aniž byste modelovali člověka. A já nikdy úplně nepropadla klasickému figurativnímu modelování, prošla jsem si tím, ale nebylo to pro mě důležité. Snažím se figury obcházet stylizací a ornamentem – svetrem nebo tím, že vymodeluji vlasy, které také naznačují člověka.

Ve výstavě máte celé hejno hlav – bust. Proč?

To je další moje posedlost, která vychází z toho, jak strašně shánčlivá jsem. Pořád něco sháním. Ne že bych kolem sebe věci vršila a programově se obklopovala bordelem. Ovšem jakmile něčemu propadnu, jdu si za tím tvrdě – hledám a vymýšlím. Teď to jsou staré stojany. V ateliéru mám už několik těch ze sedmdesátých a osmdesátých let, které měl kdekdo na zahrádce před domem nebo v podstatě kdekoli, a na nich muškáty. Po bazarech kupuju ty podomácku vytvářené, často z roxorů. Často jsou křivé, ale jsou ready-made, přijde mi, že samy o sobě jsou to úžasná umělecká díla. Jeden je vystavený i v Trafo Gallery. Další sestává ze tří obručí nad sebou, ze kterých do prostoru trčí tyčky, na nichž se věšely květiny v květináči, vypadá jako podivný sněhulák. Když jsem ho kupovala na internetovém bazaru, starší paní, která mi ho prodávala, se ptala, co s tím budu dělat. Říkala mi, že ho dostali s manželem v sedmdesátých letech jako svatební dar. Na první pohled byl nehezký, přitom si přímo říkal o devět hlaviček se spoustou proměnných. Vlastně to navazuje na mé mateřství: každá žena by si zasloužila podobný stojan, kde by si tu svou unavenou hlavu odložila a vzala čistou, čerstvou nebo si jen vyměnila účes, protože se jí zrovna nechce česat a musí někam jít, jako já za vámi do galerie na rozhovor.