Viliam Buchert: Osobní vzpomínka na Ozzyho Osbourna a proč nám Black Sabbath tak moc voněli vzdorem
První písní kapely Black Sabbath se zpěvákem Ozzy Osbournem, kterou jsou slyšel, byla War Pigs. Psal se rok 1975, seděli jsme se spolužákem z gymnázia u nich doma a byli jsme sabbatovskou deskou Paranoid úplně uhranuti. Kultovní píseň Iron Man, která je na albu čtvrtá v pořadí, jsme si pustili několikrát za sebou a stále hlasitěji a hlasitěji. Až nás maminka kamaráda vyhodila z bytu. Na to jsem si vzpomněl, když jsem se v úterý dozvěděl, že Ozzy zemřel. Pro část naší generace byl právě on kdysi symbolem vzdoru proti všemu zkostnatělému.
Od té doby jsem slyšel v Ozzyho podání skladbu Iron Man nesčetněkrát. Nikdy se mi neokoukala a neohrála. Podobně jako z těch let hity Black Dog od Led Zeppelin, Smoke on the Water od Deep Purple, Aqualung od Jethro Tull, Gypsy od Uriah Heep nebo Born to Be Wild v podání kapely Steppenwolf.
Byla to slast, být mladý v dobách opravdu dobré rockové muziky. Navíc když jste si ji dali do kontrastu s podbízivou a nasládlou pop music tehdejší československé socialistické normalizační doby, kterou u nás reprezentovali například Karel Gott nebo Helena Vondráčková.
Při poslouchání heavy metalu jsem si tak do svých dvaceti občas představoval, že bych chtěl být jako kytarista Zeppelínů Jimmy Page. Vlasy se mi vlnily jako jemu, ale neměl jsem je tak dlouhé. A ani jsem se nenaučil hrát na kytaru. Nikdy jsem si ale nepředstavoval, že bych chtěl být jako Ozzy Osbourne, i když jsem jeho i Black Sabbath obdivoval a poslouchám je už padesát let. Ozzy některé společenské a mezilidské hranice nerespektoval, bořil je, léta se utápěl v alkoholu a drogách. Nebral u toho ohledy na své blízké a kolegy. Byl ale pro mě přesto velkým symbolem doby. Symbolem tvrdé muziky, která vás vcucla. Symbolem toho, že když se nebojíte, dokážete něco pořádného. Symbolem toho, že úspěšný může být i člověk, který nepochází ze zazobané a protežované rodiny. A moc se mi líbila jedna česká verze Iron Mana, kterou jsme občas vyřvávali po hospodách: „My jsme Black Sabbath / utíkáme z Ruska na Západ / my jsme Sabbati / utíkáme z Ruska nahatí / Lidi, třeste se / železný muž chodí po lese / nohy má nakřivo / mezi nima srp a kladivo.“
Utíkáme z Ruska na Západ! Utíkáme jakoby s Ozzym. To bylo něco. Protože komunistické Rusko (tehdy pod jménem Sovětský svaz) pro nás v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století představovalo vrchol politického hnusu a marasmu.
V době totality mohl na Západ cestovat jenom někdo, takže před revolucí byla jednou z variant, jak navštívit nějaký velký koncert známé kapely, maďarská Budapešť. Tam jsem v roce 1982 viděl Uriah Heep a v lednu 1987 Deep Purple. Na vyhlédnuté Led Zeppelin v kompletní sestavě nikdy nikde nedošlo, protože jejich bubeník John Bonham se v roce 1980 upil. Ozzyho jsem také viděl. Sen z mládí se naplnil v Praze na koncertě v roce 1995. Skvělá atmosféra, ale byl jsem od pódia daleko, takže něco tomu pocitově chybělo.
Zajímavé bylo, že na Ozzyho se nedaly balit holky, alespoň ne v mém okolí. Ty zůstaly tehdy k našemu divokému idolu imunní. Kdo ale zabrnkal a zazpíval něco od českého Olympiku, měl u dívek dobrou šanci. Tehdy jsem to nechápal, přece Ozzy byl o několik tříd lepší. Dnes tomu rozumím, v průměru vítězí průměr.
Druhý den po smrti Ozzyho Osbourna jsem si pustil celou desku Black Sabbath Paranoid. Rozvalil jsem se v křesle a místo někdejšího dýchavičného gramofonu jsem měl nasazeny bluetooth sluchátka. Pořádně jsem si to ohulil. Po několika vteřinách jsem se ocitl sám s Ozzym. Zavřel jsem oči a vynořily se mi vzpomínky, jak jsem před padesáti lety poprvé slyšel War Pig, Paranoid a Iron Man. A u toho jsem si uvědomil, že jednou z obrovských výhod stárnutí je, že už nemáte pocit povinnosti snažit se mít rád věci, které mají rádi jiní, které letí, které jsou módní. Nevím, jak se kdo dívá na Ozzyho Osbourna, ale už mám jistotu, že jsem měl v jeho případě celý život pravdu. Že jeho texty i zpěv byly nápadité a originální. Někdy člověkem otřásaly, vyvolávaly otázky, nikdy nešly jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.
Díky, Ozzy!
