Z Kaliště do srdce Vídně: Jak se z „neotesaného“ rodáka z Vysočiny stal pilíř světové hudby
Filozof Ivan Blecha v obsáhlé publikaci analyzuje Mahlerovu tvorbu v kontextu vídeňského intelektuálního kvasu, židovské zkušenosti i technických možností záznamu zvuku. Ukazuje tohoto skladatele jako postavu plnou protikladů, žijící v napětí mezi rozumem a fantazií, přísností a vlídností, vyzrálostí a dětinskostí, vážností a směšností, naivitou a ironií. A to nejsou všechny Mahlerovy paradoxy: svým původem to byl až neohrabaný venkovan, který se stal jedním z nejvzdělanějších komponistů historie. Vyšel z periferie, ale jeho zkušenost se stala pro mnohé centrální.
Lidé pocházející z periferií rakouské monarchie bývali prostší, zemití, uzavření, nejistí, ale ve svých snahách urputní: „Na první pohled budili pozornost, ne-li přímo posměch: působili neohrabaně, neotesaně, ve společnosti nedokázali vypadat noblesně, jejich upřímnost a výbušnost, s tím spojená, bývaly spíše na překážku. Byli ale nositeli zašlých tradic, rozuměli věcem, na které se ve velkých městech už zapomnělo, měli mnohem větší zkušenost s obtížemi života, se smrtí, nemocemi, zoufalstvím, vyloučeností. Z provincie si většinou také přinesli skepsi, trudnomyslnost a pesimismus.“ Platí to podle filozofa Ivana Blechy (* 1957) také o skladateli Gustavu Mahlerovi (7. července 1860 – 18. května 1911), rodákovi z Kaliště u Humpolce. V dvoudílné knize Dávné znění / Klopýtání s Gustavem Mahlerem, kterou vydala Archa, nevypráví chronologicky jeho životopis, ale esejisticky probírá s ohledem na skladatelovo myšlení a tvorbu vybraná témata jako vídeňská moderna, příroda a darwinismus, židovství či nacismus. A Mahlera, podle něj jednoho z nejvzdělanějších skladatelů všech dob, vykládá v souvislosti barvitě vykreslených kulturních dějin a filozofie.
Náročná Alma i vídeňská moderna
Obsáhlá kniha je pestrá tematicky i stylisticky: neschází v ní podrobnosti o skladatelově soužití s manželkou Almou, jíž on sice znemožnil vlastní hudební kariéru, ale ona zase svými finančními nároky podle autora přispěla k jeho fyzickému přepracování a podlomení zdraví. A její nevěra s architektem Walterem Gropiem jej „skoro usoužila k smrti“. Profesor Ivan Blecha přidává detaily z jeho soukromí, například že na svůj zevnějšek Mahler moc nedbal, ale záleželo mu na pohodlí. S jakýmsi přirozeným nárokem si při cestování pro sebe zabíral největší místnosti a dokonce i největší postele, „ačkoli byl menší než já“, jak si prý postěžovala Alma.
Delší a podstatnější jsou ovšem autorovy odborné filozofické exkurzy o rozdílech mezi zrakem a sluchem nebo o vztahu hudby a architektury. A také líčení myšlenkového kvasu Vídně v době, kdy v ní Mahler žil, inspiroval se tamní atmosférou a sám k ní přispíval, ale současně z ní utíkal do přírody. Skladatel Anton Bruckner dával hodiny klavíru fyzikovi Ludwigu Boltzmannovi; Johannes Brahms chodíval do salónu rodiny průmyslníka Karla Wittgensteina, kde se občas objevil i mladý Mahler; syn Karla Wittgensteina, filozof Ludwig, finančně podporoval literáty Rilkeho a Trakla, ale také architekta Loose, aniž by o tom ovšem dotčení věděli. Adolf Loos se hlasitě zastal Arnolda Schönberga po skandálním uvedení jeho novátorských Písní z Gurre, které nepřipravené vídeňské publikum vypískalo. Otec známého teoretika umění Ernsta Gombricha byl spolužákem spisovatele Huga von Hofmannsthala a jeho matka byla známá pianistka, žačka Brucknera, a dávala hodiny klavíru Mahlerově sestře…
Hudba pro gramofon a ticho přírody
Vídeňské prostředí autor knih o fenomenologii a Husserlovi líčí shodně s dalšími odborníky jako plné napětí: bylo modernistické, ale současně v něčem zůstávalo archaické s tradičními, až těžkopádnými monarchistickými strukturami. Podobně jako popsal svou Kakánii Robert Musil: „Podle ústavy byla liberální, ale vládlo se v ní klerikálně. Vládlo se klerikálně, ale žilo se svobodomyslně.“ Blecha ukazuje, jak na moderní technickou dobu reagovala tamní kultura i každodenní zvyky: například oblíbený valčík, jehož ve Vídni bylo pro leckoho až přespříliš, byl možná také dokladem „radostného přitakání industriálním formám pohybu, rotacím strojů, cyklů různých procedur, práce soukolí“. Technický aspekt je významný také pro Mahlerovu hudbu: zvláště jeho symfonie jsou někdy takovou spletí zvuků stojících proti sobě, že jsou nejlépe zachytitelné v nahrávacím studiu na gramofonovou desku. Jeho skladby prý budí dojem, jako kdyby Mahler nutnou režijní práci ve studiu, „kde se teprve zvukům dostane jejich pravá čistota a vzájemná přesná vyváženost, už předjímal“. A výhoda elektronického záznamu a technické práce se zvukem dává podle Blechy ještě jednu možnost, ze které by měl Mahler asi radost: pobývat se sluchátky na uších v přírodě a poslouchat ho tam. Ostatně Mahlerova hudba podle něj do koncertních síní tak úplně nepatří: „Je to hudba přírody, kosmu, bytí… Sám v přírodě a s přírodou komponoval.“
Na Mahlerově tvorbě Blecha oceňuje, že do klasické hudby nechával vpadat sám život, zvuky věcí a přírody. A také že v jeho symfoniích najdeme mnoho kontrastů: „Stopy předchozího způsobu života s jednoduchými a ustálenými hodnotami, pak ale také dramatické rozpady hudebních témat, groteskní destabilizaci, ironii, pluralitu hlasů, tematickou nestálost, hybridnost žánru a formy, užívání četných aluzí a citací.“ V tomto ohledu ho přirovnává k Jaroslavu Haškovi.
Univerzální židovská zkušenost a modernita
Významné je pro autora Mahlerovo židovství. I když skladatel formálně konvertoval ke katolictví, byl terčem antisemitských útoků, které mu vyčítaly například excentricitu a divoká gesta. V jedněch novinách z roku 1898 se psalo: „Způsob dirigování pana Mahlera je problematický… Velmi často dochází k tomu, že jeho levá ruka neví, co dělá pravá. Mahlerova levá ruka v křečovitých záchvěvech často opisuje jakýsi rozevlátý kruh, chtivě se po čemsi sápe, kohosi škrtí, rdousí neviňátka, cosi hněte, metá kozelce – zkrátka je často v deliriu tremens, ale nediriguje.“ Důležitější je ale pro Blechu Mahlerova židovská zkušenost. Obecně byla nekomfortní zkušenost Židů s cizím a vůči nim chladným prostředím velmi průkopnická a „moderní“: pak už to totiž nebyli jen Židé, kteří jaksi ze své podstaty naráželi na cizí a nepřátelský svět, v němž se rozpadaly dosud platné hodnoty a jistoty. Právě židovští autoři se průkopnicky snažili hledat cesty, jak artikulovat tuto univerzálně moderní zkušenost. Mahlerova tvorba vyjadřovala onu zvláštní tíži, kterou strach ze ztráty jednoty, přehlednosti a řádu přinášel. Takže hlas tohoto muže z periferie se i díky tomu pozvolna stával centrálním: díla Gustava Mahlera patří v současnosti k nejhranějším na světě. Ačkoliv byla po jeho smrti uváděna spíše sporadicky, od poloviny 20. století jejich popularita stabilně roste.
S Blechou můžeme v jednotlivostech polemizovat. Pokud píše, že v románu Verdi pronásledoval Franz Werfel Richarda Wagnera až se „vzteklou nenávistí“, namítáme, že dílo samo působí spíše jako Werfelova výzva k vnitřnímu smíření. Pokud říká, že Bohumil Hrabal dopředu tušil vlastní smrt, pak můžeme doplnit, že ji možná i plánoval. A způsob, jakým jednotlivým hudebním motivům přiřazuje jednoznačné významy, může znít až příliš kategoricky; píše-li, že „kvarta je po celé věky u všech národů symbolem přírody“, tak podotkněme, že s onou deklarovanou univerzálností by se dalo polemizovat.
Celkově jde ale o důstojný hold skladateli a našemu krajanovi, který se po roce 1989 postupně dostává do povědomí zdejší veřejnosti (i díky festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců). Přesto u nás jeho jméno zůstává ve stínu „národních“ velikánů Dvořáka nebo Smetany.
