Nová minisérie oživuje příběh Simony Monyové a ukazuje spisovatelku víc než jen jako oběť vraždy
Příští březen by oslavila šedesátiny. Letos v srpnu uplyne patnáct let ode dne, kdy zemřela. Rukou svého druhého manžela, s nímž se právě rozváděla, což Simonu Monyovou nakonec „proslavilo“ víc než její knižní bestsellery o vztazích. Nová minisérie platformy Oneplay nazvaná jednoduše Monyová chce ale připomenout, že za bulvárně atraktivní černou kronikou byla komplexní žena, podnikavá, samostatná, vtipná, milující. První díl ze šesti má na Oneplay premiéru 15. května, další následují vždy po týdnu.
Jak se jí to mohlo stát, to byla jedna z otázek, nad kterou jsme přemýšleli neustále, říká hlavní scenáristka Monyové Barbora Námerová. Sérii označuje jako svým způsobem analýzu toho, jak úspěšná, krásná, vášnivá matka a spisovatelka mohla být obětí domácího násilí. I proto každý díl končí 3. srpna 2011. „Od začátku jsme věděli, že nechceme ukazovat vraždu. Ale chtěli jsme do každého dílu dostat fakt, že k ní opravdu došlo. Reminiscencemi z okamžiků těsně po vraždě jsme chtěli divákovi připomenout, že se sice zdánlivě dívá na romantický příběh – ale není to romantický příběh,“ vysvětluje Námerová.
Série, jejíž dva díly se ukázaly na domácím festivalu Serial Killer a na seriálovém trhu v rámci Berlinale, si tak záměrně hraje se zpochybňováním narativních škatulek – jak romantických příběhů, tak true-crime kauz. Začíná u nespokojené matky v domácnosti, která plete svetry a sní o psaní, pokračuje skoro jako romantická komedie, v níž Simona vztahy své a svých kamarádek s ironickým humorem používá do svých knih. „Dostaneme se od naivního, růžového pohledu buclaté holky v kytičkových šatech, co žila v zabydleném bytě plném obrázků a plyšáků, k vyhublé ženě v kožených legínách a černém roláku, v jejímž životě barvy vyhasly a která žije ve vile, kde je sklo, kov, zrcadla, všechno hranaté a nepříjemné,“ popisuje proměnu hlavní hrdinky a jejího světa režisérka Zuzana Kirchnerová s tím, že tuto práci s diváckým očekáváním brala jako výzvu. „Je logické, že Nova na diváka myslí a nechtěla, aby lidi po prvním dílu utekli, protože by byl moc temný a drsný,“ dodává.
Režisérka na sebe během natáčení výrazně upozornila díky svému celovečernímu filmovému debutu Karavan, uvedenému v Cannes. Na nabídce věnovat se osudu známé spisovatelky ji nejvíc přitahovalo právě to, že Simona Monyová nenaplňovala klišé o obětech domácího násilí. „Šlo o komplikovaného a komplexního člověka, což samozřejmě každého tvůrce přitahuje,“ připomíná Kirchnerová. Stereotypní obraz vykresluje mlácené ženy jako jednoduché, pasívní bytosti, které si svým chováním za svůj osud tak trochu můžou. „U takové silné ženy to ale nikdo nečekal, i proto mi přišlo tak zajímavé její osud prozkoumat,“ říká režisérka nominovaná díky Karavanu na Českého lva i Cenu české filmové kritiky.
Novou tvář Simoně Monyové dala Tereza Ramba, jedna z nejobsazovanějších českých hereček. „Mě moc lákala vize přesahu, jež téma série může mít. Naskytla se tu možnost vrátit hlas ženám, které třeba nemají zrovna sílu ho najít samy v sobě,“ odůvodňuje svou účast Ramba. Také se jí líbilo, že se její hrdinka pohybuje na hraně. „Takových ženských postav je hodně málo, když čtu třináct scénářů za rok, tak třeba dva z nich takový charakter mají,“ podotýká. K účasti ji přesvědčila i Zuzana Kirchnerová a její vize. „Už z toho hovoru jsem pochopila, že si sedneme a že po mně Zuzana bude chtít možná ještě víc, než je běžné, což mě láká. Já jsem totiž hrozný perfekcionista. Vždycky mám pocit, že chci víc, ale nikdo to po mně nechce. A Zuzana chtěla ještě stokrát víc a já měla den naplněný,“ chválí si spolupráci herečka stejně jako fakt, že herci dostali hodně času na zkoušky. „Točím i filmy, které mají jednu čtenou zkoušku. U Monyové jsme těch setkání měli třicet.“
Mechaniky násilí v intimních vztazích
Čas na přípravu dostal i scenáristický tým. Prvotní nápad na zpracování osudu Simony Monyové pochází od scenáristky a producentky Marty Fenclové. S kreativní producentkou Klárou Follovou pak vybraly jako hlavní scenáristku série Barboru Námerovu, nominovanou na Českého lva i Cenu české filmové kritiky díky dramatu o znásilnění Špína. Podle Follové se tak stalo „na základě jejího empatického přístupu, který znám z předchozí práce“. Ten Námerová projevila i tady. Jak k příběhu přistoupit, se rozhodla až po důkladných rešerších. Nabídku dostala těsně po absolvování scenáristického programu Serial Eyes v Berlíně a na Monyové pracovala podobným způsobem, jaký zažila tam. „Často jsme se viděli s rodinou Simony Monyové, bavili jsme se i s policisty, kteří s námi konzultovali ten samotný zločin. Pak jsme měli přibližně měsíc tzv. writers‘ room, kam jsem přinesla základní koncept a na něm jsme pracovali spolu s Ivanou Sujovou a Jakubem Haubertem,“ popisuje Námerová.
Vhled do mechaniky toxických vztahů tvoří ve zvoleném konceptu výraznou roli. „Když jsme v rámci přípravy mluvili s lidmi, kteří se setkali s domácím násilím, viděla jsem v tom jasné a opakující se vzorce. Když jsem jim pak řekla, že podobný příběh jsem slyšela už několikrát, byli vždycky překvapení, protože každý si myslel, že se to děje jen jemu. Což je vlastně taky překážka, aby o tom lidi mluvili. Nedovedou si představit, že by to zažíval i někdo další,“ odkrývá Klára Follová s tím, že i vztah Simony Monyové s jejím druhým mužem kopíroval typické struktury domácího násilí. „Pro mě osobně je moc důležité, aby diváci pochopili, že ty vzorce existují a že je možné z toho vystoupit,“ přeje si producentka. Barbora Námerová souhlasí. „Na začátku to často působí jako dokonalý vztah, ale nenápadně se začnou objevovat varovná znamení. Byli bychom rádi, kdybychom pomohli našim divákům je vypozorovat a tak předejít tomu, aby se vůbec dostali do situace, v níž se nakonec ocitla Simona Monyová,“ netají se ambicí scenáristka.
I proto k hrané šestidílné sérii patří také třídílná série dokumentární nazvaná Láska nebolí, která téma násilí v intimních vztazích prozkoumá ještě víc do hloubky a z dalších stran. „Rozhodli jsme se pro ni v průběhu přípravy Monyové, i vzhledem k tomu, jak obrovskou rešerši jsme měli. Taky jsem vnímala jako svou určitou zodpovědnost to téma víc otevřít,“ říká Follová. Protagonisty dokumentu označuje za odvážné. „Kromě rodiny Simony Monyové tam vystupují i lidi, kteří měli sami problémy s agresí, jako třeba lékař Tomáš Šebek, a mluví o tom veřejně a otevřeně. Zároveň tam máme muže, režiséra Davida Laňku, jenž byl sám obětí domácího násilí, což je taky jedno z tabu,“ popisuje Follová.
Zatímco Monyová se záměrně soustředí hlavně na zavražděnou spisovatelku, Láska nebolí se zajímá i o lidi, kteří se domácího násilí dopouštějí, a organizace jako ROSA nebo Liga otevřených mužů, jež jim pomáhají naučit se ovládat svůj vztek, rozklíčovat, co jim spouští emoce, a jak ze vzorců násilného chování vystoupit. „To je pořád dost tabuizované téma a s Klárou Follovou, režisérem Tomášem Kleinem a rešeršistou Radimem Lisou jsme ho chtěli víc otevřít. Častokrát jsou lidi, kteří se dopouštějí násilí v rodinách, sami obětí násilí, někdy v minulosti. Narcistní lidi většinou nevěří v lásku a jediné, co jim zůstává, aby udrželi druhého ve vztahu, je násilí. Zní to paradoxně, ale často se tito lidé nejvíc bojí právě toho, že je žena opustí,“ upozorňuje Námerová, jež se tento typ osobnosti snažila pochopit přes rozhovory s odborníky i načítáním jejich profilů v různé kriminalistické literatuře, aby mohla věrohodně vytvořit postavu druhého manžela a nakonec i vraha Simony Monyové.
V hrané sérii si ho zahrál Igor Orozovič, jenž se kvůli roli scházel s psycholožkou, která se věnuje násilníkům. Dalším zdrojem jeho postavy se staly i samotné knihy Simony Monyové. „Popisuje v nich situace, jež mohly a nemusely být z jejího života, ale vlastně jsme si dokázali představit, že se jí něco z toho mohlo stát,“ podotýká Námerová. Manžel se tak nejmenuje jako ten reálný, ale jako ten z knihy, tedy Adam Lang. „Neopakujeme jméno vraha, nejen z legálních důvodů, ale i proto, že náš narativ je věnovaný hlavně Simoně,“ osvětluje Barbora Námerová. V klasickém true-crime se podle ní pozornost často věnuje pachatelům, Monyová chce vrátit hlas té, na níž bylo násilí spácháno. „A nechceme o ní mluvit jen jako o oběti, ale i jako o matce, úspěšné spisovatelce, business woman. Simona Monyová byla rozporuplná, vášnivá, měla v sobě hodně humoru a ironie, které vkládala do svých knih,“ připomíná scenáristka.
Série obsahuje také kritiku toho, jak společnost bagatelizuje ženy s kariérou a nepodporuje jejich sny. „Pocházela z generace, jež místo pochvaly slyšela spíš to, co je špatně. Ona byla až moc, což mi je taky blízké, protože se s tím potýkám nejen já, ale i spousta mých kamarádek, a myslím, že i Tereza Ramba. To, že musíte pořád někomu vysvětlovat, že máte mít nějaké místo na světě, nebo se obhajovat, že chcete něco, co je pro muže úplně běžné, s naším dámským týmem hodně rezonovalo,“ říká Zuzana Kirchnerová.
Jen se souhlasem rodiny
Režisérka Karavanu se letos zapojila do kauzy kolem snímku Sbormistr, v únoru spolu s kolegyní Beatou Parkanovou iniciovala otevřený dopis vyjadřující podporu těm, kteří „byli zneužiti, použiti či okradeni o své příběhy“. „Není možné točit příběh žijící osoby bez jejího souhlasu, není možné, aby ambice tvorby, stejně jako jakékoli jiné ambice, vítězily nad lidskou i profesní slušností, nad morálkou,“ píše se ve vyjádření. Za práci na Monyové má podle svých slov svědomí čisté, při natáčení brala ohledy na rodinu hlavní hrdinky. „Jsem i vystudovaná právnička a osobnostními a autorskými právy jsem se dost zabývala. Oneplay má velké publikum a kampaň opravdu zasáhne těm lidem do života. Proto jsme si ty otázky kladli a některé věci ze scénáře, třeba ohledně Simoniných rodičů, které nebyly úplně jasné, jsem raději nepoužila,“ prozrazuje režisérka. Ujištění, že série vzniká se souhlasem pozůstalých, také hrála klíčovou roli v jejím rozhodnutí Monyovou režírovat. „Klára Follová i Marta Fenclová mě přesvědčily, že k tomu přistupují poctivě, že s rodinou mají dobrý vztah, a kdyby řekla ne, tak nic nevznikne,“ ubezpečuje Kirchnerová s tím, že Marta Fenclová kontaktovala syny spisovatelky hned ve fázi prvotního nápadu.
„Nechci se ale srovnávat nebo se stavět na nějaký morální piedestal. My jsme Monyovou dělali tak, jak jsme cítili, možná jsme taky všechno neudělali správně,“ říká Kirchnerová při zmínce o Sbormistrovi. „Máme štěstí na její syny, kteří jsou velmi otevření a přejí si, aby odkaz Simony Monyové žil dál,“ dodává Tereza Ramba. „Jsou velmi mediálně zdatní, protože si té nevyžádané pozornosti užili až moc a naučili se bránit. Ten seriál chtěli točit zcela vědomě,“ doplňuje ji režisérka.
Spolupráce s Monyovými byla důležitá i pro Barboru Námerovou. „Byli ochotní se scházet, upřímně odpovídat na naše otázky, přitom pro ně muselo být těžké se k tomu vracet.“ Kirchnerová upozorňuje, že Oneplay šlo i do toho risku, že by si synové Simony Monyové mohli svůj souhlas rozmyslet. „Na to mají naprosté právo a je důležité, aby si to filmaři uvědomovali. Mohli by zjistit, že to nedomysleli, že se jim začalo přitěžovat… Navíc je něco jiného číst scénář a pak vidět hotový díl,“ vyjadřuje pochopení režisérka. Rodinu podle ní brala produkce televize Nova jako rovnocenné partnery, co se týče jejich souhlasu s existencí díla. A brala v potaz jejich připomínky (například se upravila scéna Vánoc, v níž Simona rozdávala drahé dary, což by podle synů mohlo svádět k omylu, že byla materialistická). Tato spolupráce však neznamenala, že by příbuzní tvůrcům říkali, jak mají co točit.
Kirchnerová ani Ramba ostatně Dominika, Michala a Šimona Monye do konce natáčení ani záměrně osobně nepoznaly. „Neděláme copy-paste Monyovou, nikdo jsme nebyli u nich doma. Natočili jsme nějaký náš pohled, pořád jde o subjektivní umělecké dílo, interpretaci,“ vysvětluje režisérka. Ramba souhlasí. „I z jiných projektů mám zkušenost, že v jednu chvíli prostě musíte opustit předlohu a vyprávět příběh,“ říká herečka naposledy nominovaná na Českého lva za drama Zápisník alkoholičky. U Monyové se ujistila, že souhlas rodiny je ošetřený, a pak se do role ponořila naplno. S příbuznými se nechtěla setkat i proto, aby si udržela odstup a práci emocionálně zvládla. Při natáčení také stejně jako u Zápisníku alkoholičky využila služby doktora Pavla Čecha, jenž se specializuje na psychosomatiku.
„Bylo to spíš na osobní bázi, abych si nebrala ty postavy domů. Když přijdete po čtrnáctihodinové směně, při níž vás někdo mlátí a plive na vás, domů uvařit večeři, je to fakt těžké. Připravovat jsem se začala už půl roku dopředu. Naučit se, jak rychle vstupovat a vystupovat z role, je důležité. Dřív mi to přišlo směšné, ale teď už bez toho nemůžu být,“ chválí si Ramba s tím, že práci s MUDr. Čechem by doporučovala každému herci.
S Monyovými se herečka potkala až loni v září na festivalu Serial Killer v Brně, kde se Monyová stala nejlepším televizním seriálem střední a východní Evropy a Ramba získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon. „Mám s nimi fotku, která pro mě moc znamená. Řekli mi tam moc krásné věci. Že v té sérii svou mámu vidí a že by byla pyšná, protože tam není ukázaná jako oběť, ale jako ostrá, krásná ženská, jež umí zařvat a umí se bránit,“ vzpomíná Ramba.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
