Piss Christ, Duka a hledání náboženské identity. Petráčkův manifest za církev bez „výborů bdělosti“
Pro někoho nápaditá vize moderního křesťanství, pro jiného projev pýchy a nenávisti. Nová kniha Tomáše Petráčka nenechá nikoho chladným – účtuje s odkazem Dominika Duky, obhajuje syrovou realitu ukřižování a volá po zrušení „stavovské loajality“ kléru. A provokuje otázky: má budoucnost spíše liberální křesťanství, nebo lidé v kostelech hledají pevná dogmata, řád, tajemno a exkluzivní identitu? Publikace v anketě Knihy roku Deníku N před týdnem získala v kategorii Literatura faktu první místo v hlasování čtenářské veřejnosti a sdílené třetí místo (spolu s novinkou Martina C. Putny, o níž píšeme ZDE) od veřejnosti odborné.
Křesťané spolu po staletí vedli krvavé války, navzájem se prohlašovali za kacíře, upalovali se a uvrhávali do klatby. Až v minulém století došlo k výraznějšímu uvolňování vzájemného nepřátelství a rozvoji ekumenických vztahů. Například roku 1965 došlo ke zrušení klatby, a to prostřednictvím Společného prohlášení papeže Pavla VI. a ekumenického patriarchy Athenagorase I.
Současně s tím se ale stále více zviditelňuje polarizace uvnitř jednotlivých církví samotných. Takže konzervativní katolík se může cítit duchovně blíž konzervativnímu pravoslavnému či evangelíkovi než liberálnímu bratrovi ze své vlastní farnosti. Což ostatně i mnozí otevřeně pojmenovávají: například katolický kněz a teolog Tomáš Halík tvrdí, že pokud si někdo poslechne jeho kázání z akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora a ta pátera Petra Piťhy z katedrály, neubrání se dojmu, že i když jsou formálně duchovními téže církve, „jde o dvě zcela rozdílná náboženství“.
Do stejného myšlenkového tábora jako Halík patří i kněz, teolog a církevní historik Tomáš Petráček. Ve své nové knize Křesťanství ve víru kulturních válek: Papežství, hodnoty, identita, kterou vydal Vyšehrad (mimochodem nakladatelství, jež mělo v aktuálních širších nominacích cen Magnesia Litera až neuvěřitelných sedm želízek v ohni), bez servítků vysvětluje, v čem nesouhlasí s konzervativním křídlem církve a jak by si sám představoval její optimální rozvoj.
Diecézní výbory bdělosti a past celibátu
Svým vnitrocírkevním oponentům vyčítá kulturu vzájemné nedůvěry, antropologického pesimismu, sebelítostivou nostalgii a „před-podezírání“. K čemuž třeba v době antimodernistického tažení Pia X. podle něj patřilo dokonce povinné zřizování diecézních výborů bdělosti (consilium vigilantiae), které měly vyhledávat modernisty a udávat je.
Kritizuje mentalitu, k níž vede celibát: s ženatým mužem by totiž církevní hierarchie nemohla tak snadno manipulovat z místa na místo, navíc by kněz s oporou ve vlastní rodině byl lidsky zralejší, a tedy odolnější v rámci institucionální církve. Celibát vede k rozvoji solidarity vlastní stavovské skupiny, která začíná už v kněžském semináři: „Jedním ze znaků takových společenství je absolutní loajalita dovnitř a povinnost zachovávat tajemství navenek. Celibát slouží také k udržování striktního rozdělení mezi podřízenými laiky a vládnoucím klérem. A také znamená konsolidaci aktuálně nastaveného nerovného mocenského vztahu mezi muži a ženami v rámci katolické církve.“
Cargo kult: Stavění dřevěných letadel
Pro vystižení myšlení tradicionalistů také Petráček používá přirovnání k tzv. cargo kultům, které vznikaly v Tichomoří při setkání s euroamerickou průmyslovou civilizací. Domorodí ostrované viděli lidi ze západu používat pro ně zázračné předměty, ale neviděli jejich výrobu. Domorodci nepozorovali ani to, že by kterýkoli běloch dělal nějakou smysluplnou práci. Místo toho bílí cizinci stavěli vysoké stožáry a připevňovali na ně dráty, seděli a poslouchali zvláštní krabičky vydávající zvuky a hlasy. Nebo seděli za stolem a šustili papíry. To vše si prý domorodci vysvětlili jako náboženské rituály, jimiž bílý muž dokáže přesvědčit bohy, aby poslali „kargo“. A tak je domorodci začali napodobovat: postavili z větví a lián napodobeninu letadla, vymezili terén, který v noci pečlivě osvětlovali, a trpělivě čekali, až přistanou opravdová letadla.
Podobně se podle autora tváří v tvář moderní civilizaci chovají tradicionalisté: „Nošení klerik a kolárků, sloužení tridentské liturgie a další symbolické konání odkazující na minulost má magicky obnovit doby a konstelace, kdy církev byla mocná, duchovenstvo respektováno a ctěno, výuka katechismu povinná a v neděli přicházeli všichni na mši do svého farního kostela.“ Ovšem jak může zafungovat obnovení mentality a postojů církve, které byly ve vztahu k většinové společnosti neúčinné už před sto lety a do značné míry jsou odpovědné za odklon většiny od institucionalizovaného křesťanství a také jednou z podstatných příčin sekularizace, ptá se autor sugestivně.
Duchovní život kyborgů, krev, moč a vtělení
Petráček preferuje církev fungující na demokratických principech, otevřenou světu a aktuálním otázkám, jako je ekologická krize nebo transhumanismus. Autor právem připomíná, že různé technologie ke zlepšení lidských schopností využíváme už dlouho. Zásadní výzvou jsou ale ty, které umožní genetické přetváření, konstruování umělých lidských organismů nebo prolnutí člověka a strojů. „Budou mít humanoidi/kyborgové skutečný duchovní život a své místo v mystickém těle Kristově?“ ptá se Petráček provokativně.
A ještě provokativněji se zastává uměleckého díla amerického fotografa Andrese Serrana Piss Christ. Jde o snímek, na němž je běžný nástěnný krucifix ponořen do nádrže s červeno-žlutou tekutinou. Kontroverze vznikla kvůli tomu, že nádrž byla naplněna směsí umělcovy krve a moči, což pochopitelně vyvolalo pokusy dílo zničit i útoky na samotného umělce. Andres Serrano, který se identifikuje jako katolík a osobně se sešel s papežem Františkem, ale podle Petráčka jen vzal doopravdy realitu Ježíšova ukřižování: „Pokud nějaké tělesné tekutiny na Golgotě s jistotou byly, byla to právě krev a moč,“ tvrdí Petráček. Kontroverze kolem díla podle něj dokládají, že v celém západním světě dosud vládne zvláštní odtažitý poměr k vlastní tělesnosti. A také, „jak jsme ohledně tělesných tekutin, krve, moči, potu, spermatu, poševního hlenu a všech dalších podobných forem naší tělesnosti v zajetí kmenových atavismů, prastarých tabu, představ o rituální čistotě a nečistotě“.
Mezi moderností a ztrátou identity?
Reakce na knihu jsou očekávatelné: liberální čtenáři i mimo církevní kruhy jí tleskají, konzervativní Petráčkovi oponenti v ní nacházejí „nenávist, pýchu a hrubý odsudek názorových oponentů“. Dodejme také varování, že pokud se podle některých odborníků církevní učení příliš přizpůsobí sekulární morálce, lidé pak už nevidí důvod, proč do kostela chodit – stejné hodnoty najdou v politice nebo aktivismu. Mladí lidé hledající víru prý nezřídka chtějí „něco zcela jiného“, než co nabízí sekularizovaný svět. Konzervativní katolicismus s pevným dogmatem, třeba i latinskou liturgií a jasnými hranicemi, jim může nabízet silnější pocit exkluzivní identity a komunity.
V zemi s tak dramatickou náboženskou historií, jako je ta naše, můžou být tyto ohnivé spory a zájem, který budí, pro křesťanství vlastně dobrou zprávou: svědčí o tom, že na něm ještě někomu záleží.
Kniha je ale především součástí širší kulturní války, která se vede napříč celým západním světem. Z hlediska liberálního čtenáře je napsána nápaditě, ale četné ostré formulace i autorova doprovodná, ještě ostřejší vyjádření v tisku („Nikdo po roce 1989 nepoškodil pověst české katolické církve a obraz křesťanství v této zemi tak jako Dominik Duka“) nadzvedávají příznivce Duky i Miloše Zemana a ke smíru jistě nepovedou. Každopádně dokud spory zůstávají ohnivě-intelektuální, ale nekrvavé, respektive se o krvi jen píše, stále se dá říct, že na tom se svými válkami a rozhádaností byli čeští praktikující křesťané – v dobách, kdy byli většinou a ne minoritou – už i hůře.
