Ženy dobývají (nejen) Hollywood. Jaké talenty dominují současnému filmu?

Že koťata, pravé přátelství i dobrý sendvič dokážou léčit? Alespoň to ve svém debutovém snímku tvrdí filmová kometa letošního roku Eva Victor. Její upřímná hořkosladká komedie Sorry, Baby se stala jedním z nejdiskutovanějších filmů letošního ročníku festivalu Sundance a následně se dostala i do programu přehlídky v Cannes. Taková festivalová kombinace je poměrně unikátní a nevídaná a jen dokazuje sílu samotného snímku. Eva Victor se ale mnohem dříve než u filmu prosadila svými krátkými humornými videi na sociálních sítích TikTok a X a dokazuje tak, že talentovaní tvůrci a tvůrkyně mohou posunout svůj původně jednoduchý obsah k hvězdným výšinám.

Jsou vám citáty jako „Nedělej ze mě optimistku nebo zničíš můj život“ nebo „Vlasy jsou vše. Vždycky!“ povědomé? Oba jsou z pera jedné z ostřejších komiček současnosti, Phoebe Waller-Bridge a z úst její ikonické „Potvory“ ze stejnojmenné divadelní hry a seriálu. Schopnost dokázat břitce a bez obalu, ale s důvtipem sobě vlastním komentovat okolní situace autorku katapultovala do nejvyšší herecké i scenáristické třídy a její vtipy jsme tak mohli slyšet v posledních dílech sérií o Indiana Jonesovi nebo Jamesi Bondovi. Ačkoliv se Phoebe Waller-Bridge nyní objevuje spíše před kamerou než za ní, její nezaměnitelný ostrovtip čiší z každého projektu, kde přiloží ruku k dílu.

Jednou z největších režisérských hvězd současnosti je žena, které se před dvěma lety podařilo zbláznit celý svět do blonďatých panenek značky Mattel. Filmová verze Barbie je kombinací toho nejlepšího z jejích předchozích snímků plných feministického humoru i hrdinek s pořádně ostrými lokty, jakými byly tanečnice Frances Ha nebo středoškolačka Christine říkající si Lady Bird. Nyní čeká Gretu Gerwig její doposud největší projekt – několikasetmilionová adaptace Letopisů Narnie pro streamovacího giganta Netflix. Jedno je jisté, populární fantasy sága získá díky jejímu režijnímu rukopisu nezaměnitelný styl a šarm.

Charlotte Wells se se svým debutem Aftersun stala před třemi roky na festivalu v Cannes naprostým zjevením a výjimečnost titulu potvrdila i jeho okamžitá akvizice ze strany amerického studia A24. Intimní portrét dívky vzpomínající na jedno léto strávené kdesi u moře v Turecku s jejím otcem dalo divákům vzpomenout na jejich vlastní dětství a letní bezstarostnost. U nostalgického vzpomínání na dospívání na přelomu milénia a tiché studie otcovství nezůstalo jediné oko suché a celý filmový svět s napětím očekává, kam povedou další kroky talentované režisérky.

Velké talenty se nerodí pouze za mořem a oceánem, i v kontinentální Evropě se za posledních pár let objevila ženská jména, která hýbou filmovým světem. Jedním z nejvýraznějších z nich je Julie Ducournau, která již se svým debutem Raw pořádně procvičila divácká očekávání (a žaludky) na festivalu v Cannes. Se svým druhým režijním počinem Titan následně v roce 2021 tamní soutěž opanovala a přivezla si domů ocenění nejvyšší, Zlatou palmu. Její filmy jsou drzé, odvážné a rozhodně se nejedná o podívanou pro slabší povahy, umně se jí však daří spojovat „pokleslejší žánry“ s výraznou a moderní tematikou.

Klasických romancí se v dnešní době točí opravdu již poskrovnu a jejich autory bychom možná dokázali spočítat na prsty jedné ruky. Celine Song se svým debutem Minulé životy, jehož sílu dokázala potvrdit i čerstvou novinkou Dokonalá shoda, představuje brilantní výjimku potvrzující pravidlo. Song svým dojemným příběhem dětských lásek, které se setkávají po více než dvou dekádách v New Yorku, dala vzpomenout na romantické indie klasiky jako Richarda Linklatera a jeho Před úsvitem nebo Sofii Coppolu a Ztraceno v překladu a hrdě drží louč romantického žánru s moderním twistem.