Jak v krizových okamžicích svých životů uspěli významní intelektuálové, politici a umělci od antických filozofů po Gustava Mahlera, Maxe Webera a Václava Havla? Kde hledat útěchu a naději v těžkých dobách? Existuje univerzální odpověď? A může být naděje i ve světě, v němž tradiční náboženství pro mnohé ztrácejí svoji přitažlivost?
Na to hledá odpovědi kanadský historik, spisovatel a vrcholný politik Michael Ignatieff (* 1947) ve více než třísetstránkové knize O útěše: jak žít s nadějí v temných časech (vyd. Kalich). Své historické hrdiny zastihuje v nejtěžších okamžicích jejich osobních životů (těsně před vynesením rozsudku smrti nebo po úmrtí blízkých) i v krizových fázích dějin jejich národů (americká občanská válka). Tak například Cicero musel poté, co mu nečekaně zemřela milovaná dcera, na zacelení této emocionální rány uplatnit stoicismus. Přičemž se ukázalo, „že filozofické spisy o utrpení nedokážou utěšit ani muže, který je napsal“. A prezident Abraham Lincoln zase řeší, jak vykřesat naději pro fatálně rozdělený národ, jehož obě části se zaštiťují vůli téhož boha.
Nauky nepomůžou, pomůžou lidi
Autor v knize předestírá několik odpovědí (starozákonní, křesťanskou, stoickou a ideu pokroku), ale k jejich účinnosti je skeptický. V temných dobách nám podle něj nic tak abstraktního, jako je víra v dějiny, v pokrok, ve spásu nebo v revoluci, příliš nepomůže. Jsou to jen nauky. My potřebujeme lidi, kteří nám svým příkladem ukazují, co to znamená vytrvat všemu navzdory: „V posledku nám nejsou útěchou nauky, nýbrž lidé: jejich příklad, jejich jedinečnost, jejich odvaha a nezlomnost, jejich přítomnost, když je potřebujeme nejvíc.“
Mohou to být hlasy lidí, kteří k nám promlouvají napříč věky a ujišťují nás, že v dané situaci nejsme první. Podle autora dokonce vytvářejí jakýsi řetězec smyslu, který se utvářel po dlouhé generace. Osm set let poté, co se Boethius ve spisu Útěcha z filozofie utěšoval představou, jak ho moudrá paní Filozofie přichází navštívit do vězení, četl zmíněný Boethiův text ve vyhnanství básník Dante a nechal se jím inspirovat k představě cesty, taktéž ve společnosti moudré paní, vedoucí z pekla přes očistec do ráje. Po uplynutí dalších šesti set let se v létě roku 1944 mladý italský chemik Primo Levi vlekl Osvětimí a při chůzi si náhle vybavil Dantovy verše: „Uvažte, k čemu jste to přizváni, člověk tu není, aby žil jak zvíře, je naším cílem ctnost a poznání.“ Takto se podle Ignatieffa jazyk útěchy uchovává a předává: „Lidské bytosti se v mezních situacích navzájem inspirují napříč celým tisíciletím“.
Čas není záležitostí délky, ale hloubky
Součásti této „solidarity v čase“ můžou být podle autora i umělecká díla, která by posluchačům/divákům/čtenářům přinášela zážitek transcendentna. „Hudba musí vždy obsahovat touhu po tom, co je za hranicemi tohoto světa,“ tvrdil kupříkladu Gustav Mahler.
Podstatná ale může být i obyčejná lidská blízkost, kterou autor dojemně popisuje třeba v závěrečném příběhu zakladatelky moderního hospicového hnutí Cicely Saundersové. Do té se těsně před smrtí zamiloval jeden z pacientů. Ona jej pak navštěvovala každý večer a povídali si spolu s tichou naléhavostí, jakou umožňují poslední chvíle. Společné chvíle jí naprosto převrátily představy o tom, co je možné, když se čas vyměřený člověku chýlí ke konci. Čas není záležitostí délky, ale hloubky, tvrdila. Když si jí umírající pacienti stýskali, že jim už žádný nezbývá, odpovídala, že času je vždy dost, můžete-li být s někým, s kým ho prožijete společně.
Se sympatiemi pak autor píše i o Michelu Montaignovi, který nakonec útěchu hledal někdy v pobaveném, jindy v trýznivém procesu niterného smíření se stářím, s dobou a s životaběhem, „v rozkoších, rytmech a houževnatosti samotného lidského těla. Hledání útěchy tím přesunul od mysli k pocitu, že stojí za to žít život vteřinu po vteřině prostě proto, že člověk cítí, jak mu v žilách koluje jeho rytmus.“
Namísto soudu přiznání krize
Kniha dává nahlédnout i do soukromí zmíněných osobností a testuje, jak to u nich bylo se vztahem teorie a praxe. Nevynechává ani to, co by se dalo hodnotit i jako morální prohřešky nebo prostě chyby, kterých její hrdinové později sami litovali: Jako když se Cicero rozvedl se svou stárnoucí ženou a vzal si mladší. Sociolog Max Weber ze svého bytu vykázal vlastního otce a ten několik týdnů nato náhle v osamění zemřel. Havel byl opakovaně nevěrný manželce Olze.
Ignatieff to ovšem připomíná vzhledem k tématu zcela odůvodněně, způsobem citlivějším a empatičtějším než třeba Johnsonovi Intelektuálové nebo Filozofické příběhy Martina Cohena. Autor dané lidi nesoudí, protože sám neví, jak by jednal na jejich místě; naopak se přiznává i ke své hluboké životní krizi, do níž upadl po smrti svých rodičů. I když ale píše o otázkách, na které si každý člověk musí najít odpověď sám za sebe, ukazuje, že v tomto hledání nemusíme být úplně sami. A přestože publikace O útěše: jak žít s nadějí v temných časech pojednává o doslova smrtelně vážných a vesměs tragických záležitostech, její vyústění může být i nadějeplné.
