Jak může začít jaderná válka: Ameriku mají před balistickou střelou chránit papundeklové postavy a katalog cílů
Dům plný dynamitu je prostě jen souhrnem svých částí. Příběh o napadení USA raketou s jadernou hlavicí herecky táhnou Rebecca Ferguson a Idris Elba, procesy na nejvyšších úrovních, jakými Spojené státy na útok reagují, jsou zachycené pečlivě a detailně a vyprávění v reálném čase, odehrávající se ze tří úhlů pohledu, zajišťuje spád. Ale jednotlivé části se nespojí v kompaktní celek, po kterém by si jeden řekl víc než „aha“. Místo toho přemýšlí, jak moc tahle upjatě seriózní podívaná z Netflixu připomíná záměrně kýčovité katastrofické velkofilmy jako Armageddon.
Režisérka Kathryn Bigelow se proslavila hlavně politicky laděnými thrillery. Natočila drama Smrt čeká všude (2008) o pyrotechnické jednotce ve válce v Iráku a stala se díky němu první ženou-režisérkou snímku oceněného Oscarem pro nejlepší film. V titulu 30 minut po půlnoci (2012) zdramatizovala mnohaletý lov na Usámu bin Ládina. A ve starším počinu K-19: Stroj na smrt (2002) vyprávěla o skutečné události na pozadí studené války, která hrozila přerůst v jaderný konflikt.
Dům plný dynamitu, který stejně jako Smrt čeká všude soutěžil na festivalu v Benátkách, začíná titulkovým povzdechnutím, že po skončení studené války mocnosti mínily arzenál jaderných zbraní omezit, ale nějak se jim to nepovedlo. A pak už se v rychlém sledu střídají postavy, lokace a dílčí děje spojené jediným cílem – zastavit střelu, která má za 19 minut dopadnout na Chicago a nejspíš zabít 10 milionů lidí. Protiraketová základna na Aljašce, Pentagon, ministerstvo obrany, Bílý dům a další místa se propojují v jednu velkou telekonferenci napříč Amerikou. Člověk se nemusí bát, že v rychlých dialogových prohozech o něco přijde: jednak mu spousta replik přijde povědomých z jiných katastrofických filmů, vážných i prostě jen zábavných, jednak se celá tahle konverzačka sjede třikrát, pokaždé s důrazem na jiné postavy.
V prvním segmentu tak hraje prim kapitánka Olivia Walker ze situační místnosti Bílého domu, ve druhé generál Anthony Brady ze STRATCOMu (strategického velení) a ve třetí sám prezident USA, jehož tvář do té doby nespatříme. Doplňují je desítky dalších figur, které jistě věrohodně ilustrují procesy, k jakým by v takové kritické situaci docházelo, ale z dramaturgického hlediska působí při takovém množství naprosto ploše. Musíme tu mít ženu v šestém měsíci těhotenství, dítě s vysokou teplotou, čerstvého vdovce nacházejícího znovu cestu k dceři (jež prostě musí žít zrovna v tom Chicagu), vojáka, kterého právě opustila manželka, expertku na Severní Koreu toho času na výletě se synem... Takoví lidé samozřejmě existují, nicméně nikdy se nesejdou takhle pohromadě a netrousí klišovité hlášky ze seriálů.
Bigelow režíruje zručně, vedle tradičně skvělé Rebeccy Ferguson (Olivia Walker) a osvědčeného Idrise Elby (prezident) dokáže dostat civilní výkony třeba z Tracyho Lettse (generál Brady) nebo Jareda Harrise (ministr obrany Reid Baker). Díky režisérčinu častému kameramanovi Barrymu Ackroydovi a dvornímu střihači Davida Finchera Kirku Baxterovi film odsýpá ve svižném tempu a dokumentaristickém ladění. A z pojetí jednotlivých segmentů lze dokonce vyčíst i dialekticky (fakt!) stoupající myšlenku. Od přímočarého zármutku nad smrtí deseti milionů lidí se film přesouvá k přemýšlení nad globálním kontextem jaderné situace a v prezidentově dilematu pak končí úvahou nad tím, jak na takový útok reagovat s ohledem na celé lidstvo.
I přes tenhle myšlenkový vývoj má na tom, že divák nedostane možnost propracovat se k hlubším emocím, největší vinu scenárista Noah Oppenheim, jehož největším výkonem zatím byla asi konverzačka Jackie (2016) o Jackie Kennedy. Je fajn vědět, že (zřejmě) existuje tlustý černý šanon, ve kterém si prezident USA může jako v jídelním lístku vybrat, kam atomovku pošle a kolik lidí tím zabije; takových objevných detailů je v Domu plném dynamitu řada. Ale papundeklové postavy zabraňují tomu, abychom ten film vnímali jako něco víc než jen přehled lidských typů a kritických procesů. Tedy abychom v něm zažili drama, ve kterém jde doslova o život(y).
