Když stojím na jevišti, jsem šťastný aneb Vzpomínka na Jiřího Bartošku v rozhovorech Reflexu

Co pro něj znamenalo „dělat divadlo“:

Když jsme v polovině sedmdesátých let žili v Ústí nad Labem v Činoherním studiu, neměli jsme rodiny, ­plzeň stála korunu devadesát, zkouška v divadle začala v deset ráno, jeli jsme do čtyř do odpoledne, pak jsme se sešli v sedm večer, i když jsme nehráli. Žili jsme hodně rychle. Byli jsme parta šílenců, kteří chtěli hrát divadlo, a na těch představeních to bylo vidět. Kritika o nás psala, že neumíme mluvit, nedáváme důraz na předložky a tak dále, ale všechno bylo odpuštěno, protože jsme jeli naplno a naše radost z hraní se přenášela na lidi. Neustále jsme se bavili o divadle, od rána do noci, o tom našem, o tom, co zkoušíme. Tohle znamená „dělat divadlo“.

Vzpomínka na studia herectví na brněnské JAMU:

Pořád nás odněkud vyhazovali. Na koleji jsem bydlel s Bolkem Polívkou a Karlem Heřmánkem. Kolej s adresou Příkop 2 A byla kombinovaná s privátními byty, ti lidi byli chudáci. V přízemí byla velká cedule Rozmnožovna, zřejmě tam něco cyklo­stylovali, a vedle přilepená malá cedule Kolej JAMU. Jako první­ho vyhodili Karla Heřmánka, pak jsme ho nechávali přespávat u nás na pokoji načerno. Přišlo se na to, řekli, že to bylo falešné přátelství, vylili nás všechny tři. Se slovy „Jaký falešný přátelství, dyť je patnáct pod nulou, venku by zmrzl“ jsme se přestěhovali do podnájmu ke Zdeňku Maryškovi, jejž taky vyrazili, že si tam tajně vzal nás tři. Takhle to šlo pořád dokola. Pak dostalo naštěstí Divadlo na provázku profesionální statut, a tak já, Heřman, Peca a Gábina Wilhelmová jsme různě přespávali v prostorách Domu umění. Moc hezké období.

O seznámení s manželkou Andreou, které však všichni říkají Adélka:

Brno, studentské město, šli jsme s Bolkem Polívkou po ulici a dvě krásné holky před námi. Jedna měla kanárkově žluté šortky a jedna červené, opravdu krátké. A kšandy měly ty šortky. A to byla Adélka se Stáňou, budoucí Bartošková s Polívkovou. Dětem dodnes vyprávím, a Adélka to odmítá komentovat, že jsem se s maminkou seznámil na mírové slavnosti v Líšni a že měla kroj. A děti radostně říkají: „My tomu věříme!“ Nikdo nedělá manželství líp nebo hůř, prostě život si umane. Adélka dělala svou profesi, archeologii, já dělal jinou a navzájem jsme se neomezovali, což je strašně důležité. Adéla byla pracovně úspěšná a je úspěšná dodnes, což je pro vztah dobře. Není nic horšího, než když je jeden z páru úspěšnější.

Mají to dneska mladí herci snazší?

Složitější. Za nás byly časopisy Kino, Záběr, Vlasta, Květy, Mladý svět, Signál a konec. Takže když člověk začal točit, dostal se na titulní stránku, i kdyby nechtěl. Dneska jsou tady taky výborný děcka, to vidím třeba v divadle v Dejvicích, ale najednou je nesmyslně válcují Pittové a Banderasové, vytlačujou je, protože časopisům titulky diktují distribuční společnosti.