Berlinale vládne žena vydávající se za muže, politické represe chce festival udržet jen na plátně
V německé metropoli nasněžilo, skončil filmový trh a město opustila velká část filmových profesionálů. Berlinale je za polovinou, debata o tom, nakolik mají filmaři mluvit o současné politice a nakolik se jich na ni novináři mají ptát, nicméně stále ještě rezonuje.
Umělecká ředitelka festivalu Tricia Tuttleová dokonce vydala prohlášení, v němž mj. píše, že „by se nemělo očekávat, že se umělci budou vyjadřovat ke všem politickým otázkám, které jim jsou předloženy, pokud to sami nechtějí“. Diskuse se už posunula i k otázce stavu současné žurnalistiky, kterou někdy příliš ovlivňuje rychlost a bezkontextnost sociálních médií.
Sám program dokazuje, že Berlinale je stále festival, který politické umění vítá. Stačí se podívat na soutěžní příspěvek Yellow Letters (Žluté dopisy), který si střet umělců a represivního režimu dal přímo za téma. Turecký Němec Ilker Çatak, předloni Nominovaný na Oscara díky školnímu dramatu Sborovna, v něm sleduje úspěšný pár herečky a dramatika, který přijde kvůli svým politickým názorům o práci i byt. Vydrží jejich přesvědčení i ve stísněných podmínkách?
„Vždycky jsme si mysleli, že Západ je vůči takové politické represi imunní. A teď nám dochází, že to tak není,“ varoval Çatak na tiskové konferenci. „Přál bych si, aby se lidi podívali na můj film a přemýšleli o své vlastní zemi,“ dodal. I proto celý snímek natočil přiznaně v Německu – Berlín v něm se svými památkami i nápisy reprezentuje Ankaru, Hamburg pak Istanbul. „Kdybychom natáčeli v Turecku, bylo by moc lehké si říct: ok, tohle je turecký problém,“ prohlásil filmař. Jeho upovídaný snímek je založený hlavně na komplexním, ačkoliv poněkud vágním scénáři, univerzálně ovšem funguje podle autorových představ. Nejen díky tomu, že hlavní hrdinku propustí z Národního divadla, si lze podobný příběh lehce představit například na Slovensku.
Zatímco Yellow Letters se vyjadřují k současnosti napřímo, kritikou zatím nejlépe přijatý snímek soutěže Rose se k dnešku obrací přes historii. Rakouský režisér Markus Schleinzer v něm vypráví příběh ženy, jež se vydává za muže, a po bojích Třicetileté války přichází žít do izolované protestantské vesnice. Ví ovšem, že odhalení její pravé identity by vedlo k velmi tragickému konci.
„Stále více lidí, kteří už byli na cestě k větší svobodě a integraci do společnosti, k respektu a přijetí, je v dnešní době ohroženo. Opět,“ upozornila na téma černobíle natočeného dramatu Sandra Hüllerová, která ve filmu opět dokazuje své mimořádné herecké schopnosti. Schleinzer, jenž začínal jako castingový režisér pro Michaela Hanekeho nebo Ulricha Seidla, hlavní hrdinku založil na několika skutečných osudech, o nichž se zachovaly zprávy. „Počet žen, které se rozhodly žít podobně, ale musí být mnohem vyšší,“ myslí si režisér.
Dobré recenze si vysloužil i melancholický životopis Everybody Digs Bill Evans, který se zaměřuje na několik měsíců v roce 1961, během nichž slavný jazzový pianista Bill Evans ochromený smrtí svého basisty i svou drogovou závislostí přestal hrát. Hraný debut irského dokumentaristy a hudebního fanouška Granta Geeho se v soutěži vymyká svou nepřehlédnutelnou audiovizuální stránkou a důrazem na jazzovou náladu před příběhem.
Naopak známá režisérská jména, kterých Berlinale přilákalo jen několik, zatím přinesla největší zklamání. Po ploché satiře Karima Aïnouze Rosebush Pruning se to týká i dalšího anglicky mluveného, ukřičeného dramatu Maďara Kornéla Mundruczóa At the Sea. Amy Adamsová v něm se vší vervou hraje alkoholickou matku, která se vrací k rodině po odvykačce; filmu se ovšem nedá věřit jediný záběr. Novinka Warwicka Thorntona Wolfram se opět vrací ke křivdám, které bílí Australani páchali na Aboridžincích, tentokrát ovšem v překvapivě mírné formě žánrovky s až směšně podaným happy endem.
