Takhle zábavný festival v Cannes dlouho nebyl! Filmaře začalo natáčení zase bavit
Provokatér Nicolas Winding Refn je zpátky ve velkém stylu, Alicia Vikander září v nejakčnějším filmu sezóny a debutující Jordan Firstman obsadil Caru Delevingne do dojemného hitu Club Kid.
Takhle zábavné Cannes dlouho nepamatuju. Zatím jsme sice v soutěži neviděli odvážnou jízdu typu loňského Siratu anebo Substance o rok dřív, ale jiskry tu jsou. Po desetileté pauze se do Cannes vrátil Nicolas Winding Refn. Kdysi si udělal jméno sérií mafiánek z kodaňských ulic Pusher, v roce 2011 vyhrál v Cannes cenu za režii s krimi dojákem Drive. Propadl potom neonovým barvám a dekonstrukci příběhu: děj nahradila sošná gesta. A pak už jen pauza a dva seriály. Po překonání zdravotních komplikací, kdy ho museli v nemocnici křísit defibrilátorem, je ale dánský režisér zpět: po desetileté pauze představil estetický thriller Her Private Hell, který působí jako neonové hřiště.
Odehrává se luxusním mrakodrapu, v uličce za asijským bistrem anebo ve sci-fi studiových filmových kulisách a la Barbarella. Elle (Sophie Thatcher) má natáčet film s influencerkou Hunter (Kristine Froseth), která by ráda hltala slávu a přízeň. Dvojici doplňuje Dominique (Havana Rose Liu), která sbalila Ellina otce – a to poté, co zřejmě randila s ní. Důležitější je vztah s otcem: dívky straší tajemný Leather Man s koženými rukavicemi posetými diamanty. Mýtus praví, že si dojde pro každou holku, o kterou se jejich táta nestará. Her Private Hell je mozaikou střepů uhrančivých scén, ironických dialogů a podmanivé hudby legendárního Pina Donaggia. A hlavně: vypadá to, že Refna začalo filmování zase bavit.
Koho baví určitě, je korejský režisér Na Hong-jin (Žluté moře). I on se vrací po deseti letech. V soutěži promítá akční sci-fi Hope, což je čirá radost, kde do sebe zapadá promyšlená orchestrace akčních scén i béčkové efekty. A s rozpočtem 30 milionů eur jde o nejdražší korejský film všech dob.
V pobřežním městečku Hope Harbor poblíž hranice se Severní Koreou něco řádí. Seržant Bum-Seok (Hwang Jung-min) kouká na rozsápanou krávu, možná do kraje zabloudil tygr. A zatímco parta lovců vyráží do hor, seržant jede do města. A tady hledí na jistou zkázu: těla sousedů poházená po ulici, domy v troskách. Než uvidíme mimozemského pachatele, uběhne hodina bláznivé akce, k dosavadním hrdinům se přidává ještě odvážná policajtka Sung-ae (Jung Ho-yeon, známá ze Hry na oliheň).
Na Hong-jin obsadil coby světlem zářící vetřelce manželský pár Alicii Vikander a Michaela Fassbendera. Právě dánská herečka propadla korejské kinematografii při dávné návštěvě festivalu v Pusanu. Později oslovila Naa s chutí spolupracovat. „Chvíli jsme něco vyvíjeli,“ zavzpomínala v Cannes: „a potom mi velice jemně řekl: ‚Pracuju už 10 let na takové sci-fi a vypadá to, že konečně dostaneme peníze.‘ A pak mi nabídl roli mimozemšťanky. Neváhala jsem a souhlasila.“ Michael Fassbender na Hope podtrhl žánrovou pestrost: „Chvíli je to komedie, pak absurdita, pak zase reálné drama. Míchá ty žánry v překvapivém rytmu, není to úplně obvyklé.“
Na filmovém trhu mezitím vyvolal nákupní horečku debut Club Kid amerického herce Jordana Firstmana. Celosvětová práva koupila nakonec A24 za 17 milionů dolarů. Firstman ve filmu ztvárnil klubového promotéra Petera, který s kamarádkou Sophií (Cara Delevingne) pořádá techno večírky v berlínském stylu. Znamená to především hodně sexu a drog. Peter je sice gay, ale během párty se vyspí s obdivovatelkou z Londýna – a o deset let později mu pak její kamarádka přiveze nečekaný dárek: syna. I s pasem a rodným listem. A Peter se musí stát hodným tátou. „Měl jsem období, a teď to bude znít divně, kdy okolo mě byly samé děti,“ řekl Jordan Firstman v Cannes pro časopis Deadline. „Kamarádi začali mít děti a docela jsem s nimi vycházel. Tak mě nejdřív napadlo: ‚Já a dítě, legrace, haha. Adam Sandler bla bla bla.‘ Během psaní jsem se pak rozešel s partnerem, s kterým jsme právě hodně chodili na mejdany.“ Firstman se sám ocitl na křižovatce, kdy drogy už nefungovaly jako dřív, což později obtiskl do scénáře. Stejně jako nakažlivé LGBTQ prostředí a klubový slang a dobovou hudbu.
Nepovažuju Club Kid za perfektní film, má ale nadšení, náladu, a emoce. Tak akorát, aby z něj diváci šíleli. Svou živelností mi připomíná Anoru od Seana Bakera, která v Cannes vyhrála předloni. Club Kid považuju za jednoho z favoritů sekce Un certain regard, a především jsem si jistý, že jej skvěle přijmou i diváci mimo festival.
