Jáchym Topol: Byl bych spokojenější, kdybych se v roce 1988 svíjel s Petrem Pavlem na zakázaném koncertě
Hned na začátku roku vyšel jeden z nejočekávanějších letošních románů, Peklo neexistuje Jáchyma Topola (63). Tak jako v předchozím Citlivém člověku v něm píše o Rusku, vedle toho také o covidu, baroku, prezidentu Petru Pavlovi či o chystaném atentátu na Miloše Zemana. Jáchym Topol, působící jako dramaturg v Knihovně Václava Havla, je spisovatel srostlý s aktuálním děním, což v rozhovoru potvrzuje.
V polovině února jste se zúčastnil Mnichovské bezpečnostní konference, kde jste spolu s diplomatem a básníkem Tomášem Kafkou a prezidentem Petrem Pavlem diskutoval o síle české literatury. Je literatura v pozici, aby se o ní na podobných akcích diskutovalo? Představuje pořád ještě společenskou sílu, s níž je třeba počítat?
Znám mnichovský Literaturhaus a obecně literární provoz v Německu, takže jsem se organizaci této debaty nedivil. V Česku by asi působilo zvláštně, kdyby prezident mluvil o literatuře, ale v Německu je její postavení jiné. K elitě patří, že se vyzná v umění, a německý politik jednou zajde na symfonii, jindy přečte knihu – a je schopen o tom komunikovat. Naše diskuse tedy zapadala spíš do německého přemýšlení o literatuře. Nutno říct, že i tak byla debata v rámci celé bezpečnostní konference spíš oddechovým bodem. Mluvili jsme o humoru v literatuře. Náš černý humor je často sebeobranný. Během debaty jsem mimo jiné hovořil o tom, na co jsem přišel při psaní svého nejnovějšího románu Peklo neexistuje – ať chci, nebo nechci, jsem následovníkem Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška. Humor v jejich dílech má právě sebeobrannou funkci.
Jaký je váš pohled na prezidenta Petra Pavla? Spisovatelka Simona Bohatá, která mívala v 80. letech blízko k alternativní kulturní scéně jako vy, mluvila na únorové demonstraci Milionu chvilek pro demokracii v Jindřichově Hradci o tom, že se zprvu nemohla smířit s jeho komunistickou minulostí, ale po dvou letech v úřadu ji přesvědčil, že je člověkem na svém místě.
V tom se Simonou Bohatou zcela souzním. Kdybych se v roce 1988 s Petrem Pavlem s vlasy po pás svíjel na zakázaném koncertě Psích vojáků, byl bych spokojenější, ale nikdo není dokonalý. Pana prezidenta si velmi cením pro jeho neochvějný postoj k Ukrajině. A s velkou mírou nadsázky si troufnu říct, že je pokračovatelem svatého Václava, vojáka, který je známý tím, že vykupoval otroky, pomáhal vdovám, staral se o nemocné. I když je v české společnosti zřetelný latentní rasismus, pan prezident si neváhá pozvat na Hrad romské kluky, o něž jinak skoro nikdo z politiků nedbá. I za to si ho vážím. V neposlední řadě jsem se s ním po mnichovské debatě na pivu shodl, že naše čtenářské počátky definovali Rychlé šípy a Vinnetou.
Z románu Citlivý člověk z roku 2017 byla patrná vaše obava z ruského imperialismu, kterou však tehdy, pět let před přímým vpádem ruských vojsk na Ukrajinu, málokdo reflektoval. Nemáte chuť nyní s odstupem prohlásit: Já vám to říkal?
Je pro mě spíš smutné, že jsem měl pravdu. Zároveň si vzpomínám na výsměšné reakce typu „disident Topol straší impériem, které už nikoho nezajímá“. Román jsem napsal na základě svých cest do Ruska, celoživotní četby, zájmu o politiku. A nebyl jsem rozhodně sám, kdo už tehdy před Ruskem varoval. Vždycky jsem byl přesvědčený, že Rusko je vražedné impérium – to si myslím od dětství dodnes.
Dnes už to vidí mnozí z nás. A o ruském imperialismu píšete i v novém románu. Není to nošení dříví do lesa?
V románu se zabývám českými zrádci, s ironií popisuju bývalé prezidenty Václava Klause a Miloše Zemana nebo třeba Tomia Okamuru. Hrdinové mé knihy na nich nenechají nit suchou. Chtěl jsem totiž napsat veskrze současný román. Začíná před pár lety, v době, kdy končí covid a Rusko rozpoutává válku na Ukrajině. Už před deseti patnácti lety jsem záviděl autorům a autorkám z Nizozemska, ze Skandinávie, že můžou napsat milostný román, v němž není politika. Já jako Východoevropan nemůžu psát o 50. či 70. letech, aniž budu reflektovat týrání lidí, politickou represi. Každou svou knihu jsem navíc psal v takovém polopsychopatickém běsu, v mládí jsem rukopisy potřeboval dokončit dřív, než mě zavřou. Později jsem třeba romány Chladnou zemí nebo Kloktat dehet hodlal dopsat, dokud ještě existuje východní Evropa; představoval jsem si, že budu jeden z posledních spisovatelů, který zachytí východoevropský pocit. Omyl! A Peklo neexistuje jsem hodlal dokončit, než literaturu zlikviduje AI. Což se mi naštěstí povedlo.
Milostný román, v němž není politika, napsat nemůžete, ale Peklo neexistuje milostným románem je. Stejně jako je románem o stárnutí, odcházení, o krizi literatury a žurnalistiky. Je to román tragikomický, černohumorný a jmenovat lze další přívlastky, přesto je oproti Citlivému člověku umírněnější. Čím to je?
Po Citlivém člověku jsem dlouho čekal, až se mi v hlavě objeví nové téma. Nechci sekat podobné knihy jednu za druhou. Citlivý člověk je oproti městskému Peklu román vesnický, takže je rozevlátý, meandrující jako řeka. Chci, aby všechny mé knihy byly rozlišné, ale zároveň chci, aby čtenáři poznali, že jsem je napsal já.
Hledal jste pro ty dvě knihy i jiný jazyk?
Určitě. Protagonista Pekla je intelektuál, který čte knihy, v Citlivém člověku vystupuje spodina, kriminálníci. I proto mi psaní nových knih trvá tak dlouho. U mé kolíbky byli dva literární kmotři, Bohumil Hrabal a Egon Bondy. Oba vydávali jednu knihu za druhou, žili literaturou. Takový já nejsem. Mám děti, chodím do práce, hltám život plnými doušky.
Když Citlivý člověk vyšel, všude se psalo, že Jáchym Topol vydává novou knihu po osmi letech, teď se zas píše, že Jáchym Topol vydává novou knihu po devíti letech. Necítíte tlak, že byste měl publikovat častěji?
Z těch desítek titulů, které vydali Egon Bondy a Bohumil Hrabal, si většina čtenářů stejně zapamatuje maximálně dva tři. Já to navíc jinak než s dlouhými přestávkami mezi jednotlivými knihami neumím. Píšu pomalu, pracně, neustále přepisuju, a to už od dob, kdy jsem psal poezii – každou báseň jsem přepsal nikoli šestkrát, ale třeba šedesátkrát. Musím mít pocit, že si slova sedla na své místo. V novinách jsem se naučil, že nemůžu čekat na inspiraci, musím si sednout ke stolu a tři hodiny psát, bez toho bych se nikam nedostal. Je mi třiašedesát, takže Peklo neexistuje nemusí být jen jednou z posledních knih psaných bez AI, ale i mou vůbec poslední. No a co!
A jak dlouho po dokončení jedné knihy si na ty tři hodiny začnete sedat ke stolu, abyste napsal další? Předpokládám, že ne ihned, že jste Peklo neexistuje nepsal celých devět let.
Psal jsem je asi tři roky, předtím jsem se vydal po dvou slepých cestách – rozdělal jsem dvě knihy, napsal pokaždé zhruba sto stran a pak jsem ztratil zápal. Jedna z nich, Hořící kůlna, byla dokonce uvedená jako četba na pokračování na stanici Český rozhlas Vltava. Jako novinář jsem zažil tisíckrát, že mě článek nebavil, ale musel jsem ho dopsat. Ale v próze to tak není. Román pro mě musí být žhavá, úžasná, manická, radostná, děsuplná a živá věc. Když mě nebaví, tak v něm nepokračuju.
V nové knize se neustále objevují zmínky o baroku. Čím je pro vás tak důležité?
Vyrůstali jsme s bratrem na Malé Straně. Barokem jsme byli prodchnutí. Nedospívali jsme sice v bigotním prostředí, ale kostely a obecně sakrální místa nás zajímala. Náš dědeček, spisovatel Karel Schulz, byl navíc posedlý renesancí. Doma jsme po něm měli kněžské ornáty či ostatky svatých. V takové atmosféře jsme vyrůstali. V našem bytě se válely lahve od návštěv Václava Havla a Pavla Landovského a vedle stála soška svatého Jana Nepomuckého. Fascinuje mě však celá česká historie. Od dvanácti třinácti jsem posedlý myšlenkou napsat román o třicetileté válce, což ale asi neudělám. Nebo udělám.
Román Peklo neexistuje začíná v době, kdy v Česku pomalu odeznívá pandemie covidu…
… když jsem viděl kříže na Staroměstském náměstí, zamrazilo mě. To totiž byla skutečná barokní Praha. Připadal jsem si jako v 17. století a s úžasem sledoval projevy lidové zbožnosti – kříže, nápisy jako „děda Věněk umřel“, které jsem si opisoval.
Období covidu bylo v mnohém zlomové, navíc zcela neobvyklé, prodchnuté neopakovatelnou atmosférou. Přesto je Peklo neexistuje jeden z prvních románů, který se covidu věnuje.
Současná česká literatura, jak ji znám, je hodně ponořená do minulosti. Mě fascinuje přítomnost. To, co se nyní děje s námi, se světem, s Evropou, je enormní výzva, kterou je úchvatné se zabývat. Ale nechci vynášet nějaké soudy o české literatuře, samozřejmě jsem zdaleka nečetl všechno. Když už jsem však téma naťukl, musím říct, že mám moc rád Emila Hakla, autora mé generace, jejž obdivuju pro jeho jazyk. Někdy mám chuť hořekovat, že dnes nejsou autoři jako Bohumil Hrabal nebo Ludvík Vaculík, které poznáte po pěti větách. Emil Hakl by do této společnosti patřil tak jako třeba Petr Placák.
A vás s Emilem Haklem spojuje to, že byť se váš jazyk jeví přirozeně, oba každou větu pilujete a mnohokrát přepisujete.
To je dobrý postřeh. Představa, že jdu do hospody a tam jazyk nějak nasávám, je lichá. Pokud se nepletu, už Josef Škvorecký tvrdil, že slang v knize musíte vytvořit, aby mu čtenář uvěřil.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
