Nemáte kočárkárnu ve svatyni? Slovanští bozi bez nánosu vlasteneckého kýče i panslovanského blouznění
Jak vlastně vypadalo náboženství starých Slovanů? Religionista Jiří Dynda ve své knize Bohové a bohyně starých Slovanů ukazuje, že o něm víme mnohem méně, než se často soudí. Mnohé „tradiční“ bohyně a bohové jsou podle něj pozdější konstrukce badatelů, zatímco skutečné jádro dávných kultů zůstává skryté v nejasných zprávách kronikářů, archeologických nálezech i lidové fantazii. Kniha, nominovaná mimochodem mezi devíti tituly tzv. longlistu na cenu Magnesia Litera pro naučnou literaturu, tak není jen přehledem slovanské mytologie, ale i detektivním pátráním po tom, co z ní může být skutečné – a co je jen moderní mýtus.
„Přivázali ho za nohy na ocas kobyle, blátem, kamením ho vlekli – přežalostná chvíle!“ Tak vylíčil Karel Havlíček Borovský poslední chvíle a následnou popravu slovanského boha Peruna, když se předtím vzepřel příkazům knížete Vladimíra jsa nespokojen s tamní službou: „Tuhle při poslední bouřce, při té blýskavici, beztoho jsem si propálil celou nohavici.“ Co ale o bozích našich pradávných předků doopravdy víme? A co z jejich kultů přetrvalo do následujících staletí? I na to hledá odpovědi religionista Jiří Dynda v knize Bohové a bohyně starých Slovanů, kterou vloni vydal Vyšehrad. Doprovázejí ji moderní ilustrace Marka Bergera, který vytvořil devět „božích” portrétů, jež nově ztvárňují prvky z dochovaných písemných a archeologických pramenů i tradiční ikonografické motivy. Sedm z děl ilustrátora a filmaře Bergera si prohlédněte v obrazové galerii u této recenze.
Slované jako středověcí hipíci?
Nejprve se Jiří Dynda zabývá samotným pojmem „Slované“ a spolu s mnoha dalšími vědci tvrdí, že tehdejší doba nebyla nijak etnicky exkluzivní. Varuje před jednostrannými interpretacemi rozšíření určitého kulturního prvku; jak vtipně poznamenává, aktuální celosvětové rozšíření švédského nábytku firmy IKEA také neznamená „masovou migraci Švédů jakožto populace“. Dynda soudí, že slovanská etnická identita a s ní spojené materiální a lifestylové aspekty mohly být v raném středověku i pro „Ne-slovany“ žádanou kulturní inovací, kterou bylo v tehdejším kontextu výhodné přijmout. Pro leckoho prý bylo prostě atraktivní a výhodné naučit se „slovanštinu“, vyrábět jednoduchou keramiku a žít specifickým necentralizovaným, skoro až alternativním způsobem života vůči tehdejším pozdně antickým městským centrům. Tedy konkrétně „nemít elity (nebo jen velmi lokální), neplatit daně centrální moci a nedělat si nic z toho, že úroveň řemesel i zemědělství je v porovnání se sousedy na poměrně nízké úrovni“. Dokonce v souvislosti s tím diskutuje tezi či provokativní návrh archeologa Vladimíra Salače, zda by se slova jako „Keltové“, „Germáni“ a právě „Slované“ ve světle nových zjištění neměla psát s malým písmenem, podobně jako „hipíci“.
Eliáš místo Peruna: Když bohové mění kabát
Co se ale týká praslovanských božstev, je nejen podle Dyndy obtížné ze spleti dávných zpráv vypreparovat, co byly smyšlenky, pozdější pomluvy konkurenčních křesťanů a co hypotetické autentické jádro. Podle Dyndy nemůžeme mluvit o nějakém jednotném všeslovanském panteonu, ale relativně nejuniverzálněji uctívaní byli zřejmě bohové Perun, Veles a Svarog.
Lecjaké vlastnosti Perunovy postavy pak podle autora po christianizaci přešly na postavu proroka Eliáše, který kupříkladu převzal roli „ovlivňovače“ počasí. Kompetence bohyně Mokoš spojované s plodností, vláhou, zemí a ženskými pracemi zase přešly pod svatou Paraskevu z Ikónia (zvanou Pjatnice).
Kabinetní božstva a „fejkové“ bohyně
Mnohem více se autor věnuje slepým uličkám, jimiž se badatelé ve snaze objevit „zaručeně pravou“ staroslovanskou svatyni či rekonstruovat jejich mytologii vydávali, omylům, kterých se při své horlivé snaze dopouštěli, i vědomým falzům, která vytvářeli.
Na adresu „konstruktérů“ slovanského panteonu autor podotýká, že se jej tito badatelé horlivě snažili sestavit po vzoru toho starořeckého, ale vytvářeli přitom chiméry, které se slovanským pohanským náboženstvím neměly mnoho společného. Naopak „vedly k ustavování a vymýšlení kabinetních pseudo-božstev“, v něž Slované zřejmě nikdy nevěřili, takže je nalezneme na stránkách publikací těchto novověkých spisovatelů. Mezi tato vymyšlená božstva patří podle Dyndy i „fejkové“ bohyně jako Vesna, Lada či Morana, které diváci mohou znát z filmové pohádky Největší dar (2022). Kupříkladu víra v existenci Vesnina kultu je podle autora důsledkem přehnané důvěry ve folklorní písně, v nichž je personifikované jaro oslovováno například „Vesno, vítej!“ Tím však neměla být vítána postava přicházející pohanské bohyně, tedy o nic více, než kdyby dnes kdokoli prohlásil: „Venku je zima“ a myslel tím, že za dveřmi stojí postava pohanské bohyně Zimy, „nejlépe s kosou a v černém potrhaném plášti“.
Dodejme, že o roli staroslovanských božstev v dnešní popkultuře se autor zmiňuje jen okrajově: v textu se mihne Juraj Červenák, jehož koncept slovanské lunární bohyně Chors prameny nepotvrzují, ale už ne Andrzej Sapkowski ani zmíněná pohádka Největší dar.
Runy v bramborovém sklepě
Jak autor s humornou nadsázkou přiznává, jeho nejoblíbenější domnělou svatyní je tzv. božiště boha Černoboha, které „na své archeologické cestě vypátral“ vlastenecký kněz a amatérský archeolog Václav Krolmus, když v bramborovém sklepě jednoho sedláka ze Skalska u Mělníka údajně nalezl prý původní obětiště a „runové nápisy“ se jménem kmene Rusičů a boha „Rakšasa“/Raráška, což bylo podle Krolmuse staročeské jméno polabského Černoboha. Krolmusem ohledaný a zapečetěný sklep ale ve skutečnosti pocházel nejdříve ze 17. století.
Skeptický je autor obecně k tomu, jak dlouho mohly prvky slovanské mytologie přežívat v ústním podání, když si místní například v Peryni nepamatovali ani relativně nedávnou práci archeologů. Tedy jak naivní bylo třeba od zmíněného Krolmuse očekávat, že na venkově 19. století zaznamenával ústně tradované pověsti z dávných pohanských dob, když si místní lidé nejsou schopni pamatovat ani sotva sedmdesát let staré události související s nejslavnějším archeologickým výzkumem v širokém okolí.
Svantovit pod panelákem i ve skanzenu
Místy kniha přechází v reportáž či esejistický cestopis, v němž autor líčí, jak vypadají místa doložených slovanských svatyň, pokud už je nepohltilo moře jako na Rujáně. Tak v polském městě Wolin její místo zaujímají paneláky. Což autor reflektuje a klade si otázky, jaké to asi je bydlet nad pohanskou svatyní: „Mít kočárkárnu na místě slovanského chrámu. Schůzi společenství vlastníků jednotek namísto shromáždění kmenových předáků.“
A později se v nedalekém skanzenu nesměle ocitá v roli uctívače boha Svantovita, který ale neví, jestli se víc ostýchá proto, že přináší obětinu dávnému pohanskému bohu, nebo proto, že ji skládá jeho replice – navíc na místě, které prokazatelně nebylo ve středověku osídlené a dnes je jen turistickou a vzdělávací atrakcí. Před sochou božstva leží dřevěná miska plná mincí, ponejvíce polských, ale „Svantovit zjevně přijímá i eura“. Jeho tamní idol se čtyřmi tvářemi má podle autora zasmušilý výraz, rovné nadočnicové linky naznačující oči a přísný, téměř nespokojený tvar úst působí silně: „Usměju se. Mám radost, že tu stojí.“
Ke tzv. rodnověří, tedy víře těch, kteří dnes vážně vyznávají slovanské novopohanství, se Dynda nehlásí ani se o něm v knize nerozepisuje. A zavrhuje i jeho kříšení ve jménu proruského panslavismu. Ani jako polská literární historička a teoretička Marie Janionová (1926–2020) nerozvíjí úvahy o tom, že kvůli potlačení naší prapůvodní pohanské tradice trpíme traumatizací či dokonce dlouhodobě pociťovaným komplexem méněcennosti, viz její knihu Znepokojivé slovanství.
I když je většina našich představ o slovanských božstvech spíše konstruktem, v Dyndově podání nemusí být tak zcela mrtvá a už vůbec ne zapomenutá. Ba právě proto, že o nich tak málo víme, mocně zneklidňují a podněcují naši fantazii…
