Dějiny nemrzačí navěky. Velkofilmová adaptace románu Vyhnání Gerty Schnirch přichází na televizní
Dvojdílný film Gerta Schnirch oproti knižní předloze Vyhnání Gerty Schnirch v názvu vypouští slovo. Podle producentů proto, že vyznění snímku je posunuté: důraz se z poválečného odsunu Němců přenáší jinam a oproti roku 2009, kdy bestseller Kateřiny Tučkové vyšel, se posunulo i společenské klima. Filmová adaptace se soustředí na pokrevní linii žen zraňovaných dějinami tím, jak je opouštěli a zrazovali jejich blízcí, a na transgenerační traumata, která tak vznikala.
Gertu Schnirch by měla čekat nejlepší léta jejího života. Žije v Brně ve vážené německo-české rodině s hudebním zázemím, se svým milým Karlem plánuje budoucnost. Jenže budoucnost znamená válku; píše se rok 1938. Šestinu třísettisícového Brna představují Němci a Gertin otec i bratr se nadšeně přikloní k nacismu. Gertinu matku stravují souchotě a rodinu čekají další rány. Do divokého odsunu mladá žena nastupuje s několikaměsíční dcerou Barborou… Po roce 1989 pak zestárlá Gerta sleduje pád komunismu a snahy probírat odsun ve veřejném prostoru, zatímco v tom soukromém se pokouší nalézt smíření s vlastním osudem.
Film má odlišnou vyprávěcí strukturu než kniha: už od začátku kmitá 20. stoletím padesátiletými skoky sem a tam. Divák tak sleduje paralelně události i jejich vzdálené důsledky, směřování k tragédiím i hledání naděje – když už ne pro sebe, tak aspoň pro další generace. První díl však trpí popisností. Vedou se v něm dlouhé kuchyňské dialogy (například nad škrábáním brambor o popravách), v ložnici se povídá o tom, že „krev není voda“, padají floskule jako „Člověk je vždycky sám“, zaumných rozhovorů se dopouštějí i mladí milenci v parku, kde budou později viset oběšení Němci. Řada scén působí jako ilustrace z učebnice (ano, jak snadno se mohou „slušní“ lidé radikalizovat), jiné zase hraničí s klišé (rodit se musí během náletu, k osvobození Rudou armádou hrají tahací harmoniky, TBC = krvavé kapesníky).
Tím spíš je třeba ocenit, že filmaři zrcadlí volbu Tučkové odvyprávět nejfatálnější scénu téměř elipsou. A tím víc pak překvapí, že je druhá část o tolik lepší než první. Jakmile se po drastických obrazech odsunu film rozlije do polí, začnou spolu scény souviset víc než jen mechanicky a vyvstane hlavní téma lásky. Lásky, jejích různých podob (partnerské, mateřské, nezištné…), lásky a její absence, (ne)schopnosti milovat. Pasáže ze statku starousedlice Zipfelové fungují jako samostatný film, stojící na několika „vedlejších“ osudech nahlédnutých elegantní zkratkou. Konečně lze do postav promítat vlastní emoce, a ne se jen dozvídat, co o nich máme vědět nebo si o nich myslet.
Gerta Schnirch, natočená v koprodukci České televize a společností Negativ, HBO a Arte, je velkofilmově opulentní. Výprava (zejména interiéry brněnského bytu měnícího se v čase), kostýmy, davové či akční scény, to vše si zaslouží velké plátno, byť jde o snímek určený pro obrazovky (nyní běží na HBO, na ČT se dočká premiéry na podzim). Vizuální stránka přesto představuje v dobrém slova smyslu hlavně kulisu pro herecké výkony představitelek ženských postav. Filmově debutující Barbora Váchová (rozhovor s ní si přečtěte na straně 48) bravurně ztvárňuje Gertin pád z mladické dychtivosti do šoku a rezignace; Milena Steinmasslová, již režisér Tomáš Mašín dovedl k Českému lvu v dramatu Němá tajemství, ji pak citlivě doplňuje zahořklostí Gerty na sklonku života. Výborné jsou i Zuzana Mauréry či Martina Czyžová ve vedlejších rolích.
Autorka původního scénáře, Alice Nellis, vyjádřila přání, aby vyzněním příběhu bylo smíření, naděje a odpuštění; scenáristé Ondřej Gabriel a Tomáš Mašín je respektovali. Hrůzy odsunu je potřeba pořád připomínat, ale v roce 2026 lze téma posunout výš. Filmová Gerta Schnirch ukazuje, jak „dějiny“ způsobí, že člověk vyrůstá bez lásky – a jak ho to zmrzačí. Ale dodává, že tohle prokletí nemusí být dědičné, a že z toho může plynout dokonce i naděje do dějin nadcházejících.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
