Zemřel autor kultovního Červeného trpaslíka. „Od hororu ke komedii je jen krůček,“ řekl loni v Praze Rob Grant
Anglický scenárista a producent Rob Grant, spoluautor prvních pěti z třinácti řad seriálu Červený trpaslík, navštívil loni pražský Comic-Con. Tvůrce legendárního seriálu o posledním žijícím člověku uvězněném na obří těžařské kosmické lodi s hologramem a velice lidským potomkem kočky, ale taky románů, jako jsou Neschopnost (česky ji vydalo Argo roku 2005) nebo Špeky (Argo, 2008), jsme prostě museli vyzpovídat. Snad žádný britský sitcom u nás nemá tak širokou fanouškovskou základnu jako tahle sci-fi komedie vysílaná od roku 1988. Rob Grant zemřel ve čtvrtek 26. únor, rozhovor si nyní můžete opět připomenout.
Rádi vás konečně vidíme v Praze. Proč jste nepřijel už dávno? Červený trpaslík je v Česku vážně hodně populární.
Vlastně se do Prahy snažím přijet už strašně dlouho. Máme české sousedy a ti mi pořád říkali, že bych sem měl vyrazit. A já se opravdu snažil! Před dvaceti lety už to vypadalo slibně, ale napadl vám tu sníh a já skončil v Belgii. Naštěstí byla kolem spousta šampaňského. Ale teď jsem tady a užívám si vaše pivo a Comic-Con.
Kdy jste začal mít podezření, že jste vtipný?
To tak nějak vyplynulo. Vždycky jsem chtěl být spisovatel a taky Spider-Man. A novinář. A básník. Asi v osmnácti. Pak jsem četl článek od chlápka, který psal scénář k sitcomu, a taky jsem zkusil napsat něco komického. Dobré to moc nebylo. Později jsem pracoval jako úředník. Jednoho dne jsem zašel do kina na film Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same, a než skončil, věděl jsem, že chci taky umět donutit lidi potrhat se smíchy.
Projevovaly se tyhle vaše sklony už ve škole?
Já do školy chodil za úplně jiných časů. Tehdy nás v britském školství mlátili sandálem, dnes se to zvrtlo do opačného extrému, žáci šikanují učitele. Ale ano, snažil jsem se dělat už tehdy třídního komedianta – a vyhnout se díky tomu šikaně. Už tenkrát jsem vnímal potřebu bavit lidi kolem sebe.
Studoval jste psychologii na liverpoolské univerzitě. Našel jste na lidské mysli něco humorného?
Celé lidské uvažování je humorné. Douglas Adams zmiňuje (ve svém Restaurantu na konci vesmíru, v inspiraci známým výrokem Královny z Alenky v kraji divů Lewise Carrolla „A tak jsem někdy do snídaně uvěřila třeba v šest nemožností“; poznámka redakce) schopnost uvěřit až třem nemožným věcem ještě před snídaní. Lidi taky dokážou v jedné hlavě obhajovat naprosto protichůdná stanoviska.
Před rozhovorem jsem si znovu přečetl úvod první knihy Červeného trpaslíka, kterou jste se spolutvůrcem scénáře seriálu Dougem Naylorem vydali těsně před vysíláním třetí řady v listopadu 1989, a nemůžu si pomoct, stále je to jedna z nejdepresívnějších knih, co jsem kdy četl. Mám tyhle pocity opravdu jen já?
Možná ani ne. Jde o existenciální sitcom. Když dáte stranou peníze, práci, slávu, úspěch a sex… Co vám zbude? Co jste pak vy? Od hororu ke komedii je jen krůček. Ta linka je tenoučká a dokonale ji chápal třeba Alfred Hitchcock. Jeho filmy jsou tak děsivé, až jsou skoro k popukání. Máte pravdu, Červený trpaslík je černočerný, ale není automaticky pesimistický, zároveň jde o oslavu lidství.
Omlouvám se za kacířství, ale já asi zůstanu spíš fanouškem do jisté míry konkurenčního sitcomu Černá zmije.
To já jsem taky! Zejména od jeho třetí řady. Tenkrát jsme natáčeli souběžně v Londýně, moc rád na to vzpomínám. Tolik ostrovtipu na jednom místě! Stalo se třeba, že nám v jednom díle chyběly čtyři minuty a BBC byla velmi akurátní. Vůbec jsme nevěděli, co s tím. Svěřil jsem se s tím v kantýně, kam jsme všichni chodili, Riku Mayallovi, který hrál ve Zmiji lorda Flashhearta. „Vražte tam písničku!“ povídá. Tak jsme to udělali; je to ta, jak se Kocourovi zdá sen.
Představitel Baldricka z Černé zmije, Tony Robinson, byl přítelem Terryho Pratchetta, který umřel právě před deseti lety…
Deseti lety?! Vůbec mi nepřijde, že je to tak dlouho. Vážně tu chybí. My s Terrym málem spolupracovali. Chtěli jsme vytvořit seriál jménem Tales from the Weird City, mělo to být něco jako komediální Twilight Zone. Terry taky chtěl, abychom spolu udělali seriál podle jeho knihy Kobercové, ale nakonec jsme se bohužel nedohodli. On byl fanouškem televizní verze Červeného trpaslíka, knihy mu asi moc lezly do zelí.
Škoda že to nevyšlo, spolupráce mohla být skvělá. À propos, sledujete řady, které natočili po vašem odchodu?
V žádném případě. Přijde mi to jako sledovat další svatební noc své bejvalky. Zkoušel jsem to na začátku, ale posiloval jsem se alkoholem tak moc, že si nepamatuju, co jsem vlastně viděl.
K Červenému trpaslíkovi jste se nakonec vrátil. Za covidu.
Ano, během lockdownu jsem napsal miniscénář s názvem Into the Gloop. Šlo o rozšíření konce šesté řady. Rozeslali jsme to tehdy fanouškům, kteří scénu hráli naživo on-line. Byli skvělí.
Proč právě tehdy?
Červený trpaslík je ve své podstatě lockdown!
Jak Červený trpaslík začínal? Prý do natáčení první řady zasáhla i stávka elektrikářů.
To bylo příšerné. Nejdřív nám trvalo strašně dlouho seriál televizi BBC prodat. Jakmile jde o sci-fi, chovají se lidé s rozhodovacími pravomocemi dost odtažitě. Mám dojem, že nemají moc rádi diváky. Přitom kdykoli udělali sci-fi, byla populární. Pak se zkoušelo v Manchesteru, kde zrovna probíhala spousta odborářských stávek včetně výpadků elektřiny, nedalo se v tom pracovat. Naštěstí, což je až neuvěřitelné, jsme byli proti něčemu podobnému pojištění, takže nakonec jsme na tom ještě vydělali a mohli pár měsíců poté první řadu natočit.
Pražský Comic-Con spolu s vámi navštívil představitel Kocoura, Danny John-Jules. Byl tu už podruhé, fanoušci ho milují. Vy jste se s ním seznámil až na castingu?
Ano, Dannyho jsem neznal, pozval ho režisér Červeného trpaslíka Paul Jackson a moc ho doporučoval. Rozhodně jsme chtěli herce tmavé pleti. Pochopitelně všichni zjišťovali, jestli takový požadavek není rasistický, ale vzhledem k tomu, že Lister propašoval na palubu kosmické lodi černou kočku, dávalo to dokonalý smysl. Danny měl před castingem půl hodiny zpoždění. A Paul Jackson nenávidí lidi, kteří chodí pozdě. Jenže Danny se tam zjevil v obleku po dědovi z padesátých let a byl to Kocour jak vyšitej. Paul si ho vzal ven, strašně mu vynadal a pak se vrátil a ptal se nás, co si myslíme. Já si myslel, že můžeme ostatní klidně poslat domů. Tohle je náš Kocour!
Prý se o roli v seriálu ucházel i sám Alan Rickman, hvězda Smrtonosné pasti, Rozumu a citu nebo Lásky nebeské.
Je to tak. Chtěli jsme pořádné herce, kteří zvládnou utáhnout komedii. Na seznamu byl i Alfred Molina, ale Paul řekl: „Tak hele, ti chlapi jsou skvělí, geniální a chceme je. Ale na třetí řadu už tady nebudou, protože budou točit v Hollywoodu. Jsou příliš dobří a známí na to, aby s námi vydrželi.“
Jaký by byl Červený trpaslík s Alanem Rickmanem?
Úplně jiný. Alan byl silná osobnost. Věděl přesně, co bude a nebude fungovat; třeba o herectví v Harrym Potterovi se jakožto představitel Severuse Snapea vyjadřoval dost nelichotivě. Možná by v jeho případě až tak dobře nefungovalo natáčení s živým publikem.
Na živé publikum míří moje další otázka. Už jsem zmínil, že na mě váš příběh působí depresívně a v každé další kapitole je mi postav líto…
No jo! Vždyť von je všechny zabije!
Přesně! Jste autor kruťas. Co na to říkali lidi v publiku?
Bolest a krutost jsou základem komiky. Podívejte se na černobílé němé grotesky. Lidi v nich padají do děr, dostávají nakládačku. Bolest je takový ten vtip na první dobrou. Vsadím se, že vůbec poprvé se na světě někdo zasmál, když někomu jinému spadl kokos na hlavu. Určitě. Ale my jsme byli vždycky fanoušci živého publika, pracovali jsme s ním už předtím v rádiu. Nutí vás to zlepšovat se. Není nic strašnějšího, než když se obecenstvo nesměje. Podruhé už se snažíte víc. A odezva publika je nenahraditelná.
Jaké byly reakce u prvních dílů? Přece jen točit sci-fi seriál tímhle způsobem není běžné.
Jsem dost purista, rád zachovávám jednotu místa, času a děje. A napsali jsme první řadu tak, aby fungovala třeba i na pódiu. Na začátku jsme neměli v hledišti ty správné lidi. BBC prostě rozešle výzvu… V sále seděla spousta starců! Ale to se změnilo, když se po okolních hospodách rozkřiklo, o co jde. Brzy chtěli být všichni součástí historie. Hned poté, co jsem seriál opustil, se natočila první řada bez živého publika, a nefungovalo to. Teď BBC ohlásila, že bude natáčet prequel Titáni, také bez publika. Prý je to technicky moc náročné.
Po Červeném trpaslíkovi jste napsal několik knih; jednou z nich je Neschopnost, která pojednává o protežování neschopných lidí. Vám jde evidentně o zlepšování stavu věcí, ale co světu okolo vás?
V téhle mé knize se lidé nedočkají úspěchu díky svým schopnostem, ale naopak. A to přece nikdy nefungovalo, nebo se snad pletu? Jestlipak by to dnes ještě někdo vydal… Po brexitu se může stát cokoli, už snad ani nemůžu být deprimovanější. Musí dojít ke zlomu, lidi už jsou unavení. Tak třeba Donald Trump je jasný narušitel a jeho systém nahrává korupci. Spousta toho, co už předvedl, je bizarní a logicky vzato naprosto nepravděpodobná. Ono to vždy začíná jako dobrý nápad, přeroste to v obchodní záměr a nakonec se to podělá.
