Dan Bárta se v cestopisné knize vydává do Venezuely i na Srí Lanku, za vážkami i za bezstarostností
V prázdninové okurkové sezoně se jen máloco řešilo tolik jako kandidatura zpěváka Ota Klempíře za stranu Motoristé sobě a jeho následný vyhazov z kapely J.A.R. Dan Bárta, zpěvák a člen této kapely, při té příležitosti poskytl několik rozhovorů. Spíše než o svém bývalém spoluhráči měl však mluvit o knize Některé nevinnosti světa, která mu tou dobou vyšla v nakladatelství Host. Určitě by si zasloužila více pozornosti a rozhovor se zpěvákem zejména o ní si brzy přečtete v tištěném Reflexu.
Graficky působivá publikace vychází z podcastu Nevinnosti světa, který Dan Bárta (* 1969) napsal pro stanici Český rozhlas Vltava. Texty následně upravil, rozepsal a rozšířil a nakonec se seskládaly do knihy o takřka třech stovkách tiskových stran. Na první pohled se jedná o cestopis. Letmé seznámení s obsahem nás informuje, že známý hudebník popisuje svou cestu do Indonésie v roce 1996, na Srí Lanku v roce 2005 nebo třeba do Austrálie v roce 2016. Jenomže jakmile se do textu ponoříme, zjistíme, že to s ním nebude tak jednoduché.
Produkt? Ani náhodou
Není výjimkou, že zpěváci či herci vydávají knihy; svázané stránky evidentně pořád představují cennou kulturní komoditu, která vám dá punc skutečného umělce. Mnozí však při tvorbě svých – nejčastěji autobiografických – knih spolupracují se všelijakými ghostwritery, kteří jejich slova unifikují do podoby čtivého produktu. Kniha Dana Bárty taková není, naopak; jestli ji něco od prvních stran táhne, je to autorův jazyk.
Zpěvák, který působil také třeba ve skupině Alice, píše velmi živelně, expresivně, refrénovitě se vrací ke slovům, větám, evidentně si libuje ve vršení adjektiv, variuje všelijaké průpovídky: „Dvojkombinace kšiltovka s čelovkou taky není bůhvíjaká dvojkombinace. Když je světlo nad kšiltem, svítí a bleská do dálky na mihotavé vertikály mokrých planěk a tyček bujného mlází mezi lesklými dešťovými šňůrami a navíc čmárá na zem rozbíhavé prouhy jejich uhýbavých stínů, přičemž pod nohy si nevidím, protože pod kšiltem je největší tma.“
Přestože v knize Některé nevinnosti světa zaujme především jazyk, obsah za ním nezaostává. Dan Bárta popisuje všelijaké destinace, do nichž se od roku 1996 do roku 2024 vydal – jedná se o vskutku odlehlá a často i nepříliš známá místa, jako jsou třeba Kalimatan, Papua Nová Guinea, Venezuela ad. Pod konkrétními zážitky z těchto destinací se vynořuje i to, jak se měnila doba a jak se měnil autor sám.
Zpočátku je patrné, že cestuje v období, které bylo považováno za konec dějin. Pohoda, trocha trávy a i ty největší lapálie se řeší v klidu. A že jich v knize najdeme! Dan Bárta píše o tom, jak jel se spolucestovatelem na letiště, aniž by měli peníze na taxík, jindy musí kvůli nedostatku financí prodat objektiv fotoaparátu, případně si způsobí zánět žil, když se nožem šťourá v zaníceném štípanci od blechy. Postupem času se do knihy čím dál více promítá Bártova silná vášeň, jíž jsou vážky. Právě za nimi se vypravil na řadu cest a jedna kapitola knihy je dokonce stylizovaná jako odborná studie o vážkách.
Stroze o sobě
To naznačuje, že Některé nevinnosti světa nejsou zrovna čtením k vodě. Místy se člověk musí textem prosekávat jako vypravěčův průvodce, který od něj dostal jako omluvu mačetu. Ale ono prosekávání se textem stojí za to. Dan Bárta rovněž pozoruhodně využívá autobiografické motivy. Vedle cestování totiž v knize reflektuje i kruciální milníky svého života. Obvykle se však jedná o reflexe nadmíru strohé; na jedné stránce například stojí: „Česko, 2000 Praha Přišel čas skoncovat s pervitinem.“ Jindy takto zmíní narození dcery či úmrtí otce. Je patrné, že pozornost soustředí na cestování, ale tyto kotvy nám umožňují zasadit si jednotlivé cesty do kontextu jeho života. A i díky tomu máme chuť jít s vypravěčem od začátku až do konce. Přestože se nezřídka pohybujeme v místech, která bychom ani nedokázali najít na mapě.
