Jáchym Topol: Byl bych spokojenější, kdybych se v roce 1988 svíjel s Petrem Pavlem na zakázaném koncertě

V polovině února jste se zúčastnil Mnichovské bezpečnostní konference, kde jste spolu s diplomatem a básníkem Tomášem Kafkou a prezidentem Petrem Pavlem diskutoval o síle české literatury. Je literatura v pozici, aby se o ní na podobných akcích diskutovalo? Představuje pořád ještě společenskou sílu, s níž je třeba počítat?

Znám mnichovský Literaturhaus a obecně literární provoz v Německu, takže jsem se organizaci této debaty nedivil. V Česku by asi působilo zvláštně, kdyby prezident mluvil o literatuře, ale v Německu je její postavení jiné. K elitě patří, že se vyzná v umění, a německý politik jednou zajde na symfonii, jindy přečte knihu – a je schopen o tom komunikovat. Naše diskuse tedy zapadala spíš do německého přemýšlení o literatuře. Nutno říct, že i tak byla debata v rámci celé bezpečnostní konference spíš oddechovým bodem. Mluvili jsme o humoru v literatuře. Náš černý humor je často sebeobranný. Během debaty jsem mimo jiné hovořil o tom, na co jsem přišel při psaní svého nejnovějšího románu Peklo neexistuje – ať chci, nebo nechci, jsem následovníkem Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška. Humor v jejich dílech má právě sebeobrannou funkci.

Jaký je váš pohled na prezidenta Petra Pavla? Spisovatelka Simona Bohatá, která mívala v 80. letech blízko k alternativní kulturní scéně jako vy, mluvila na únorové demonstraci Milionu chvilek pro demokracii v Jindřichově Hradci o tom, že se zprvu nemohla smířit s jeho komunistickou minulostí, ale po dvou letech v úřadu ji přesvědčil, že je člověkem na svém místě.